Článek
- Co dává vašemu životu opravdový smysl?
- Jak by vypadal váš život, pokud byste měli příležitost dělat každý den jen to, co vás baví?
Když jsem v jednom ze svých podcastů zmínil, že většina lidí ignoruje své pocity, tráví dva tisíce hodin ročně v práci, která je nebaví a pak končí v životě vyhořelí, dostal jsem od pár lidí pořádný kartáč. Například posluchačka Linda napsala komentář na Facebooku: „Jsou lidé, kteří si nemohou dovolit myslet jen na sebe. Raději stokrát vyhořím, než aby mé děti měly hlad a byla jim zima…“ Ve svém komentáři Linda zmínila, že nejprve je přece zapotřebí zajistit peníze na uhrazení účtů a postarat se o naše blízké. Souhlasíte s Lindou? Opravdu bychom měli dávat pro sebe až na poslední místo a nejprve se zajímat o potřeby a blaho našich blízkých?
Proč mít sebe na prvním místě?
S Lindou samozřejmě nejde nesouhlasit. Samozřejmě že člověk potřebuje vydělávat peníze a jen radost mu účty nezaplatí. Samozřejmě že nejde myslet jen na sebe, když máme doma děti, na kterých nám záleží a pro které chceme to nejlepší. Problém ovšem je, že když děláme po většinu dne něco, co z nás jen vysává energii, tak o to méně energie můžeme dávat druhým lidem. Právě proto bychom měli dávat sebe na první místo. Čímž netvrdím, že bychom měli být sobečtí a myslet jen na sebe. Potřebujeme mít jen sami sebe zdravě rádi a pečovat o svou vnitřní sílu.
Když se práce stane naším koníčkem, tak je to snad lepší jak vyhrát v loterii. Peníze totiž náš život šťastným nikdy neudělají. Jak by také mohly? Copak peníze jsou nějaká věc nebo činnost, co by nás potěšily? Peníze jsou přeci jen prostředek směny, je to vlastně forma energie, kterou můžeme buď získávat, uchovávat, nebo vydávat. Samozřejmě že ani naprostá chudoba nás neudělá šťastnými, opět na ni můžeme pohlížet jako na stav nedostatku energie. Proto věřím, že skutečně štěstí a naplnění můžeme hledat jen v činnostech, které dávají našemu životu smysl. Japonci pro tuto činnost mají svůj termín a ten už je i v západní Evropě známý jako IKIGAI.
Výhra v loterii
Když mluvím o smyslu života způsobem, že bychom měli dělat to, co člověka baví, většina lidí si to spojuje se svou prací. Máme občas pocit, že smysl našeho života bychom měli hledat v práci, která nám generuje peníze. Upřímně si ale myslím, že toto vnímání není úplně šťastné, a proto říkám, že když se smysl našeho života stává naší prací a koníčkem zároveň, tak je to jako výhra v loterii. Znamená to vlastně, že jsem schopen v jeden moment násobit energii, kterou získávám do svého života. Ať už je to energie v podobě peněz, nebo energie v podobě skvělých pocitů.
Ne každý ale přece musí chtít hledat smysl života v práci. Někoho může naplňovat například to, že trénuje fotbalový dětský tým nebo že vede zajímavou organizaci, setkává se s lidmi, kteří mají stejné vášně a zájmy. Ne každý má možnost udělat ze svého IKIGAI zdroj peněz, a tak je spokojený, že může pracovat v továrně, aby mohl odpoledne být s dětmi na hřišti. Myslím, že je to naprosto v pořádku a je to naprosto skvělé, když někdo dokáže takový smysl v životě najít.
Ne každý toho ale schopen je. Když se lidí zeptáte, co dává jejich životu smysl, spousta z nich se zarazí, přemýšlejí a nemohou najít odpověď. Tito lidé většinou neznají sami sebe, své potřeby a často nemají v životě směr ani cíl. Často je to jen důsledkem toho, že neznáme sami sebe. Protože když člověk nezná sám sebe, těžko se potom stane tvůrcem života, který přesně ví, co chce a kam směřuje. Stává se z něj ten, kdo životem proplouvá, nechává se unášet proudem a vlastně ani někdy neví, kam jej tento proud zanese. A proto mě napadá otázka:
- Proč tomu tak je?
