Článek
Úvod
Fenomén tzv. „Sámovy říše“, je na pomezí historického faktu a fabulace. Sám pojem je zástupný, neboť doposud vědci nebyli schopní tento státní útvar pojmenovat, lokalizovat, ba ani přesněji určit jeho státoprávní povahu či dobu trvání. Všeobecně panuje názor, že to s ohledem na omezené zdroje informací není dokonce ani možné. Zde je třeba upozornit na skutečnost, že historické prameny bývají neúplné, nepřesné, jindy záměrně nebo nahodile zkreslené, a naopak archeologické prameny přes jistou exaktnost jsou téměř vždy němé (s výjimkou nápisových památek). I proto se až dosud zdálo být uchopení dějin Sámovy říše úkolem nemožným. Ale není tomu tak zcela, jak vyplyne z dalšího.
Především lze věřit Fredegarovi, že Sámo byl Frank, ovšem s ohledem na tvar jeho jména bezesporu galorománského půdu. Jeho rodný kraj Senonago netřeba hledat po všech koutech Evropy. Senonago je totiž složeninou jehož druhou polovinu tvoří přísudek z latinského slovesa ago, činit, vytvářet. Míní se tím kraj utvářený řekou Seinou (Senonou). Sámo byl tedy nejpravděpodobněji Pařížan.
Někdy bývá označován jako kupec Sámo, což je dovozeno z toho, že dal dohromady karavanu kupců. Ve skutečnosti je Fredegarem popisován jako člověk Sámo, což značí, že byl minimálně svobodný, ale nejspíše byl příslušníkem neustrijské nobility. Bezesporu byl jistě velmi inteligentním a charizmatickým člověkem. To si můžeme zase dovodit z toho, že se během několika let mezi Vinidy naučil jejich jazyku a přesvědčil o své užitečnosti natolik, že jej učinili svým vladařem.
Merovejská říše
Sámův pán a Dagobertův otec Chlotar II. byl synem Chilpericha I., známého jako „Neron naší doby“, jak jej pojmenoval Řehoř z Tours, a jeho třetí manželky Frenegundy. Chilperich po sporech s bratry, kteří byli syny jiné z otcových manželek, Ingundy, obdržel v roce 561 království Soissons. Po smrti bratra Chariberta I. v roce 567 a rozdělení jeho panství získal ještě území mezi Paříží a pobřežím a ovládl také Akvitánii. Provedl daňovou reformu, byl gramotný, literárně činný, a rád pořádal gladiátorské zápasy. Po zapuzení první ženy Audovery a zavraždění druhé ženy Galswithy si vzal Chlotarovu matku Frenegundu, Následoval konflikt mezi Frenegundou a Brunhildou,sestrou zavražděné Galswithy a manželkou Sigiberta I. Chilperichova bratra, tahnoucí se desetiletí při němž rod Merovejských králů téměř vymřel.
Nejprve mu padli za oběť oba bratři ChilperichI a Sigibert I., manželé obou žen. Tento boj skončil až roku 613, kdy Chlotar II. zabil Brunhildu i s jejím pravnukem Sigibertem II., Brunhildu prý podle jedné verze nechal roztrhat koňmi, podle jiné verze ji nechal usmýkat. Tím se stal jediným vládcem celé franské říše.
„Pak ji dal přivázat za vlasy, jednu ruku a jednu nohu k ohonu mimořádně divokého koně, a její údy byly roztrhány údery kopyt a divokostí koňského běhu.“ Na Pařížském ediktu v roce 614 potvrdil základní majetkové výsady šlechty tzv. Edictum Chlotharii, které znamenalo respektování pozemkového majetku, hrabata musela pocházet z místní šlechty. V roce 617 učinil z majordoma královského paláce doživotní funkci.
Pod vládou Dagobertova otce a podobně smýšlejících Merovejců zažila franská společnost v sedmém století větší integraci, například převládala katolická víra, a celkově se zlepšila ekonomická situace, ale neexistoval žádný počáteční impuls k politickému sjednocení Galie. Chlotar II. se nesnažil donutit své neustrijské poddané k poslušnosti, místo toho zvolil politiku spolupráce. To nezakazovalo loupeživé nájezdy za účelem doplnění dynastické pokladny.
