Zakladatelé české archeologie

Václav Krolmus

Navštěvoval klášterní školu v Bělé, po dalších studiích na gymnáziu v Kosmonosích, filozofii na Karlově univerzitě a kněžském ústavu v Litoměřicích se stal knězem a kazatelem. Působil ve farnostech ve středních Čechách. Z farnosti Zvíkovec se kvůli sporům přestěhoval do Prahy, kde se usadil a plně se věnoval archeologii.

Dá se říci, že archeologie byla jeho největší láskou. Z finančního hlediska se mu však příliš nedařilo a musel tyto překážky překonávat, přičemž si za své peníze platil vykopávky v okolí Prahy. Všechny své nálezy a další starožitnosti, které postupně shromáždil, zpracoval ve svých spisech. Mezi jeho největší úspěchy patří obohacení sbírek Národního muzea a péče o řadu památek, které ochránil před zničením.

V roce 1848 se Krolmus stal členem Národního výboru a Československé sekce Slovanského sjezdu.

Jeho nejvýznamnějším dílem v oblasti literatury jsou Staročeské pověsti, písně, hry, tradice, slavnosti a příběhy o česko-slovanské mytologii, které vyšly v letech 1845–1857 v celkem 13 knihách.

Václav Krolmus zemřel v roce 1861 a do českých dějin se zapsal jako úspěšný amatérský český archeolog.

Matyáš Kalina z Játhensteinu

byl český právník a archeolog, děkan právnické fakulty a autor prvního systematického soupisu a mapy archeologických památek v Čechách.

Narodil se do významné budějovické měšťanské rodiny. Jeho otec byl městský radní, který odvodil svůj predikát „Jäthenstein“ od jména své manželky (Jäth). A používal ho i Matyáš. Po gymnáziu v Budějovicích studoval filozofii a právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.

Poté v letech 1800–1802 přednášel na právnické fakultě a v roce 1819 působil i jako děkan. Do roku 1845 byl pozemkovým právníkem. Od roku 1818 byl členem Královské české společnosti pro nauku, kde zastával vedoucí funkce (působil jako její ředitel a v letech 1831-1839 jako tajemník), a od roku 1834 také členem Národní muzejní společnosti a její archeologické koleje. Své majetky na zámku ve Zvíkovci u Křivoklátu a v Suchdole u Sedlčan spravoval v duchu pokrokových osvícenských metod.

Zajímal se o život českého ekonoma Michaela Seidla (1767-1842). Byl také jmenován arcibiskupským radním arcibiskupa Leopolda Chlumčanského a jako správce jeho závěti byl zakladatelem prvních „reálných“ škol v Čechách. V roce 1836 byl při královské korunovaci Ferdinanda V. povýšen na rytíře a o dva roky později se stal členem Českého zemského sněmu.

Od roku 1818 vyučoval archeologii ve Vědecké společnosti. V roce 1835 objevil první prehistorickou keramickou nádobu ve sklepě Nového Města pražského v domě č. p. 800/II na Václavském náměstí v Praze. Prováděl také vykopávky na údajných pohanských kopcích v pražské čtvrti.

Výsledky poté shrnul v knize Böhmens heidnische Opferplätze z roku 1836, doplněné archeologickou mapou Čech. Je to první kniha věnovaná české archeologii. Provedl také další vykopávky ve Slaném, Hradišti nad Březinou, Libušíně a Češově a zkoumal také mohyly u Břasu. Při svém archeologickém výzkumu spolupracoval se zvíkoveckým farářem, svým přítelem Václavem Krolmusem.

Připravovaná kniha o opevnění v Čechách, pro kterou shromáždil materiál, se měla stát prvním monotematickým zpracováním archeologických nalezišť v Čechách. K jeho realizaci se však nedostal, protože 6. ledna 1848 zemřel na svém zámku ve Zvíkovci u Rokycan. V archeologické praxi byl prvním vědcem, který se pokusil využít chemii k interpretaci nálezů. Vytvořil archeologickou sbírku, která po jeho smrti rozšířila sbírku Národního muzea.

Jan Erazim Vocel

Jan Erazim Vocel (23. srpna 1803 v Kutné Hoře – 16. září 1871 v Praze) byl český básník, archeolog, historik a kulturní buditel. Ačkoli se jako dědic otcova řemesla měl stát pekařem, jeho rodiče, kteří si všimli jeho mladického nadšení pro gotické dějiny, nakonec vyslyšeli jeho akademické poslání.

