Článek
Určitě znáte pohádku Hledá se Nemo. V oblíbené disneyovce je malý Nemo chycen do sítě a umístěn do akvária. Přesto se dokáže dostat zpět na svobodu a najít způsob, jak se vrátit zpět do svého prostředí. Možná pochybujete a říkáte si, že něco podobného je možné jen v pohádkách. Zkusme se ale přesto v dalším článku inspirovat vodním světem. Dokážeme být chytří jako ryby ve vodě a vyhnout se prostředí, které k lepšímu životu nepřispívá?
Moudrost přírody
Dovolte mi nejprve vzpomenout na vlastní životní etapu a jednu příhodu ze života. Pět let jsem žil uprostřed krušnohorských lesů nad Jáchymovem v penzionu, který jsme s rodinou provozovali. Kolem penzionu protékal horský potok. Voda v něm byla průzračně čistá a v potoce se náramně dařilo pstruhům. Když člověk pozoroval spokojené ryby v průzračném horském potoce, ani v duchu by jej nenapadlo hledat v jejich prostředí něco toxického. Přesto tam něco bylo.
Asi dva kilometry proti proudu potoka žil na horské chatě náš první a jediný soused. Bylo to jen kousek pod Klínovcem. Kolem jeho chaty protékaly dvě horské bystřiny. Jeden přítok vedl od východu, druhý od západu. Pod jeho chatou se bystřiny slévaly do horského potůčku a po proudu se přidávala další a další horská bystřina. Soused z horské chaty byl nadšený rybář, a když jsme jednoho dne pozorovali spokojené pstruhy na jezu, dostal nápad. „Vyčistím staré jezírko u mé chaty a nasadím tam vlastní pstruhy. Když se jim tak daří tady dole, to by v tom byl čert, aby se jim nelíbilo v jezírku nahoře.“ A jak řekl, tak se stalo.
Vyčistil zanedbané jezírko a přivedl do něj vodu z jednoho z horských potůčků tekoucích kolem jeho chaty. Přítok byl dostatečně silný a voda v jezírku tak zůstala průzračně čistá. Na první pohled by si člověk řekl, že se mu podařilo vytvořit krásné prostředí, kde se bude rybám dobře dařit. S nadšením si nechal dovézt první várku pstruhů ze sádek a měl radost z dobře odvedené práce. Jenže když se za dva dny ráno vrátil k jezírku, jeho radost se rychle vytratila. Většina ryb plavala břichem vzhůru. Byly otrávené a sousedovi zůstaly jen oči pro pláč.
„Co jsem udělal špatně? Měly snad ryby málo kyslíku? Nebo se snad našel nějaký závistivec, který vodu v potoce otrávil?“ Začal se radit s odborníky a nechal si udělat rozbor vody z potoka, který přiváděl vodu do jeho jezírka. Verdikt zněl jasně – voda není vhodná pro chov ryb, nalézá se v ní příliš mnoho těžkých kovů, pravděpodobně se tam dostávají při vyvěrání potůčku ze země. Soused tomu nerozuměl. „Jak je to možné, vždyť jsem dole na potoce na vlastní oči viděl spokojené ryby v té samé vodě. Potok na druhé straně chaty byl také plný ryb. Jak je možné, že voda v mé jezírku není vhodná pro život a je pro ryby toxická?“ Takovéto myšlenky se mu honily hlavou, a přitom si uvědomil, jak je příroda moudrá.
Pravdou bylo, že když šel po proudu potoka, ze kterého bral vodu do jezírka, nenatrefil ani na jedinou rybu, zatímco hned pod soutokem horských bystřin už bylo pěkně živo. Rybám nevadilo, když do vody, ve které se jim dobře dařilo, přiteklo trochu vody, která pro ně nebyla vhodná. Když tyto ryby pluly proti proudu, nezabloudily do nevhodné vody a držely se jen tam, kde jim bylo dobře. Pstruzi v potoce si sami zvolili prostředí vhodné pro život a nepotřebovali k tomu žádné rozbory z laboratoře. Prostě poznali, kde se jim bude dobře dařit. Naštěstí přítok se zdravou vodou byl silnější, proto se rybám dole po proudu potoka dobře dařilo. Toxicita byla zředěna, a díky tomu mohlo vzniknou prostředí vhodné pro život.
Život jako řeka
Možná si teď říkáte, proč vám vyprávím tuto příhodu ze života. Důvod je prostý. Rád bych ukázal, že toxičtí lidé, které každý den potkáváme, a jed, který po sobě tito lidé zanechají, není ten zásadní problém. Každý v životě potká někoho, kdo mu svým chováním otráví život. Šmejda, který ho podvede, blbce, který mu otráví den, nespokojeného zákazníka nebo kolegu, který si v dětství neosvojil zásady slušného chování. Zkrátka a dobře, toxických lidí je na světě spousta.
Ať se nám to líbí nebo ne, vždycky budeme mít kolem sebe někoho, kdo nám život otravuje, a pak naopak někoho, kdo nám jej dělá veselejší. Snažit se za každou cenu odstranit ze života toxické lidi, nebo se vyhýbat novým lidem ze strachu, že můžeme natrefit na jednoho z dalších blbců, kteří nám otráví život, je zbytečně vyčerpávající. Ať chceme nebo nechceme, ať se nám to líbí nebo nelíbí, toxičtí lidé vždycky byli, jsou a budou součástí našeho života. To ovšem není důvod, abychom se tím zbytečně trápili, přebírali odpovědnost za jejich chování nebo používali tento fakt jako výmluvu, pro kterou nemůžeme v životě zdravě prospívat. Podobně jako ryby v horském potoce, kterým se dařilo i přesto, že v jejich prostředí byly látky nevhodné pro život. Rybám jen stačilo, vyhýbat se prostředí, kde bylo toxických látek až příliš mnoho. Dokážeme to také? Být trochu jako ryby v potoce?