Dagobert měl mladšího nevlastního bratra Gariberta, kterého měl jeho otec se svou třetí ženou Sichildou. Dalšími sourozenci byli Emma z Austrasie, Merovech Franský, sestry Berta a svatá Énimie, Dagobert byl nejstarším synem Chlothara II. a Haldetrudy (575–604) a vnukem Fredegundy. V roce 623 jmenoval Chlothar II. Dagoberta králem Austrasie, aby spojil austrasijskou šlechtu s vládnoucími Franky. Jako dítě žil Dagobert v péči předků karolinské dynastie a austrasijských velmožů, Arnulfa z Mét a Pipina z Landenu.
Když Chlothar II. v roce 629 zemřel, začal boj o moc v Neustrii, kdy se Dagobert i Charibert postavili proti sobě. Charibert byl ještě nezletilý, a tak v následujících jednáních s Dagobertem ho zastupoval strýc Brodulf, bratr královny Sichildy. Dagobert byl již od roku 623 králem Austrasie a tak Brodulfa nechal zabít a trůn v Neutrii obsadil. Charibert tedy převzal moc v téměř nezávislé Akvitánii s hlavním sídlem v Toulouse. Charibert zemřel 8. dubna 632 v Blaye, pravděpodobně zavražděn na Dagobertův příkaz. Brzy poté byl zavražděn i Charibertův nezletilý syn Chilperich.
Hned po svém nástupu v roce 629 uzavřel Dagobert smlouvu s byzantským císařem Herakleiem, která zahrnovala prosazení povinného křtu Židů v celém jeho království.
V roce 632 se také vzbouřila austrasijská šlechta pod vedením majordoma Pipina z Landenu. Proto roku 634 Dagobert usmířil vzbouřené šlechtice tím, že na trůn dosadil svého tříletého syna Sigeberta III., čímž se vzdal královské moci v nejvýchodnější ze svých říší, stejně jako to udělal jeho otec pro něj o jedenáct let dříve.
Jako král Neustrie, Akvitánie a Burgundska učinil Dagobert Paříž svým hlavním městem. Za své vlády postavil v Meersburgu (v dnešním Německu) Altes Schloss, který je dnes nejstarším obydleným zámkem v této zemi. Zbožně věřící Dagobert se také zasloužil o stavbu baziliky Saint Denis na místě benediktinského kláštera v Paříži. Jmenoval také sv. Arbogasta biskupem ve Štrasburku.
Podle Fredegara Dagobert I. měl „tři královny téměř současně a také několik konkubín“. Fredegarova kronika jmenuje tři královny. Nanthild, Wulfegundis a Berchildis, ale žádnou z konkubín. V roce 625/6 se Dagobert nedobrovolně oženil s Gormatrude, sestrou otcovy manželky Sichilde a svou nevlastní matkou.
Manželství bylo bezdětné. Po rozvodu s Gormatrudou v letech 629/30 učinil královnou Nanthildu, saskou otrokyni ze své suity. Porodila mu syna Chlodvíka II. (* 635), pozdějšího krále Neustrie a Burgundska. Krátce po jeho sňatku s Nanthildou porodila žena jménem Ragnetruda Dagobertovi I. syna Sigeberta III. (* 630/1), pozdějšího krále Austrasie.
Sámova říše
Bylo by omylem předpokládat, že Sámo zahájil politickou kariéru hned po svém příchodu mezi Vinidy. Nejprve jistě potřeboval nějaký čas na seznámení se s prostředím a získání potřebných kontaktů. Tažení Avarů k branám Konstantinopole roku 626 za účasti Vinidů také vylučuje jakoukoliv vnitropolitickou krizi v Avarské říši do té doby. Ta je nejčastěji datována až po roce 630, kdy se již i první zmínka o Sámovi. Zdálo by se tedy, že Sámův státní útvar byl poměrně mladý. To však není příliš pravděpodobné.
Paulus Diaconus sice v pozdnější reakci v Libellus de conversione Bagoariorum et Carantonorum, ale poměrně věrohodné, zmiňuje Sáma jako vládce Karantánie. Ale také podle Paula Diacona se bavorský vévoda Tassilo I vydal roku 592 na válečnou výpravu proti Vinidům do východního Tyrolska a Kraňska (Slovinsko), odkud se vrátil s velkou válečnou kořistí. Toto vítězství se ukázalo jako krátkodobé, protože během druhé válečné výpravy proti Karantáncům přišlo o život na 2 000 Bavorů, kteří byli v roce 595 zabiti, když vtrhli do zemí Vinidů, aby pomohli kaganovi, náčelníkovi Avarů.
