Článek
Nejstarší umbrijská města byla založena v 9. - 4. století př. n. l. na dobře obhajitelných vrcholcích kopců. Hranicemi Umbrie byly řeky Tibera a Nar. Starověká Umbrie zahrnovala apeninské svahy směrem k Jaderskému moři. Umbrijština byla větví skupiny zvané osko-umbrijské, která je příbuzná s latino-faliskými jazyky. Umbrové byli v římských zdrojích zváni též Ombrii. Mnozí římští autoři považovali Umbry za keltský národ.
Plutarch napsal, že jméno Umbů může být jiný způsob psaní jména keltského kmene Ambronů. Také se domníval, že Insubrové, jiný keltský kmen, může být s nimi příbuzný. Jejich keltské jméno Isombri může znamenat „dolní Umbrové“, či obyvatelé země pod Umbrií. Plinius Starší napsal: „Umbrijský lid je nejstarší v Itálii, domnívají se, že byli původně nazýváni Ombrii (lidé bouře).“ Etruskové porazili a ovládli na 300 umbrijských měst.
Římané přišli s Umbrií poprvé do styku roku 310 př. n. l. a založili zde latinské kolonie v letech 299, 268 a 241. Kompletní podrobení Umbrie dokončili kolem roku 260 př. n. l. a později.
Včlenění do římského státu proběhlo rovněž během 3. století př. n. l., kdy bylo některým Umbrům uděleno plné občanství, nebo občanství bez volebního práva. Během tohoto staletí bylo také usazeno v oblasti asi 40 000 Římanů. Via Flaminia, která vedla Umbrií, byla dokončena roku 220 př. Kr. Města v Umbrii také dodávala Římanům vojáky pro jejich četné války. Umbrové bojovali pod Scipionem Africanem roku 205 př. n.l. během Druhé punské války. Pretoriánská garda pocházela z Eturie a Umbrie.
Občanství bylo Umbrům uděleno roku 90 př. Kr.
Umbrijština je jazyk známý z asi 30 nápisů datovaných od 7. do 1.století před naším letopočtem. Největší zdrojem informací jsou tabulky z Iguvia, devět vyrytých bronzových tabulek nalezených v roce 1444 v podzemní komoře v městě Gubbio (starověké Iguvium).
Dvě tabulky od té doby zmizely. Zbývajících sedm obsahuje poznámky o ceremoniích a statutech kněží starověkého náboženství v této oblasti. Tabulky obsahují 4 000 až 5 000 slov. Další drobné nápisy jsou z Todi, Assisi a Spoleta.
Tabulky z Iguvia byly psány ve dvou abecedách. Starší, umbrijská abeceda, byla odvozena z etruské abecedy a byla psána zprava doleva. Novější text byl psán latinkou. Rozdíly jsou hlavně pravopisné.
Převzato z tabulky VIa, řádky 27-31: (27)…dei.crabouie.persei.tuer.perscler.uaseto.est.pesetomest.peretomest (28) frosetomest.daetomest.tuer.perscler.uirseto.auirseto.uas.est.di.grabouie.persei.mers ei.esu.bue (29) peracrei.pihaclu.pihafei.di.grabouie.pihatu.ocre.fisei.pihatu.tota.iouina.di.grabouie.pih atu.ocrer (30) fisier.totar.iouinar.nome.nerf.arsmo.ueiro pequo.castruo.fri.pihatu.futu.fos.pacer.pase.tua.ocre fisi (31) tote.iiouine.erer.nomne.erar.nomne.di.grabouie.saluo.seritu.ocre.fisi.salua.seritu.tota. iiouina.
.. Jupitere Grabovie, bylo-li ve tvé oběti (cokoli) provedeno nesprávně, omylem, přestupkem, (28) podvodem, opomenutím, (je-li) ve tvém rituálu je viditelná nebo neviditelná chyba, Jupitere Grabovie, pokud je právo na to, aby byl tento (29) rok vůl očištěn, Jupitere Grabovie, očisti Frisijské hory, očisti lguvijský stát. Jupitere Grabovie, očisti jméno Frisijských hor (a) lguvijského státu, očisti magistráty (úředníky) (a) formulace, muže (a) skot, hlavy (zrno) (a) ovoce, buď příznivý (a) štědrý ve svém míru na Frisijské hory, (31) Iguvijský stát, ve jménu Jupitera Grabovia, udržuj bezpečí Frisijských hor, udržuj bezpečí lguvijského státu. “
Osci
Osci byli italičtí obyvatelé Kampánie a Latia během římských dob. Mluvili oskánštinou, kterou hovořili také Samnité z jižní Itálie. Ačkoli jazyk Samnitů byl očividně ovlivněn oskánštinou, Samnité neodvozovali svůj původ od Osků, ani Osci od Samnitů.
Tradice Osků spadají do legendárního období italských dějin, zhruba od začátku prvního tisíciletí před naším letopočtem do založení Římské republiky. Pokud jde o jejich umístění a jazyk, nelze dosáhnout konsensu. Na konci tohoto období se oskánský jazyk rozšířil a používala ho řada suverénních kmenových států.
