Článek
Naopak vám spíš řekne konkrétně, co se mu líbí, nebo co vám vytýká. Proč tedy ve školách většina rodičů netouží právě po takovém hodnocení? Domnívám se, že důvodem je nezkušenost s jiným způsobem hodnocení jejich práce a částečně je to konzervatismus či možnost se srovnávat s jinými rodiči resp. jejich dětmi.
Svůj názor a metodu jsem zmínil v diskusi na LinkedIN. Žáci i učitelé jsou často nuceni zabývat se průměrem známek. Bohužel tento systém má minimální vypovídající hodnotu o faktickém výkonu žáka v daném předmětu. Jak by mělo vypadat hodnocení podle mě a co mohu pro to jako učitel i v dnešním systému hodnocení udělat?
Žáci jsou na sebe přísnější, než byste čekali
Mám nějakých 150-200 žáků, tak nějaké psaní hodnocení v podobě dlouhých dopisů považuji za nereálné a nesmyslné. Dělám ale pravidelně jednoduchý dotazník, který vyplní žák v rámci sebehodnocení. Stačí se zeptat na to, jak žák hodnotí svůj výkon, zda ho učivo baví, zda je s výsledky spokojen. To samé může vyplnit i učitel, plus přidá hodnocení žákovy pracovitosti a přístupu k předmětu či přidá nějaký komentář. Bavíme se tedy o něčem velmi krátkém, avšak s vypovídací hodnotou. E-learningové nástroje jsou mi jako učiteli nápomocné. Například v systému Moodle existuje i možnost evidence, kolik toho žák splnil z celého počtu. Žák tyto informace také vidí.
Když se v dotazníku ptám, jak se žáci hodnotí a dávám jim možnost se vyjádřit ke mně či k předmětu, který je učím, často se ukazuje známá věc, že žáci bývají k sobě přísnější, než jsem v jejich hodnocení já. Také jsem žákům nabízel malé popovídání jeden na jednoho. Tohoto někteří žáci využili. Pochopitelně dotazník nevyplnili všichni žáci a jen malá část z nich využila možnost konzultace se mnou. I když jsou ale žáci někdy ostýchaví, velmi vítám, když se se někteří nebojí mi v rámci konzultace vyjevit i nespokojenost.
Právě díky této zpětné vazbě ale vím, jak moc žáci vnímají svůj prospěch. Často preferují snížení požadavků v předmětu, jen aby prospěli a měli klid (z mé zkušenosti cca třetina studentů).
Formativní hodnocení aneb „tu úlohu dodělej“
Za svůj hlavní úkol učitele považuji žákům dávat zpětnou vazbu k tomu, co vytvořili a neustupovat z požadavků na jejich výkon. Důležité je také důsledně dbát na to, aby zadané úkoly dokončovali. Nejčastěji bohužel narážím na to, že žáci na kritiku neumí reagovat a nechápou ji jako přirozenou součást procesu jejich vzdělávání. Stejně jako mnoho učitelů ji považují za něco, co jim přidělává práci.
Tyhle moje snahy bohužel současný vzdělávací systém podkopává. Žáci jsou zkorumpovaní známkami, takže se vytrácí přirozený zájem o studium. Často není šance rozpoznat, jaké nadání žák má, a kam by se měl nasměrovat. A to je nejen nesmyslné, ale hlavně velká komplikace pro budoucí pracovní kariéru žáka.
Kde se stala chyba?
Bez zajímavosti není nařízení ministerstva, že maturanti 2020 s ohledem na současnou situaci nemohli nedokončit 4. ročník. Všichni kontumačně prospěli. To potvrzuje absurditu dnešního hodnocení v podobě známek. Původ to má ale ještě daleko před covidem. Přibližně před 10 lety nastal problém s financováním škol. Byl totiž značný populační pokles a školy jsou, jak známo, financovány podle počtu žáků. Najednou bylo potřeba, aby učitelé nekladli na žáky takové nároky s tím, že škole déle vydrží. Problém nastal ovšem ve chvíli, kdy tyto studenty měla škola dovést až k maturitě. Aby se ochránila úroveň studia, o to se měla postarat maturita státní. Ta sice nastavuje nějakou jednotou laťku, aby školy nemohly jen tak snižovat své požadavky na to, co má žák umět, ale tenhle systém bohužel úplně nefungoval. Nakonec je výsledná známka u maturity kombinací stání a školní části, což naprosto boří původní její účel.
Jak z toho ven?
Na odborných školách máme takový úzus, že když žák zvládne pod 50 % toho, co po něm chceme, tak je v praxi nepoužitelný, a tak byl mělo být koncipováno i celé jeho studium. Přestože na vysoké škole je to tento požadavek minimálně standardem, tak udržet toto na střední škole je dosti náročné. Zvláště, když například u státní maturity z matematiky je na její splnění požadavek pouze nějakých směšných 33 %.
Učím i v soukromé škole programování v zásadě dospělé lidi, a tam máme kritéria a motivaci úplně jiná. Hodnotí mne trh a studenti to vědí a podle toho si nastavujeme způsob výuky i její náročnost. Oni chtějí na trhu práce uspět a chápou, že i na mne je jim naznačit, pokud na to opravdu nemají. Kritéria jsme nastavili tak, že ten kdo vytvoří tři projekty shrnující probranou část studia, získá certifikát o absolvování.
Uvědomuji si, že v případě studia na střední či základní škole jde o jinou situaci, avšak základní principy studia jsou pořád stejné. I pro žáky je potřeba zkombinovat formativní hodnocení a nastavit efektivně postupové laťky. Tohle nepomůže zdaleka jen neúspěšným studentům. Dokážeme tak směřovat i snahu „šprtů“, kteří honí dobrý prospěch tak, aby získali tu správnou motivaci a našli si, co je opravdu bude v profesní kariéře bavit.
Na závěr zavzpomínám na jeden dokument o Winstonu Churchillovi. Ten měl již za časů našeho Rakousko uherského mocnářství ve škole takové vysvědčení, které obsahovalo i velmi konkrétní a věcné poznámky od jeho učitelů. Na to by ale v našem systému musela být kapacita a ochota.