Však si jen zkuste sami sebe představit jako rybu ve vodě. Při plavbě životem narážíte na mnoho faktorů, které ovlivnit můžete, a těch, které naopak ovlivnit nemůžete. Možná jste se nenarodili do nejzdravějšího prostředí na světě a možná není ve vašich silách ovlivnit, kolik jedu druzí lidé vypustí do vašeho života. Ale z druhé strany, pořád jsou na světě lidé, kteří neměli takové štěstí jako většina lidí, kteří rozumí jazyku, ve kterém jsou napsány tyto řádky. Někteří lidé nemají svobodnou možnost volby a nemohou si sami zvolit, v jak moc toxickém prostředí budou žít. Možná je také někdo hodil do jezírka s otrávenou vodou, která jejich život postupně ničí.
Zásadní uvědomění je, že každý den získáváme příležitost utvářet prostředí, ve kterém žijeme. Představte si svůj život jako řeku. Občas se stane, že po proudu přiteče něco nezdravého. Někteří lidé nechají svůj život zaplavit nečistotami a nechávají se společně s nimi unášet proudem, až je těch nečistot tak moc, že vytvoří toxické prostředí, které není vhodné pro život. Jiní lidé zase přistupují k životu aktivně. Občas zaberou a plují proti proudu, aby objevili přítok, který je potřeba vyčistit, ucpat, případně odklonit někam jinam. Tito lidé pochopili, že není nutné do svého života pouštět všechen jed a že je na každém z nás, jak moc si necháme život otrávit a v jakém prostředí tak budeme žít.
Ředit toxicitu
Dovolte mi otázku k zamyšlení. Když si tak prostý tvor, jako je ryba v potoce, dokáže sám vybrat prostředí vhodné pro život, proč je to pro nás lidi tak těžké? Potkávám mnoho lidí, kteří neustále dovolují toxickým lidem pouštět jed do jejich života. Nechávají si dobrovolně ubližovat jejich činy a jednají, jako by sami neměli nad vlastním životem žádnou moc. Opravdu je ale nutné přebírat odpovědnost za chování a emoce druhých lidí? Snášet veškerou kritiku a zlá slova? Ukazovat na všechny špatné lidi v našem životě a nevidět kvůli tomu ty dobré?
Občas mám pocit, že někteří lidé přestali věřit v dobro druhých lidí. Možná jsou to lidé, kteří dovolili, aby se kolem nich vytvořilo natolik toxické prostředí, že se sami stávají toxickými a plivou jed do života dalších lidí. V každém hned vidí podvodníka a lháře. Nechají si celý den zkazit nemístnou poznámkou nebo jen špatným pohledem cizího člověka. V některých případech se i celé roky trápí nešťastně vyřčenými slovy, případně plýtvají svou energií nad vzpomínkami, jež je pojí s lidmi, kteří si to už dávno nezaslouží. Copak je to ale nutné? Opravdu si musíme ničit vlastní život jinými lidmi?
Starobylý kmen Toltéků na to měl jednoduchý recept, a pokud jste již četli knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody, jistě si vybavíte druhé pravidlo, které zní NEBERTE SI NIC OSOBNĚ. Jistě uznáte, že to zní jako hezká rada, jenže jak se tímto receptem řídit? Jak si nebrat osobně, když nám někdo ubližuje? Jak si nebrat osobně, když mi někdo říká, že jsem blbec, když to říká mně? Je vůbec možné si něco podobného nebrat osobně a nedovolit tak druhým lidem pouštět jed do našeho života?
V úvodu článku jsem zmínil pohádku Hledá se Nemo. Další hrdinkou pohádky byla rybka jménem Dory, která na všechno rychle zapomněla. Když se nad tím člověk zamyslí, nebyl to spíš dar, díky kterému měla veselejší život? Dar, díky kterému si nemohla brát věci osobně, protože na ně hned zapomněla? Pro mě samotného bylo těžké naučit se nebrat si věci osobně, a zcela otevřeně přiznávám, že jsou stále oblasti, kde se to ještě učím. Pomohlo mi, když jsem si uvědomil, že svým chováním a svými slovy nám druzí lidé umožňují nahlédnout do jejich života.
To, jakým způsobem mluvíme o druhých lidech, to, jaké soudy jsme schopni používat nebo jak se chováme. To vše prozrazuje, z jakého prostředí pocházíme a jaký život žijeme. A pokud už dnes vím, jaký život sám chci žít, tak je potom mnohem jednodušší se rozhodnout, jakým lidem dovolím do mého života vstupovat a zda je potřeba si jejich slova a činy brát osobně. Vlastně je to velmi prosté. Čím více toxických lidí budeme kolem sebe mít, tím otravnější život budeme žít. Proto, než vůbec začneme přemýšlet, jak jednat s toxickými lidmi, tak bychom se mohli zamyslet nad tím, kteří lidé nám za to stojí a proč. Jakmile totiž přestaneme do vlastního života pouštět další toxické lidi a začneme svou pozornost věnovat lidem, se kterými se nám žije dobře, tak si sami vytváříme zdravější prostředí pro lepší život.
