Článek
V předchozím článku zde na Seznam Medium, jsem otevřel možná trochu kontroverzní, ale pro mnohé z nás velmi aktuální a živé téma. Zamýšlel jsem se nad otázkou, proč naše děti tráví raději více času u obrazovky, než běháním na hřišti. Spousta lidí ve společnosti pohlíží na chování dnešních dětí velmi kriticky. Co ale získáváme touto kritikou? A skutečně jsou na tom naše děti tak špatně?
Jaký jsem vzor?
Osobně bych to neviděl zas až tak černě, čímž určitě nechci zpochybňovat současný trend nárůstu dětské obezity a dalších společenských problémů. Ostatně sám jsem celé dětství docela úspěšně podporoval rostoucí křivku tohoto trendu, a tím spíš si dnes uvědomuji, co bylo příčinou mého chování. To mělo za následek například i mou obezitu. Sám si kolikrát dnes vzpomenu na situace ze svého dětství, když jsem přišel ze školy, prásknul dveřmi, hodil taškou do kouta a usedl k televizi nebo počítači. Aniž bych se šel převléknout do tepláků nebo si udělal nějaké další povinnosti. Ovšem ve chvíli, kdy zacinkaly klíče u dveří našeho domu, tak jsem byl v tu chvíli ten nejrychlejší tlouštík na vesnici, protože už jsem věděl, jaká smršť by přišla od mé maminky za to, že vysedávám u televize a nebyl jsem schopný se ani převléknout a udělat něco užitečného.
Dnes občas přistihnu sám sebe, jak chci podobnou smršť připomínek a výčitek vychrlit na své dva syny. A sám se musím občas zastavit a uvědomit si, co chci říct, proč to chci říct a také jak to mám říct. Ne vždy se mi to samozřejmě daří a musím se i tady přiznat, jak moc bolestivé je pro mé ego, když přijdu za některým ze svých dvou synů, abych se jim omluvil a přiznal vlastní chybu. A přesně tohle jsou ty situace, kdy si sám uvědomuji, že to, jak se chováme k našim dětem a jak se chováme v jejich přítomnosti, má přímý dopad na chování právě našich dětí.
Když naše děti vidí, jak večer usínáme oslnění modrým světlem naší obrazovky nebo jak snídáme se zahleděním do sociálních sítí, tak se nemůžeme potom divit, že se samy nejsou schopny odtrhnout od počítače nebo obrazovek. Pokud naše děti vyrůstají v prostředí, kde je normální jít každý druhý den do hospody, pravidelně pít alkohol, málo sportovat nebo se nadále vzdělávat, nemůžeme se potom divit, že samy nemají chuť dělat něco podobného. Proto si myslím, že je důležité, aby si každý rodič uvědomoval, že svým chováním prakticky programuje podvědomou část mozku jeho dětí. Jako rodiče předáváme dětem nové návyky a vzorce jejich chování.
Produkty prostředí
Proto nesouhlasím s názorem, že jsou naše dnešní děti líné, nebo snad dokonce hloupé. Jsou přesně takové, jako jejich rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstají. Když dětem dáme prostředí, které podporuje jejich růst a vzbuzuje zájem naučit se něco nového, tak se to chtějí naučit.
Každý z nás reagujeme na nějaké podněty, ať už jako děti, nebo jako dospělí. Tyto podněty většinou spouštějí zažité vzorce našeho chování. A když se podaří rodičům, řekněme naprogramovat ty správné vzorce a přidat i ty správné podněty, tak sami potom mohou rodiče zjistit, jak naopak jejich děti dokážou být vytrvalé a šikovné současně. Podle mého názoru je důležité probudit v našich dětech touhu po nějaké vizi, která je v souladu s jejich přirozenými talenty. Jenže abychom tohoto byli schopni, potřebujeme nejprve poznat talenty našich dětí a znát jejich osobnost. Jenže často jako lidé neznáme ani sami sebe. Neuvědomujeme si ani naše talenty, natož abychom se věnovali talentům našich dětí.
Jsem přesvědčený, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Každý rodič chce vychovat úspěšného potomka. Tady ale možná přichází na řadu otázka a zamyšlení. Co je to vlastně úspěch? V současné společnosti je úspěch „ikonizován“ formou co možná nejlepších výsledků. Většina lidí je dnes orientována na co nejlepší výsledky, k čemuž jsme vedeni už ve škole. Více nás zajímají známky v žákovské než reálné dovednosti a znalosti. I v dospělosti nás více zajímají výsledky ve formě čísel než ve formě vlastních pocitů a vlastního rozvoje. Mnozí rodiče proto v duchu této ikonizace vedou své děti k co možná nejlepším výsledkům. Chtějí z nich vychovat vrcholového sportovce, manažera, doktora nebo právníka. Tito rodiče chtějí, aby jejich děti zapadly do představ úspěšné společnosti, aniž by se nejprve zajímali o to, zda mají jejich děti nějaké předpoklady pro danou roli.