- Proč je pro nás mnohdy tak těžké poslechnout hlas svého srdce?
- Proč nedokážeme dělat to, co bychom dělat chtěli?
- Proč se raději necháme okolím manipulovat k tomu, co bychom dělat měli?
Pravdou je, že někdy ani nevíme, co bychom měli chtít, a to zjistíme jedině tak, že se začneme věnovat více svému sebepoznávání. Jen tak přestaneme už konečně přemýšlet o tom, jací bychom být měli. Někdy ale známe sami sebe, víme, co bychom chtěli dělat, a přesto to dělat nedokážeme. A já se ptám: Proč? Copak my nechceme žít skutečně šťastný a naplněný život? Zkoušeli jste si někdy představit, jak by vypadal váš život, pokud byste každý den žili plni energie? Když se vám to podaří, tak zjistíte, že vám to do života přinese mnohem víc radosti, než si člověk dokáže představit. Ovšem to, co nám k tomuto poznání nejčastěji brání, je strach. Obecně strach, alespoň tedy ten nesprávně pochopený, lze vnímat jako největšího nepřítele kvalitního života. A nejčastěji se tento nepřítel projevuje ve čtyřech formách.
- Strach z neznáma – Máme obavu vykročit do nejistoty. Co když to nevyjde? Co když se něco pokazí? Co když nic nepůjde podle plánu? Podobné myšlenky se nám začínají honit v hlavě. Máme obavy z toho, co nedokážeme předvídat. Pravdou však je, že většinou nic nejde podle plánu a ten, kdo hledá v životě jen jistoty, se většinou nikam neposouvá.
- Strach ze selhání – Co když něco pokazím? Co když selžu a udělám chybu? Možná i tyto myšlenky budou někomu povědomé. A kde se v nás vzaly? Zkusme si vzpomenout na školu. Učili nás tam, že chyba je něco špatného, a trestali nás za ni špatnou známkou. Když však pochopíte, že chyba je součástí každé cesty, tedy že chybovat je přirozené a že právě díky chybám se člověk posouvá dál, snadno si s takovým strachem poradíte.
- Strach o společenský status – Co si o nás pomyslí druzí? Co když mě budou mít za blázna? Co když se jim nebude líbit moje myšlenka a nápad? Někdy se člověk více zajímá o to, co si o něm myslí druzí. Raději vypadá dobře v očích druhých lidí i přesto, že se uvnitř cítí prázdný nebo ho něco trápí. Opravdu je naše postavení ve společnosti důležitější než naše štěstí? Proč tolik lpíme na názorech druhých lidí?
- Strach vystoupit z komfortní zóny – Stojí ta dřina za to? Co když se budu mít jen hůř? Tento strach možná trochu souvisí se strachem z neznáma. Pravda ale je, že mnoho lidí by chtělo změnit svůj život, respektive své výsledky, ale nechtějí měnit své chování a návyky. A co si budeme povídat, každý výstup z komfortní zóny nás něco stojí a možná taky trochu bolí. Rádi posloucháme, že nemusíme v životě nic měnit, a budeme se mít lépe bez námahy. I proto jsou tolik úspěšné reklamy na zázračné tabletky na hubnutí, které slibují lepší život bez námahy. Pojďme si ale přiznat, že růst by měl trochu „bolet“, a že pokud se chceme mít v životě lépe, potřebujeme změnit naše chování a pravidelně opouštět zónu pohodlí.
Co mají tyto formy strachu společné?
Všimněte si prosím, že ani v jednom z těchto druhů strachu nemáme obavy ze smrti. Bojíme se více o to, že utrpí naše ego, náš současný společenský status, možná naše vztahy. Jak moc ale chceme být šťastní? Je lepší žít život, který nás nenaplňuje, abychom vyhověli všem lidem v okolí, nebo chceme žít život, který nás dělá šťastnými? Myslím, že rozhodnutí je jasné. Jenže jak se zbavit strachu, který nám brání v rozletu? Základní uvědomění při práci se strachem je, že s nemá smysl s ním bojovat, ale naučit se jej pochopit jako svého přítele. Pokud přemýšlíte proč vnímat strach jako přítele a jak na to, věnoval jsem se tomu zde na Seznam mediu ve článku Jak si poradit se strachem.