Karántánie se tak na 35 let mohla stát lenním knížectvím Avarské říše a Sámův příchod může souviset pouze s znovunabytím suverenity. Právě konflikt s Avary je zásadní pro lokalizaci Sámova státu. Předpokládaje, že Karantánie (dle Paula Diacona od římského Carnunta nedaleko Vídně) byla jeho jádrem, můžeme se alespoň pokusit o přibližné určení rozsahu „Sámovi říše“. Carnuntum, Karantánie i Carniola mají stejný základ, kdy jejich názvy jsou odvozené od keltského kmene Karnů, který do 6. století před naším letopočtem pobýval na severní straně Alp ve Vídeňské pánvi, než jej odsud vytlačili keltští Norici a ilyrští Panoni do Julských Alp ve Slovinsku. Do skladu Karántánie je třeba počítat nejen dnešní Korutany, ale i Štýrsko, které se vydělilo z Korutan až v 16. století, a dále Vídeňskou pánev s přilehlými oblastmi, osídlenými Vinidy.
Otázkou však zůstává, zda zasahoval Sámův vliv i do Carnioly, respektive dnešního Slovinska (Kraňsko), knížetství osídleného nikoliv západními Vinidy, ale jak prokázala archeologie i archeogenetika, východními Slovany z prostoru dnešní Ukrajiny a patrně také Avary s nimiž sváděli během celého 7. století boje friulští vévodové. Je nejpravděpodobnější, že zpočátku Sámo zdejší území ovládal, ale časem zde Avaři své panství opět obnovili.
Nejasná je situace v Panonii. Zde byla-li nastolena Sámova vláda v oblasti mezi Enží, Drávou a Balatonem, netrvala nejspíš dlouho.
Jiné je to s územím jižní Moravy a jihozápadního Slovenska, které tvořilo severní provincii státu, jež se později po zániku karantánské suverenity osamostatnilo pod místní vládnoucí dynastií, jako Knížetství moravské.
Čechy a Bílé Chorvatsko
Žádný pramen tyto kmenové svazy nezmiňuje a jejich dějiny jsou nám nejasné. Není žádný racionální důvod je včleňovat do „Sámovi říše“.
V jižních Čechách však vzniká v druhé polovině 7. století sídelní enkláva archeologicky odlišná od původního sídelního substrátu a typická keramikou středodunajské kulturní tradice.
Dervanova říše
Narativ že Češi (původně Cihu, srovnej vandalské „tejhun“ a langobardské „zahan“, obojí značí deset) a jiní obyvatel raně středověkých Čech byli součástí „Sámovi říše“ vznikl ze zmínky o knížeti Dervanovi, který odpadl od spojenectví s Franskou říší a přidal se k Sámovi při jeho tažení proti Durynsku. Byl však pouhým spojencem nikoli vazalem Sáma. Existence Dervana je nejlepším dokladem toho, že „Sámova říše“ nebyla nijak výjimečná, ale byla jedním z mnoha vinidských mocných států, které se právě začínaly formovat.
Příčiny a důsledky krize
Vše počíná se roku 626, kdy Avarská říše byla na svém vrcholu. Tomu předcházely klíčové události v Byzantské říši. Vzestup císaře Herakleia započal v roce 608, kdy se jeho otec, působící tehdy jako kartaginský exarcha, vzbouřil proti uzurpátorovi Fokovi. O dva roky později připlul Herakleios do Konstantinopole a zbavil Foku trůnu. Počátkem června 623 se císař a avarský kagan měli setkat v Thrákii, avšak Avaři při té příležitosti hodlali Herakleia chytit do pasti a unést ho. Císař se na poslední chvíli dozvěděl o avarské léčce a jen se štěstím vyvázl z nebezpečí. Avaři poté vydrancovali bezprostřední okolí byzantského hlavního města a odvedli desítky tisíc zajatců. Navzdory proradnosti Avarů s nimi Herakleios dohodl nové mírové podmínky, přičemž se zavázal vyplácet jim roční tribut ve výši 200 000 solidů a odevzdat jim vysoce postavené rukojmí. Za tuto obrovskou cenu si císař vykoupil pomíjivý a dočasný klid na Balkáně, díky čemuž mohl napřít všechnu svoji pozornost k přípravám další fáze války s Peršany.
