Článek
Koupání v říčce nebo v kádi u koní
Vzhledem k tomu, že získání jednoho kbelíku vody ze studny vyžadovalo poměrně velkou fyzickou námahu, není žádným překvapením, že každodenní koupel v teplé vodě byla pro většinu lidí neproveditelnou možností. Naopak mytí rukou nebo oplachování tváře bylo velice běžné, stejně jako koupání se v řece nebo v potoce nebo ve stájích u kádě. Vzhledem k tomu, že většina populace prováděla fyzicky náročnou práci při obdělávání půdy či péči o hospodářská zvířata, podobným způsobem se oplachovali denně. Koupel pak většinou probíhala ve dřevěných kádích, kde na sebe lidé pomocí džbánku lili teplou vodu ze dna. Pouze bohatší vrstva obyvatelstva si mohla dovolit mít vanu či káď skutečně napuštěnou celou a dopřát si opravdovou koupel. Nicméně navzdory zažité představě o čistotné šlechtě a páchnoucích vesničanech byla většinou situace přesně opačná. Hygiena rukou byla velice rozšířená a téměř každý si každé ráno umyl obličej i ruce, oproti šlechticům se však vesničané přes den koupali ještě v řekách, aby ze sebe smyli pot a prach z celého dne nebo prostě jen tak pro radost.
Když nepomohly bylinky, přišly na řadu kleště
Hygiena zubů byla v té době velmi špatná. Lidé se sice snažili pečovat o své zuby pomocí past vyrobených z drcených bylin a vody, které se na zuby aplikovaly pomocí hadříku nebo roztíráním prsty, přesto však taková péče nebyla dostatečná, a jakmile se vytvořil kaz, bylo málo způsobů, jak se jej zbavit. Zuby tak často nakonec začaly hnít, a tak musely být odstraněny – samozřejmě bez anestetik. Bohatší lidé si mohli dovolit služby zubaře, na vesnicích často přicházel ke slovu kovář s kleštěmi. Na druhou stranu se lidé před podobnými zákroky často posilňovali kořalkou a s tou to bylo přece jen o něco snesitelnější.
Odpadní jáma na všechno
Odpadky se vyhazovaly za obydlí, nebo se vykopávala jímka. Ta mohla být zakrytá konstrukcí nebo jen přepažená prknem, kdy do jímky s odpadky se vykonávala i velká potřeba. Existovaly ale i volně stojící latríny či budky, ne nepodobné dnešním „kadibudkám“. Neobvyklé nebyly ani společné záchody pro více domů nebo rodin. Na hradech byly obyvatelstvu k dispozici nočníky nebo tzv. prevéty – z latinského locus privatus – soukromé místo. Běžní lidé ve středověku však nebyli příliš stydliví, a proto nebylo neobvyklé, že se na latríně sešlo najednou více lidí vykonávajících potřebu. Taková chvíle byla často využita k diskuzi a sdílení zážitků.
Hradní prevét
Hříšná očista těla i lázně pro chudinu
Z původně ryze praktického úkonu mytí se ale brzy stal oblíbený způsob trávení času napříč všemi společenskými vrstvami. Postupem času se v každém městě daly najít lázně, hygiena těla začala být populární právě proto, že se z koupele stala společenská záležitost. Veřejné lázně byly společné pro muže i ženy, což nebylo v té době nic zvláštního. Hygiena těla začala nabývat většího významu, a dokonce i městská chudina měla občas povoleno využít služeb lázní na účet města.
Jinak to ovšem vnímala církev, která byla proti očistě těla. Ta umožňovala svým duchovním očistu pouze dvakrát do roka, a to na Velikonoce a pak na svátek nějakého patrona. Mytí rukou a obličeje ale bylo samozřejmé i u duchovních, stejně tak péče o zuby.
Zdroje: Worldhistory, about-history
