Článek
Život jako semínko v půdě
Když se řekne láska, tak převážná většina lidí si představí partnerský vztah, protože právě tam prožíváme lásku nejčastěji. Já jsem se naučil vnímat lásku jako zdroj veškerého vnitřního bohatství. Pro mě je to zdroj energie, o který je potřeba pravidelně pečovat. Jakmile péči zanedbáme, snadno nám do život místo lásky plyne zloba, smutek a další méně příjemné záležitosti.
Lásku tak můžeme prožívat každý den a to ke všemu co děláme. Záměrně nedávám příklady ve vztazích mezi partnery. Vzpomenete si například na činnost, kterou jste v dětství dělali s láskou? Činnost ve které jste se dostali snadno do flow a měli chuť se neustále zlepšovat? Kdy naposledy jste se své dětské radosti věnovali?
Ne každý má v životě takové štěstí, že mu radosti z dětství vydrží celý život. Někdo se možná jako malý kluk nemohl dočkat každého fotbalového tréninku. Někdo možná jako malá holka dlouho do noci hrál na klavír, maloval, vyšíval, zkrátka a dobře tvořil. A při oné tvorbě měl neomezené množství energie. Jako děti jsme neměli hlad a byli jsme neúnavní. Znáte něco podobného ze svého dospělého života? Já ano. Prožívám to vždy, když píšu, připravuji další podcast nebo článek pro Seznam Medium a stejně tak, když se zavřu do své dílny na chalupě a mohu něco tvořit rukama. Prostě v tu chvíli dělám věci s chutí a radostí.
Nebudu vám ale lhát. Ne vždy se mi to takhle daří. Jsou občas momenty, kdy se musím do práce dlouho přemlouvat. Jsou to momenty, kdy mě činnosti tolik nebaví a nedokážu se soustředit. A vždy je to v momentu, kdy se nechám někým nebo něčím rozhodit. Například si přečtu nepříjemnou zprávu na internetu. Nebo mě rozhodí chování některého z kolegů v práci, případně se nechám úplně zbytečně vytočit nějakou totální banalitou a lumpárnou u dětí. To vše jsou momenty, kdy nejsem schopen cítit lásku. Jsou to momenty, kdy si dovolím do svého vnitřního světa proudit vztek, smutek, strach a další podobné emoce.
Jednoduše si tak uvědomuji, že když proudí do života zloba, lítost, nebo vztek, a jiné nezdravé emoce tak do něj nemůže probudit čistá láska. A čím silnější jsou ony nezdravé emoce, tím méně lásky cítíme. Osobně si to představuji jako proud čisté vody, která nám dává v životě energie. Už ve školách nás přece učili, že život může být jen tam, kde je voda. No a podle toho jak kvalitní vodu máme, tak stejně kvalitní život můžeme žít.
Zkuste si zasadit semínko do květináče a pravidelně ho zalévat vodou, která bude plná toxických látek, nebo jiných jedů. Budete v takovém případě očekávat, že ze semínka vyroste krásná květina? Předpokládám, že ne. A podobně, jako v případě péče o zasazené semínko, můžeme pohlížet také na péči o vlastní život. Potřebujeme si jen zajistit co nejčistší zdroj energie. Jen tak můžeme vybudovat život, který bude dělat radost nejen nám, ale také dalším lidem.
Proč raději utíkáme?
Samozřejmě že není v lidských silách zajistit v moderní společnosti jen průzračně čistou vodu. To se možná daří mnichům v klášteře, kteří celé dny meditují někde v přítmí. Moderní společnost je dynamická a pořád se kolem nás děje něco, co nám může naši vodu zanést nějakou tou nečistotou. Ve výsledku ale ani to není špatné, přece i rostlinka v květináči potřebuje občas trochu toho humusu na pohnojení. Proto, když se nám občas nedaří udržovat zdroj energie v životě průzračně čistý, nemusíme se na sebe hned zlobit a můžeme to vnímat jen jako trochu toho hnojiva, co nás může na konci dne jen posílit. Problém ovšem je, když si takového hnojiva pouštíme do života až příliš.
Chci tím říct, že jakmile si necháme svůj vnitřní svět nezdravě otrávit a utápíme se v nepříjemných emocích, tak je téměř nemožné začít ke stejné činnosti, případně ke stejné osobě cítit lásku. No a když se nám to dlouhodobě nedaří a nevíme jak z toho ven, tak nejčastějším řešením bývá útěk. Zkoušíme vymyslet řešení, jenže se nám to nedaří. Říkáte si proč? Nejprve je dobré pochopit, že emoce je vždy silnější než myšlenka. Proto, když nemůžeme nic vymyslet, tak zvolíme útěk, protože nás ty nepříjemné emoce už příliš vyčeprávají. Proto jdeme raději dělat něco jiného, nebo se přestaneme stýkat s lidmi jež nám ublížili. V krajních případech to končí například výpovědí v práci, nebo že se přestaneme věnovat koníčku. Většinou to ale není kvůli náplni samotné práce, nebo koníčku jako takovému. Jen jsme si nechali činnost zprotivit nevhodně se chovajícím trenérem či kolegou. Moje otázka ale zní:
- Je to snad jejich chyba?
- Můžeme to ovlivnit?
- Proč přebíráme odpovědnost za chování, které není naše?
Vím, že někdy není snadné nebrat si osobně chování druhých lidí, když jsou jejich činy a slova namířená vůči nám a když nás vnitřně zraňují. Sám jsem se kdysi trápil druhými lidmi. K některým jsem cítil zášť. Nemohl jsem jim zapomenout jejich nečestné chování a přesto, že oni sami na něj už dávno zapomněli, nebo se kolikrát i sami omluvili, tak jsem se nemohl zbavit špatného pocitu, jež znečišťovatel zdroj mé vnitnří síly. Časem jsem si ale uvědomil, že dokud budu přebírat odpovědnost za chování které nemohu ovlivnit a které není moje, tak se stávám snadno zranitelným. Proto jsem se naučil o zdroj mé vnitřní síly pečovat a vždy když se najde někdo, nebo něco, co mě rozhodí, tak si pokládám otázku: Co ti ublížilo?
S touto otázkou otevírám vnitřní dialog a hledám zdroj znečištění. Hledám tak důvod proč najednou cítím vztek, nebo zklamání. A když zdroj objevím, tak hledám cestu k odpuštění. Ne však kvůli lidem, kteří mi možná i zcela nevědomě ublížili, ale hlavně kvůli sobě. Abych přestal přebírat odpovědnost za chování druhých lidí a mohl znovu cítit lásku tak jako dřív. Už slavný olympionik Louis Zamperini kdysi řekl:
Odpuštění je jediným lékem na nenávist…
Pokud neznáte fascinující příběh tohoto muže a chcete zjistit jaké vnitřní bolesti se dokázal zbavit jen díky odpuštění, přečtěte si prosím tento článek zde na seznam medium.
Odpuštění vnímám jako prostředek se kterým se můžu zbavit nepříjemných emocí a vyčistím tak energii která mi plyne do života. Někdy to ale není snadné o to míň, když člověk pořád někam utíká a neustále střídá životná role, když mu náhodou některá z nich už není příjemná. Proto je občas dobré odpoutat se od všech rolí, být jen sám sebou a pokládat si otázky, které nám ukážou další cestu životem. Daří se vám to? Jak je pro vás těžké odpustit lidem, kteří vám v životě ublížili?
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Miluj svůj život od Luisa L Hay
Kniha Řeč Emocí od Karla Mclaren