Ale jen o tři roky později se Avaři domluvili s Peršany na simultánním útoku. A každý ze své strany oblehli Konstantinopol. Podle spolehlivých údajů obsažených v Chronicon Paschale dosáhl avarský předvoj města 29. června 626. Georgios Pisides se zmiňuje o tom, že celkový počet přitáhnuvších Avarů a Slovanů (též Vinidů) čítal až 80 000 mužů.
Před těmito masami barbarů chránilo konstantinopolské hradby 12 000 Byzantinců, v jejichž čele stál magister militum praesentalis Bonos. Vlastní obléhání Konstantinopole bylo zahájeno poté, co koncem července dorazil k městu avarský kagan. Avaři, sužovaní nedostatkem zásob, obléhání a počátkem srpna 626 se stáhli. Přesto jim císař opět vyplatil tribut v astronomické výši 200 000 solidů.
Obrovské množství peněz vyplácených Byzantinci Avarům upoutalo jistě pozornost chamtivého Dagoberta. Do této situace přichází Kuvrat náčelník bulharských Onogurů se svou vzpourou. Je pravděpodobné, že této vnitřní krize Avarské říše Dagobert využil a vynutil si na Avarech tribut pacem. A zde se nám připomíná opět Paulus Diaconus, který na přímo říká, že Sámovi lidé odcizili Dagobertovi nějaké peníze. Fredegar sice zmiňuje přepadenou kupeckou karavanu, to se však nevylučuje, neboť kupci v oněch časech též sloužili jako diplomaté. Jejich úlohou mohlo být mimo jiné vyzvednutí a přeprava tributu. To vysvětluje osobní angažovanost panovníka v celé věci. Snad právě tím způsobem byl Sámo Vinidům užitečným a za peníze Dagoberta si koupil podporu svých lidí a vládu nad Karantánií.
Dagobert si šel pro své peníze a Sámo se jich nehodlal vzdát, protože již značnou část z nich rozdal. Nález neumělých avarských falz mincí císaře Herakleia z Moravských Dunajovic zdá se tuto verzi podporovat. Mohlo se totiž jednat o podíl ze zcizeného avarského tributu, zvláště pokud nález pochází z území velmi pravděpodobně ovládaného Sámem.
Tažení se účastnila celkem 4 vojska 1) Dagobertova armáda z Austasie, která útočila podél Dunaje, Langobardi krále Arioalda utočí již z Friulska 3) armáda Alamanů, pod vedením vévody Chrodoberta, 4) připojila se i jednotka Sasů výměnou za odpuštění ročního tributu, cca 500 krav.
Langobardi dosáhli vítězství, když Karantánce porazili v Julských Alpách a stejně jako Alamani zajali velké množství lidí, které vzali do otroctví.
Nejoblíbenější otázkou celých generací badatelů je poloha vlastní hlavní bitvy, která se měla odehrát neurčitého dne u jakési pevnosti jménem Wogastisburg. Je to menší záhada, než by se mohlo zdát. Frankové, ale i jiné národy v hradech či hradištích téměř nesídlili. Přesto však útočištná hradiště existovala, a dokonce několik desítek.
V minulosti uniklo pozornosti badatelů, že všechna spojuje jedna vlastnost: nejsou pojmenována po lidech ani po bozích. Tento zvyk se objevuje až v následujících staletích. Neexistoval parně žádný Wogast, který by dal lokalitě jméno.
Co tedy ono jméno znamená? Zbývá už jediná možnost, a tou je toponymum odvozené z germánského názvu výrazného krajinného prvku, řeky, hory atd.
A my známe pouze jediný takový případ, který odpovídá našim požadavkům. Je jím na jihozápadním Slovensku řeka Váh (ger. Waag, „vlna). Rozkládat toto toponymum je třeba následujícím způsobem, Wag-osti-is-burg či Wag-aest-is-burg, kdy Waag je název řeky, ostium či aestum (písečná kosa) latinsky ústí řeky a uzavírá sufix v dativu -is. Patrně až ústním přenosem došlo následně ke zkomolení latinského popisu místa.
Text pro srovnání:
Ostium fluminis est locus ubi flumen in mare, in lacum aliudve flumen influit. Delta, ubi flumen in cornua dividitur, vel aestuarium, ubi dilatatur, fluminis ostium esse potest.
Ústí řeky je místo, kde se řeka vlévá do moře, jezera nebo jiné řeky. Delta, kde se řeka rozděluje na rohy, nebo ústí řeky, kde se rozšiřuje, může být ústím řeky.
