Článek
Pozastavuju se nad vlnou pochval, která se snáší na učitele, kteří byli tak nesmírně ochotní, že v covidovém roce se najednou naučili pracovat s informační a komunikační technikou. Kde to ale žijeme? Pětina 21. století už je v nenávratnu a my se stále tváříme, že internet je pouze alternativní médium pro komunikaci se žáky. Tady školství ale dost zaostává za tím, co sleduji kdekoliv jinde v pracovním procesu.
Podotýkám ale, že mnozí učitelé si mou kritiku nezaslouží. Ti prostě byli připravení na online výuku a komunikaci z velké části už z předchozích let a připadalo jim to zcela standardní.
Vzpomínám si na diskusi na LinkedIN, kde bylo krásně vidět rozdíl mezi školou a okolním světem. Firma, která by do roku 2020 vystačila jenom s e-mailem, papírem a tužkou, by asi v konkurenčním světě neobstála. Zaměstnanci kanceláří mají běžně k dispozici pracovní počítače, mobily s připojením k internetu a využívají široké spektrum programů pro komunikaci už mnoho let.
Nedostatek peněz?
Jednou námitkou na „obhajobu“ zastaralého školního systému je nedostatek peněz. Z mého pohledu je to ale i ve školství tak, že „kde je vůle, je i cesta“. Mám na mysli neochotu učitelů přizpůsobit své didaktické postupy dnešní době.
Když vidím výsledky průzkumu, kde většina učitelů tvrdí, jak moc času i stresu jim zabrala příprava na online výuku, tak mám chuť nahlas říct: „Dobře vám tak!“. RVP po nás chce, abychom mezipředmětově spolupracovali, což při absenci elektronických podkladů a komunikace je dle mého názoru značně neefektivní a neodpovídá to požadavkům dnešní doby.
Setkávám se s představou že psaní v textovém editoru je informatika.
Co covid vzal: Virtuální hardware a mluvení do zdi
Možná to vyzní trochu jako rouhání, ale já osobně nemám pocit, že by mi příprava na distanční výuku zabírala o tolik více času, než jako v době prezenční výuky. Spíš byla v něčem jiná. Většina předmětů, které učím, je virtuálního charakteru, takže to jde dobře. Pouze výuka počítačových sítí tou nepřítomností žáků ve škole trochu trpěla. Máme ve škole skvěle vybavenou laborku. Vybavení se pořídilo asi před rokem a půl a skoro jsme ho nepoužili. Žáci se učili sítě v simulátoru a bylo po čase vidět, že je to přestává bavit. Po návratu do školy nakonec mnozí ocenili, že si na hardware mohou šáhnout, i když to přináší nové problémy. Pro mne jako učitele to bylo náročné v tom, že jsem musel žáky naučit zapojit správně kabely a řešit problémy, které ve virtuálním prostředí nebyly. Třeba vysvětlit žákům, že router se musí zapnout, aby ho mohli konfigurovat. Byla to první týdny trochu zběsilá lítačka, často mne volalo několik žáků najednou, ale po pár týdnech se to vše ustálilo.
Taky je náročné mluvit „do zdi“, a to i energeticky. Když žáci dostanou úkol, pracují a já se po chvilce ptám, jak jim to jde. Ale záleží, s čím to srovnáme. Pokud učím žáky, které z většiny nezajímá, tak je dost těžké si udržet nějakou kázeň. V davu je síla. Odejít nemohu, neb za děti ručím – hlídám je, jak několikrát v médiích zaznělo. V online výuce toto odpadá. Nestalo se mi u toho, kterého výuka nezajímá, že by rušil. Já pak hodnotím jeho výkon, čili co udělal za úlohy. Mentální nepřítomnost při výuce je už jen žákův problém, nikoliv můj.
Díky covidu více času na konzultace
Ve Fokusu VM zaznělo i několik myšlenek, se kterými jsem se ztotožnil. Například dle zkušené učitelky je výhoda, že bylo více času na konzultace se žáky. I já jsem měl ten pocit, se jim mohu více individuálně věnovat. Proč? No, normálně učím asi do 14h, pak jdu na oběd a pak je teprve čas se sejít s žákem, ale to už je něco kolem 15h a zřídkakdy se i žákovi hodí tato hodina. Má odpolední aktivity, jede domů apod.
Při distanční výuce je to jiné. Pokud se nestihne konzultace během výuky, tak se může žák domluvit na později. Domluva je velmi rychlá přes nějaký komunikátor či e-mail a mohu navrhnout čas, kdy nám oběma skončí výuka. Tím, že oběd mám přímo doma, tak ho také v pohodě stihnu. Čili může být konzultace třeba už ve 14:30. Žák bývá často po obědě, který stihl během výuky, jak jsem párkrát postřehl. Toto jsem si zachoval i po návratu do školy. Pokud žáci potřebovali konzultaci, tak jsem si dali online sraz někdy večer. Třeba kolem 18h. Konzultace většinou zabrala kolem 30min. Žáci byli za toto velmi vděční a díky tomu byli na konzultaci připraveni.
V případě jednoho nebo dvou žáků jsem pozoroval, že možnosti individuální konzultace využívali natolik, že za covidový rok udělali v mých předmětech takový pokrok, který jsem od nich při jejich skromnějším nadání nečekal. Jindy bych neměl příležitost se takovému žáku věnovat, a to považuji opravdu za „benefit“ covidového roku.
Online ne/výhody při výuce dospělých
Učím i na soukromé škole po večerech. Tam se ukázalo, že online výuka má výhody i nevýhody, které jsou jiné, než na střední škole. Mezi výhody bych řadil to, že se ušetří čas na cestách a do budoucna bude běžné, že když někdo nemůže přijít na hodinu, tak ho připojím online. To bude zřejmě i koncept na střední škole. Další výhoda, kterou vnímám, spočívá v tom, že lidé jsou přístupnější online vyučování v případech, kdy se to hodí mně, třeba když pojedu mimo město.
Učit čistě on-line ale nepřináší pro obě strany ale takový „zážitek z výuky“. Pokud jsem se svými žáky nestrávil žádný čas fyzicky, stává se často, že ztratí postupně zájem o výuku. Nejsem s nimi v kontaktu a jako učitel ztrácím možnost diagnostiky, zda mi studenti rozumí. Na to stačí vidět jejich obličeje a cítit atmosféru v místnosti. A lidi, co si výuku platí a věnují se jí ve volném čase po práci, si více váží interakce s učitelem a ta je naživo bezesporu kvalitnější.
Tento malý článek si nebere ambice na to, aby popsal všechny podrobnosti a rozdíly mezi online a offline výukou. Brzy ale nejspíš dostanu chuť a napíšu pokračování.