Zdaleka nejdůležitější z nich z hlediska vojenské zdatnosti a bohatství byli Samnité, kteří soupeřili s Římem asi 50 let ve druhé polovině 4. století před naším letopočtem. Osci si zachovali svou nezávislost tím, že vyvolávali konflikty mezi Římany a Samnity. Nakonec ztratili nezávislost během druhé samnitské války, když před napadením Samnia Římané považovali za nezbytné podrobit si pohraniční kmeny. Po válce se Osci rychle přizpůsobili římské kultuře. Jejich kulturní dědictví přežilo pouze v místních jménech a literárních památkách.
Podle Aristotela žili Osci v části Itálie směrem k Tyrrhenii“ a nazývali se také Ausones. Antiochus ze Syrakus souhlasil s tím, že Osci byli Ausony, ale umístili je do Kampánie. Strabo rozlišoval mezi Osci a Ausony, poznamenal, že Osci zmizeli, ale Římani ještě používali jejich dialekt jako literární jazyk, a že moře blízko Sicílie byl stále pojmenováno Ausonské, ačkoli Ausoniani nikdy v téhle oblasti nesídlili. Aurunci je římské jméno pro Ausony s běžnou změnou s na r v latině: * Ausuni> * Auruni> * Aurunici> Aurunci.
Oskánština je známá z nápisů datovaných až do 5. století před naším letopočtem. Nejdůležitějšími oskánskými nápisy jsou Tabula Bantina, Oskánská tabulka nebo Tabula Osca a Cippus Abellanus. Oskánské graffiti na zdech Pompejí naznačují používání oskánštiny v alespoň jednom městském prostředí až do 1. století naší éry. Celkem tam bylo 800 oskánských textů.
Osci pravděpodobně přijali archaickou etruskou abecedu během 7. století před naším letopočtem, ale rozpoznatelná oskánská varianta abecedy je doložena pouze od 5. století před naším letopočtem. Později převzali latinku. text: ekkum svaí píd herieset trííbarak avúm tereí púd liímítúm pernúm púís herekleís fíísnú mefiíst, ú ehtrad feíhúss pús herekleís fíísnam amfr et, pert víam pússtíst paí íp íst, pústin slagím senateís suveís tangi núd tríbarakavúm lí kítud. íním íúk tríba rakkiuf pam núvlanús tríbarakattuset íúk trí barakkiuf íním úíttiuf abellanúm estud. avt púst feíhúís pús físnam am fret, eíseí tereí nep abel lanús nep núvlanús pídum tríbarakattíns. avt the savrúm púd eseí tereí íst, pún patensíns, múíníkad tan ginúd patensíns, íním píd eíseí thesavreí púkkapíd eestit aíttíúm alttram alttrús herríns. avt anter slagím abellanam íním núvlanam súllad víú uruvú íst . edú eísaí víaí mefiaí teremen niú staíet.
Item [si quid volent] aedificare [in territorio quod limitibus tenus [quibus] Herculis fanum medium est, extra muros, qui Herculis fanum ambiunt, trans viam positum est, quae ibi est, pro finibus senatus sui sententia, aedificare liceto. Et id aedificium quod Nolani aedificaverint, et usus Nolanorum esto. Item si quid Abellani aedificaverint, id aedificium et usus Abellanorum esto. At post muros qui fanum ambi – unt, in eo territorio neque Avellani neque Nolani quidquam aedificaverint. At thesaurum qui in eo territorio est, cum aperirent, communi sententia aperirent, et quidquid in eo thesauro quandoque extat, caperent. At inter fines Abellanos et Nolanos ubique via felxa est –, in ea via media termina stant.
Když chcete postavit [na území s ohledem na hranice toho, co je v Herkulově chrámu, to znamená mimo zdi, Herkulova chrámu, na druhé straně ulice, tam kde je, z hlav představených Senátu a jejich rozhodnutí, stavba podvodná. A tato budova ať je postavena Noly a jim má sloužit. Pokud tam Abellani potřebují stavět, ať tato budova Abellanským slouží. Avšak za zdí svatyně, ať Abelané nebo Noly, ať staví cokoliv. Avšak pokladů (chrámu) ať užívají společně, a všechno, co má ten poklad srdce, uchopte. Na cestě mezi Abellany a Noly ať je hranice.
Prameny:
„Ambrones“. Encyclopædia Britannica Online. Encyclopædia Britannica, Inc. Retrieved 8 September 2012. on line: https://www.britannica.com/topic/Ambrones
Conway, Robert Seymour (1911). „Iguvium“ . Encyclopædia Britannica. Vol. 14 (11th ed.). pp. 297–298. — with details of the Umbrian language
Livius Titus, Dějiny od založení Říma, část 1. on line: https://archive.org/details/titus_livius-dejiny_rima-1/page/n281/mode/2up
Plinius starší, Historie, kniha III, kapitola 19, odstavce 112-113
Plutarch, The Lives, The Life of Marius,on line: https://classics.mit.edu/Plutarch/c_marius.html
Strabo, Geography, book 4, 7 BCE, p. 465, Alexandria, on line: https://archive.org/details/strabogeographyb00stra
Strabo. „5.4.6“. Geography.on line: https://archive.org/details/strabogeographyb00stra
Untermann, Jürgen. Wörterbuch des Oskisch-Umbrischen. Heidelberg, Germany: Universitätsverlag C. Winter, 2000.
