Podporučík Onoda konci 2. světové války nevěřil. Rozkazy plnil ještě téměř 30 let po válce

Roku 1944 byl na ostrov Lubang vysazen mladý podporučík Onoda se svým družstvem. Jeho úloha coby zpravodajského důstojníka spočívala ve sběru informací a v případě hrozícího obsazení ostrova nepřítelem, tedy vojsky USA, měl odpálit přístavní molo a přistávací plochu pro letadla. Po tomto úkolu se měl stáhnout a čekat na posily. Postupující americká armáda skutečně ostrov obsadila, a to zhruba po dvou měsících po Onodově vysazení na pozici. Většina japonských jednotek na ostrově byla buď zneškodněna, nebo se vzdala americkým vojákům. Onodovi a jeho jednotce se ovšem podařilo uprchnout do džungle a ukrýt se. Následně se mladý důstojník rozhodl, že bude pokračovat v plnění rozkazu a začne provádět diverzní operace.

6. a 9. srpna roku 1945 svrhli Američané na města Hirošimu a Nagasaki atomové bomby a Japonsko 2. září kapitulovalo. Američané věděli, že se mnoho japonských vojáků raději ukrývá, než aby se vzdalo, a proto americké letectvo shazovalo na mnoha místech letáky oznamující konec války a kapitulaci Japonska. Jedním z těch míst byl i ostrov Lubang, ale podporučík Onoda však těmto zprávám neuvěřil a rozhodl se pokračovat ve svém úkolu. Pouze jediný z Onodových mužů uvěřil, že válka skutečně skončila, a v roce 1949 se vzdal filipínským bezpečnostním službám.

Zbývající členové jednotky dále prováděli své operace, které byly ovšem nejčastěji namířené proti civilistům, například ničením úrody nebo zapalováním příbytků rolníků. Onoda totiž věřil, že každý civilista je potenciální zvěd a nepřítel a pátrání filipínských bezpečnostních složek po jeho jednotce ho v tomto přesvědčení stále více utvrzovalo. V roce 1954 byl ve střetu s filipínskou policií smrtelně raněn jeden ze dvou zbývajících Onodových vojáků a v roce 1972 byl při střetu s hlídkou zastřelen poslední voják, vojín Kozuka. Onoda tak zůstal ve svém boji sám.

V průběhu let se Onodu snažilo vypátrat a přesvědčit ke složení zbraní množství dobrovolníků, dokonce i jeho bývalých spolužáků a příbuzných. Ten však nevěřil nikomu a ničemu a ve svém boji a ukrývání pokračoval dále. V japonské armádě byl veden k tomu, že válka, která povede k japonskému vítězství, může trvat i sto let. Zpráva o stále bojujícím japonském vojákovi byla v Japonsku velice populárním tématem a dostala se až k mladému a poněkud výstřednímu cestovateli Norio Suzukimu.

Suzuki si umínil, že Onodu najde. A skutečně jej po několika dnech, kdy volal jeho jméno v džungli, našel. Ačkoliv se Onoda se Suzukim spřátelil, důstojník nechtěl o návratu ani slyšet. Rozkaz považoval za stále platný a zrušit jej mohl jen ten, kdo jej vydal – jeho přímý nadřízený velitel Taniguči. Suzuki se rozhodl již bývalého velícího důstojníka Tanigučiho vyhledat. Bývalý major Taniguči, již dlouhé roky pracující jako knihovník, oblékl svou starou uniformu a odletěl na ostrov Lubang, kde přikázal podporučíku Onodovi složit zbraně a vrátit se do Japonska.

Onoda rozkaz okamžitě uposlechl, vzdal se a svůj důstojnický meč odevzdal do rukou filipínského prezidenta Marcose, který mu udělil za smrt téměř třiceti policistů i civilistů milost. Onoda se do Japonska vrátil jako hrdina a celebrita. Ve své biografii, kterou následně napsal, uvedl, že se zmýlil a byl zaslepen válkou a svůj boj nazval bláznovstvím. Následně odcestoval za svým bratrem do Brazílie, ale už po pár letech se vrátil do Japonska, kde založil vzdělávací instituci pro japonské chlapce, kde vyučoval a přednášel o japonských hodnotách. Několikrát se i vrátil na ostrov Lubang, kde se setkával s místními a štědře podporoval místní rozvoj, například financováním místní školy. Hiró Onoda zemřel v roce 2014 v Tokiu ve věku 91 let.

Zdroje: theguardian, bbc