Článek
Arménové a Osmané
Arménie je nezávislým státem teprve od roku 1991, kdy vyhlásila samostatnost na SSSR. Předtím byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou říši a Ruskou říši. Arménské obyvatelstvo je z drtivé většiny křesťanské, zatímco Osmané, potažmo Turci, jsou muslimové.
Hamídijské masakry
Vztahy mezi arménskými křesťany a osmanskými muslimy se rapidně zhoršily v 19. století. Arménové byli v muslimském státu všelijak diskriminováni, proti čemuž se právě v 19. století začali vzpouzet. Tehdejší sultán Abdülhamid II. na to reagoval bezprecedentními útoky známými jako hamídijské masakry. Osmanští muslimové vlastnoručně zavraždili až 100 000 Arménů, přičemž minimálně dalších 100 000 jich zemřelo v důsledku hladomoru a nemocí. Osmané srovnali se zemí nad 2 500 arménských vesnic, donutili křesťany ke konverzi k islámu a stovky kostelů a klášterů buď srovnali se zemí, nebo je přestavěli na mešity. Podle některých odhadů si hamídijské masakry vyžádaly životy až 300 000 Arménů.
Turecko dodnes masakry popírá a pochopitelně brání jakýmkoli snahám o jejich dokumentaci a vyšetřování. Stanovit přesný rozsah škody je tedy značně obtížné.
Zmíněné masakrování Arménů a celé jejich kultury bylo však jen předzvěstí něčeho mnohem horšího, co mělo teprve přijít.
Arménská genocida
V roce 1908 nastal v Osmanské říši revoluční převrat, v jehož důsledku byl tehdejší sultán Abdülhamid II. donucen abdikovat a byl poslán do vyhnanství do Soluně. Vládu nad Osmanskou říší převzala revoluční strana Mladoturků v čele s výborem „Jednota a pokrok“. Jednotou a pokrokem v jejich mínění znamenalo vytvoření jednoho vládnoucího národa jediného vládnoucího náboženství. Tomu byla pochopitelně v cestě arménská křesťanská menšina, které se tak museli zbavit.
Nenávist muslimů vůči Arménům sílila a roku 1909 bylo zavražděno v Kilikii nad 30 000 křesťanských Arménů.
Jako záminka pro genocidu posloužila porážka Osmanů ruskými vojsky v lednu 1915 v bitvě u Šarikamiše. Arméni byli – pochopitelně zcela neoprávněně a bez důkazů – obviněni, že úmyslně zapříčinili porážku. Jednota a pokrok okamžitě zahájila přípravy na odplatu proti Arménům, která neměla za cíl nic menšího než úplné vyhlazení všech arménských křesťanů.
Pro vykonání genocidia byly sestaveny speciální oddíly zvané „čete“, které byly složené z odsouzených kriminálníků a hrdlořezů. Genocida plně vypukla v květnu 1915. Osmané zatkli všechny Armény, kterým se nepodařilo uprchnout, a deportovali je do koncentračního tábora v Aleppu. Mladí muži byli zpravidla Osmany zavražděni ještě před jejich deportací. Typickou metodou popravy bylo podřezání a rozseknutí lebky sekerou, případně zastřelení. Pochodů do koncentračního tábora se tak účastnili hlavně starci, děti a ženy. Během deportací Turci své oběti pravidelně týrali, mrzačili, znásilňovali a zabíjeli. Jsou známy případy, kdy upalovali Armény zaživa, nebo kdy zahnali zástupy žen a děti do Černého moře, kde se všichni utopily. Týrání hladem a žízní bylo u všech deportací samozřejmostí. Jsou známy i případy, kdy Turci hráli fotbal s usekanými hlavami Arménů.
Pochody do koncentračního tábora přežila jen hrstka Arménů. Tito přeživší byli následně posláni přes Syrskou poušť do koncentračního tábora v Dajr az-Zaur. I během této deportace Turečtí muslimové mnoho svých obětí utýrali a umučili k smrti.
Turci neměli slitování s nikým, komu se tyto pochody podařilo přežít. Přeživší Arméni byli vyhnáni do pouště, kde postupně zemřeli bez jídla a vody, nebo je rovnou zaživa upálili.
Genocida trvala až do roku 1923 a odhaduje se, že při ní zemřelo až 2 000 000 Arménů.
Turecké popírání genocidy
Turecko jakoukoli genocidu sveřepě odmítá. Podle jeho oficiálního stanoviska zemřelo „jen“ několik set tisíc Arménů vlivem chaosu během války. Podle průzkumu z roku 2015 jen 9,1 % Turků uznává, že byla spáchána genocida.
V Turecku je navíc uznání genocidy na Arménech trestným činem.
Když Francie uzákonila popírání genocidy Arménů jako trestný čin, turecký premiér Erdogan (nyní turecký prezident) reagoval tak, že jde o „fašismus, který se šíří Evropou“.
Přestože jde o historicky prokázanou událost (navzdory všem snahám Turků záležitost zamlčovat), pouze 28 států ji mezinárodně, oficiálně uznalo. Zejména muslimské země stojí za Tureckem a buď genocidu výslovně popírají, nebo o ní mlčí. Mezi zeměmi oficiálně uznávající genocidu nejsou např. USA nebo Velká Británie, a to údajně z důvodu, že nechtějí pošramotit vztahy s Tureckem jako významným členem NATO. Genocidu neuznává třeba ani Izrael.
Za genocidu nebyl dodnes nikdo potrestán, nikdo nebyl odsouzen a nikdo nezaplatil ani cent reparací.
Někteří historikové se domnívají, že zpočátku úspěšné zamlčování a skrývání genocidy Arménů dalo podnět Hitlerovi a nacistům, aby spáchali genocidu Židů, Slovanů a dalších národů, neboť Hitler mohl při plánování masakrů za druhé světové války sebevědomě prohlásit: „Kdo dnes ještě mluví o vyhlazení Arménů?“ s vědomím, že při úspěšné propagandě se svět o genocidě nikdy nedozví, nebo na ni rychle zapomene.
V Dajr az-Zaur byl postaven křesťanský památník připomínající Arménskou genocidu. Památník však zničili islamisté z Islámského státu.
Česká republika se svým postojem dlouho otálela a oficiálně odsoudila genocidu Arménů až v roce 2017.
Turecko je stále (od roku 2005) kandidátskou zemí EU. Roku 2018 však byla přístupová jednání pozastavena (nikoli však kvůli Arménské genocidě).
Připomínka genocidy Arménů spadá na den 24. dubna, který je v Arménii státním svátkem. Toho dne byli Turky zavražděni arménští političtí a regionální vůdci s cílem zbavit Armény šance na odpor při následné genocidě.
Zdroje:
