Článek
Neviditelní občané
Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století byl v USA, a hlavně pak ve městě New York, obrovským problémem narůstající počet lidí bez domova. Bezdomovci byli velkou částí populace, a to včetně té zákonodárné, přehlíženi a jejich osud, až na několik organizací, nikoho příliš nezajímal. V tom horším případě se pak stávali oběťmi kriminality a často i policejní brutality. V zimních obdobích se do už tak těžkého života přidal další nepřítel – mráz. Mnoho bezdomovců tak nacházelo útočiště nejprve ve stanicích metra, později pak v útrobách jeho tunelů. Newyorské metro patří mezi nejrozsáhlejší na světě a mimo běžně používané tunely, ve kterých jezdí vlakové soupravy, má i mnoho servisních chodeb, nepoužívaných tunelů, nebo údržbářských místností. Během velké části roku je v tunelech okolo deseti stupňů, když udeří mrazy, tak v tunelech teploty nepadají pod nulu. U teplovodních potrubí nebo parovodů pak teplota může být i téměř pokojová.
„Krtčí lidé“
Mnoho bezdomovců žijících na ulicích našlo útočiště právě v tunelech metra, a jak jich přibývalo, začali zde vytvářet komunity. Široké spektrum lidí tak vytvořilo skrytou společnost, kde každý mohl žít v podstatě úplně svobodně. Díky rozlehlosti tunelů se každý mohl rozhodnout, zda chce trávit čas ve společnosti ostatních, nebo žít samostatně, popřípadě ve společnosti zvířecích mazlíčků. Komunit v metru vzniklo mnoho, v některých se dokonce volili vůdci komunity, a mnoho jich také mělo lékaře, učitele nebo opraváře. Tito lidé tak v podstatě vytvořili město pod městem, kde se nemuseli zodpovídat nikomu jinému, než sami sobě. Zjištění, že pod New Yorkem existuje takové místo, se do obecného povědomí dostalo v podstatě náhodou. Na konci osmdesátých let byla jeden rok obzvlášť tuhá zima a novináři se začali zajímat, jak vlastně bezdomovci dokážou venku přežít. Přibližně jedna desetina dotázaných bezdomovců pak prozradila, že žijí v těchto tunelech. Tato informace vzbudila mezi širokou veřejností obrovský zájem a skupinky senzacechtivých novinářů se vypravovali do útrob metra, aby na povrch přinesli zprávy o tom, jak newyorští bezdomovci v tunelech žijí. Tito bezdomovci dostali brzy svou přezdívku – Krtčí lidé.
Nevítaný zájem
Zájem veřejnosti a tento fenomén s sebou nesl i zájem úřadů a policie. Zvídaví novináři a policejní zátahy do hlubin tunelů vypudili mnoho jejich obyvatel. Krtčí lidé byli z tunelů vykazováni a byli znovu nuceni hledat si své místo na povrchu. V roce 1997 bylo kvůli údajnému obnovení provozu tunelů rozbouráno poslední velké podzemní město a zájem veřejnosti opět opadl. I dnes se předpokládá, že v tunelech metra a jeho chodbách žije několik tisíc lidí, ale ti o tom raději příliš nemluví. A i když má New York stále velký problém s počtem lidí bez domova, do dnešní doby výrazně vzrostl počet neziskových organizací a charit, které těmto lidem podávají pomocnou ruku a mnoho z nich se tak již nemusí schovávat před světem.