Najít flow
Tady bych si dovolil podělit se o vlastní zkušenost. Nás starší syn ve svém pokoji zpracovával ročníkovou práci. Projekt, který měl brzy odevzdat a který měl prezentovat. Sám si zvolil téma a sám měl volnou ruku ve formě jeho zpracování. Samotného mě překvapilo, když si vybral jako projekt zpracování informací o Wim Hofovi. Když jsem se to dozvěděl, měl jsem upřímně radost. Říkal jsem si, že je super, když se zajímá o tato témata a že se chce rozvíjet tímto směrem. Když jsem ale pozoroval, jakým stylem projekt zpracovává, tak mi došlo, že si jej možná nevybral tak úplně sám a že k tomu byl možná inspirován mými myšlenkami nebo myšlenkami lidí v jeho okolí. Bylo na něm vidět, že vyhledávání všech informací, počítání obsahu a zpracovávání jej prostě strašně nebaví. Nedokázal se na danou práci koncentrovat. Pořád ho něco rozptylovalo a nebyl schopen se soustředit. Jednoduše se nebyl schopen dostat a udržet ve „flow“. Jako rodič jsem mu chtěl pomoci, zcela přirozeně jsem jej chtěl vést k tomu, aby projekt úspěšně dokončil. Ve výsledku to ale spíš vypadalo tak, jako bych mu říkal, co má dělat, než abych jej nechal samotného něco vymyslet. Nakonec projekt tak nějak zpracoval a odevzdal. Viděl jsem ale na něm, že to bylo více utrpení, kterého ho stálo hodně přemáhání.
Úplně jiného kluka jsem ale viděl v momentě, když si sám vymyslel, že si postaví skokánek na kolo. Náš syn miluje jízdu na horském kole a občas mám pocit, že mu ty šlapky snad přirostly k nohám. Bylo až neuvěřitelné sledovat jeho zapálení do dané činnosti. Když si měl sám navrhnout tvar, zvolit materiál a rozmyslet celý proces práce. I zde jsem měl chuť mu pomáhat, ale byl jsem odmítnut, že by si to prý raději udělal sám. Bylo na něm vidět, že když měl v ruce vrtačku, šroubovák a možnost udělat něco sám vlastníma rukama, tak se dokázal naprosto koncentrovat na aktuální činnost. Nenechal se ničím rozptýlit. Byl v naprostém stavu flow, a když jsem viděl výsledek, který mu vznikl pod rukama, musím vám říct, že jsem cítil opravdovou hrdost. Současně jsem viděl, že on sám má ze své práce obrovskou radost a že už sám vymýšlí, co dál by mohl vyrábět.
No, teď bych se mohl vrátit k mé roli rodiče. Mou přirozeností je chtít pro své dítě to nejlepší. Pokud bych se řídil nějakým předsudkem toho, jak vnímán úspěch ve společnosti, tak budu chtít, aby náš syn šel na střední a následně vysokou školu. Aby získal titul a stal se z něj ten ikonizovaný vrcholový manažer. Našel by ale syn v této roli životní štěstí a naplnění? Co vše by musel obětovat, aby naplnil očekávání společnosti a zařadil se mezi úspěšné? Měl bych jej nutit studovat střední školu, když vidím, že není studijní typ, nebo jej podpořit v tom, ať se učí řemeslu na učilišti, když vidím, že je manuálně zručný?
Jsem přesvědčený, že asi znáte mou odpověď. Tímto článkem bych chtěl říct, že když jsme schopni objevit talenty našich dětí, tak máme nejlepší příležitost k vychování skutečně úspěšné a šťastné osobnosti, která miluje svůj život. Tato zkušenost ze života mi připomněla, že jako rodiče nemusíme našim dětem říkat, co by měli dělat a jak by to měli dělat. Měli bychom více naše děti pozorovat, stávat se jejich průvodci, možná kouči, kteří jsou schopni vytvářet takové prostředí a dávat do něj také podněty, které je budou přirozeně vybízet dělat činnost, kterou milují. Měly by to být podněty díky, kterým se dostávají do stavu flow. Věřím, že když si potom samy děti dokážou najít nějakou vizi – cestu, po které chtějí kráčet, tak vás možná samy jednoho dne překvapí svými výsledky.