To situuje Wogastisburg zcela konkrétně do prostoru dnešní Staré pevnosti v Komárně. A nejde o lokalitu archeologům nijak neznámou. Četné výzkumy odhalili v intravilánů Komárna nejméně 9 pohřebišť ze 7.-8. století, včetně bohatých hrobů bojovníků. Etnicita těchto pohřbených není jednoznačná. Jsou mezi nimi jistě Avaři, míšenci i Vinidé. Stará pevnost zatím archeologicky přímo zkoumána nebyla, ovšem hrad je zde doložen historickými prameny již k roku 1075.
Další důležitou indicií je nedaleký pohřeb významného řemeslníka-kovotepce ze 7. století, který v avarském indikuje sídlo elit, pro něž tito vysoce cenění řemeslníci pracovali. Dalším potvrzením, že zde patrně bylo centrum Sámovi říše jsou četné nálezy zlatých šperků v Komárně a širší okolí, včetně pokladu z Zemianského Vrbovku s tepanými stříbrnými mísami a kalichy. Podobné množství zlatých a stříbrných předmětů pro období 7. století nebylo nikde jinde nalezeno, zejména v Čechách takových bohatých nálezů nemáme.
Závěr
Po vítězné bitvě a následném tažení proti Durynsku, upevnil Sámo své postavení a nezávislost na Kuvratem oslabené Avarské říši. Roku 634 se Dagobert musel vzdát Austrasijského trůnu ve prospěch svého syna Sigiberta III. A tím tlak na Sáma ze strany Franské říše patrně ustal. Dagobert zemřel roku 639, zatím co Sámo vládl spokojeně 35 let. Konec Sámova života je patrně možno posunout oproti starším odhadům až do poloviny 60. let 7. století.
Následovníkem Sámovým byl v Karantánii téměř jistě Valuk. Protože karantánští panovníci byli voleni, není jisté, že byl Sámovým potomkem. Je možné, že se Sámo pokusil ustanovit dynastii, ale není vůbec jisté, zda se mu to povedlo. Název Karantánie Paulus Diaconus použil poprvé k roku 664.
Když kolem roku 740 kníže Borut požádal bavorského vévodu Odila Bavorského o pomoc proti naléhavému nebezpečí, které představovaly znovu útoky Avarů z východu, tak Karantánci ztratili nezávislost. Borutovi nástupci museli přijmout nadvládu Bavorského vévodství. Následkem těchto událostí se uvolnilo moravské knížetství pod vládou své vlastní dynastie. V roce 773 se připomíná vévoda Sámo, který se společně s čtyřmi dalšími pohanskými vévody postavil salcburskému biskupu Virgilovi a korutanským knížatům Waltunkovi, Karastovi a Chitomarovi, podřízeným Bavorskému vévodství.
Dědicem Sámova odkazu se nakonec stala Velká Morava.
Reference:
FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0. GENI https://www.geni.com/projects/I-L621-Y-DNA/40630
DIACONUS Paulus: Dějiny Langobardů, ARGO 2020, překlad Magda Králová
KOLEKTIV. Velké dějiny Zemí koruny české. Praha 1999 VANĚK, Daniel, et al. Průvodce DNA testováním a genetickou genealogií. [s.l.]: [s.n.], 2016. 207 s. ISBN 9788090495814.
KLANICA, Zdeněk. Počátky Slovanů . Praha: Futura, 2009. ISBN 978-80-254-5298-1 . S. 18.
Łowmiański, Henryk (2013) [1958]. „O identificiranju naziva Bavarskoga geografa“ [About the identification of names by Bavarian Geographer]. In Nosić, Milan (ed.). Bijeli Hrvati III [White Croats III] (in Croatian). Maveda. pp. 109–137. ISBN 978- 953-7029-27-2.
Łowmiański, Henryk (2004) [1964]. Nosić, Milan (ed.). Hrvatska pradomovina (Chorwacja Nadwiślańska in Początki Polski) [Croatian ancient homeland] (in Croatian). Translated by Kryżan-Stanojević, Barbara. Maveda. OCLC 831099194.
The Oxford Merovingian Page, on-line: https://web.archive.org/web/20050526080741/http://www.j-paine.org/merovingian.html
WALDMAN, Carl. Encyclopedia of European peoples . New York: Facts On File, 2006. online . ISBN 1-4381-2918-1 . WOLFRAM, Herwig. The Roman Empire and its Germanic peoples. Berkeley, Calif.: University of California Press, 1997.online. ISBN 0-5200-8511-6. S. 42 . (engl.)
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.