Ve 14 letech se Vocel přestěhoval do Prahy, aby navštěvoval piaristickou přípravnou školu. Souběžně navštěvoval přednášky filozofie na Karlově univerzitě. Již v té době začal psát beletrii, z jejíchž počinů se dochovala pouze dvě kompletní díla – Krvočíše (Bloodshot), romantická povídka o pěstování hroznů na oslavu Karla IV. (českého krále a císaře Svaté říše římské), a Harfa, tragédie. Po absolvování studia se Vocel odebral z Prahy do Vídně, kde studoval filozofii a právo. Aby se uživil a pomohl své rodině, přijímal Vocel doučování v různých domech starobylého českého rodu Černínů a později i dalších šlechtických rodin, např. u rodu Harrachů, kde se etabloval jako trvalý mentor začínajícího obchodníka a mecenáše umění Jana Harracha (1828–1909).

Vocelova literární tvorba odráží zájem o středověké dějiny, archeologii a historiografii. Za jeho dvě nejvýznamnější díla se obecně považují Poslední Orebit a Přemyslovci.

V roce 1850 byl Vocel jmenován docentem archeologie a dějin umění na Karlově univerzitě. Jako autor řady článků a vědeckých prací neúmyslně zavedl metodu, která se později stala široce přijímanou metodou chemické analýzy pro určení stáří bronzových předmětů.

Vrcholem jeho literární kariéry byla dvousvazková kniha Pravěk českých zemí (1866, 1868), v níž položil solidní základy pro archeologii v české vědě. Ačkoli kromě rozšířeného popisu metody chemické analýzy dílo nenabídlo archeologické průlomy ani novější metody, mělo značný vliv v zahraničí.

Spolu s českým spisovatelem, historikem, ředitelem muzea, vlastencem a publicistou Karlem Vladislavem Zapem (1812–1871) přispěl Vocel k popularitě a rozvoji české archeologie tím, že v roce 1854 spoluzaložili specializovaný časopis „Archeologické památky“ (který Zap vydával od roku 1854 do roku 1866), v němž byly zkoumány a oslavovány české dějiny od jejich mytických počátků až po husitské hnutí.

V roce 1872 vydal český buržoazní spisovatel Jakub Malý, jeden z prvních ctitelů českých dějin a literatury a propagátor studia anglického jazyka, biografii Jana Erazima Vocela.

Jindřich Wankel a princezna z jeskyně „Býčí skála“

Jindřich Wankel byl český paleontolog a archeolog. Wankel se narodil 15. července 1821 v Praze úředníkovi Damianu Wankelovi a jeho manželce Magdaleně, rozené Schwarzové, v dvojjazyčném prostředí. Navštěvoval německé školy v Praze a později studoval medicínu na Pražské univerzitě jako student Josefa Hyrtla.

V roce 1847 přišel pracovat do oblasti Moravského krasu a od roku 1849 žil v Blansku jako lékař. Začínal s geologickým průzkumem oblasti a později s paleontologií, archeologií a antropologií.

V roce 1850 založil v Blansku vůbec první laboratoř pro výzkum fosilních kostí z kenozoika, kde sestavil kompletní kostru jeskynního medvěda (do té doby se tyto kosti používaly pro výrobu spodinu v nedalekém cukrovaru). Jeho nejznámějším objevem (1872) bylo pohřebiště šlechtice z doby bronzové na Býčí skále s kostrami 40 rituálně zabitých mladých žen. Jindřich Wankel zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci. Jeho vnuk Karel Absolon byl také slavným archeologem a pracoval ve stejné oblasti.

Wankel objevil v jeskyni Býčí skála jedno z nejbohatších prehistorických nalezišť v Evropě, jeskynní svatyni z doby železné. Pro moravskou archeologii byl tento nález důležitý. Obsahoval kromě tisíců předmětů, nádob a šperků i 40 koster dětí i dospělých, mezi nimiž byla i lebka „princezny“.

Princezna se jí říká, protože podle Wankelových záznamů byl pod lebkou nalezen velmi okázalý zlatý šperk, mohutné kruhové náušnice. Bylo zjištěno, že lebka patřila ženě ve věku 30 až 35 let staré více než 2500 let. K nalezení původní podoby ženské hlavy byla použita metoda trojrozměrné sochařské rekonstrukce. Vytvořil ji sochař Ondřej Bílek.

Zdroj:

https://www.academia.edu/99164821/Digest_of_selected_chapters_on_the_History_of_Czech_Archaeology