Historie bez cenzury: Počátky otroctví v Americe

Otroctví v Antice

V antice byli otroci běžnou komoditou na městských tržištích. Zejména v Římské říši se dostalo otroctví největšího rozmachu. Římané získávali otroky především v dobyvačných válkách, které vedli po celé Evropě, na blízkém východě a na severu Afriky. Otroky se lidé taktéž stávali v důsledku trestů za své zločiny či za neplacení dluhů.

Na přelomu starověku a středověku dochází k výraznému oslabení otroctví a jeho nahrazování jinými formami pracovní síly. Otroci postupně splývali s nejnižší vrstvou svobodných – s kolony. Kolonát byla zvláštní forma osobní závislosti charakteristická zejména pro pozdní císařství. Kolonové byli původně pachtýři, svobodní lidé, kteří si pronajímali cizí půdu a platili za to vlastníkovi pachtovné. S rostoucí hospodářskou krizí římského Impéria se postavení kolonů měnilo: zůstávali propachtovatelům dlužni a byli zatíženi daňovými břemeny, v důsledku čehož byli nakonec počátkem 4. století po Kr. připoutáni k půdě. Kolonové se od otroků lišili zejména tím, že jim zůstávala způsobilost k právům a právním jednáním; mohli tedy mít vlastní rodinu i majetek. Kolonové pouze platili dávky z cizí půdy, kterou obhospodařovali, a to v penězích nebo naturáliích.

Otroctví ve středověké Evropě

Přestože s nastupujícím křesťanstvím a celkově se měnící ekonomickou situací otroctví slábne, přetrvává dál i po zániku Západořímské říše, a to jak v nově vytvořených říších v západní Evropě, tak ve Východořímské říši.

Otroci ve středověké společnosti vykonávali obzvláště těžké nebo zavržení hodné práce; žili většinou na vesnicích, kde pracovali na polích a v domech svých pánů. Ve městech byli zpravidla zaměstnáni v dílnách svých pánů.

Podle Wiktora Osiatyński byli už ve středověku afričtí otroci prodáváni do Evropy. Říká, že v systému feudálních vztahů se status otroka jen málo lišil od postavení bílého poddaného, který se také netěšil velké svobodě. Afričan tak byl jen další sluha, který měl ovšem pouze odlišnou barvu kůže. Otroci nebyli společensky degradovaní ani diskriminovaní a v mnoha případech byl jejich status stejný, jako bylo tehdy běžné u smluvního služebnictva. To znamenalo, že když si otrok odpracoval částku, kterou za ně majitel zaplatil, mohl získat svobodu. Otroci také často získávali svobodu tím, že byli pokřtěni. I jako svobodní ale většinou zůstávali ve službě u svého bývalého pána.

Otroctví v islámských státech

Islámské státy již od svého vzniku využívaly institutu otroctví a samotné islámské právo detailně upravuje práva a povinnosti otroků. Muslimské země využívaly otroků jak muslimů, tak jinověrců; běžné bylo zotročování Řeků, Slovanů a Afričanů. Afričtí otroci byli ovšem zpravidla využíváni na hrubé práce v domácnostech, na velkostatcích, v řemeslnických dílnách nebo při stavbách kanálů a hrází.

Nebyli to tedy Evropané, kteří jako první začali unášet africké obyvatele, zotročovat je a obchodovat s nimi. To začaly již muslimské země v severní Africe, hlavně Egypt a Arábie, a to už v 7. stol. po Kr. Díky tomu měli Evropané možnost kupovat na trzích černé otroky již v raném středověku – tedy ještě před tím, než začali sami podnikat výpravy do Afriky. Zpočátku u Evropanů vyvolávalo obchodování s černochy a kruté zacházení s nimi znepokojení a soucit.

Arabský obchod s černými otroky nedosáhl takových rozměrů jako později obchod evropský. Muslimské státy ale vytvořily určitý fungující model zotročování černého obyvatelstva a obchodování s ním, který později převzaly státy evropské, zpočátku hlavně Portugalsko a Španělsko, ale i další státy.

Dovoz Afričanů do Ameriky

Černoši, kteří se později stali dominující skupinou otroků v Americe, se původně do Nového světa dostávali spíše jako svobodní. Byli to totiž bývalí otroci, které většinou do Evropy prodali Arabové a kteří získali svobodu tím, že si odpracovali částku, kterou za ně jejich pán zaplatil, přičemž i nadále zůstávali v jeho službách jako smluvní služebnictvo. Takto svobodní černoši doprovázeli Evropany téměř vždy na jejich cestách. Mnozí historikové se domnívají, že jeden z Kolumbových kormidelníků byl černoch. Afričané se účastnili výpravy Vaska Núñeze de Balboa, když jako první Evropan spatřil Tichý oceán. Byli při tom, když Cortez dobýval Mexiko a jeden z účastníků jeho výpravy, který první zasel a sklidil pšenici v Novém světě, byl také černoch.

Je důležité zmínit, že i africké národy znaly institut otroctví, jehož pojetí se ovšem od evropského a islámského v mnoha aspektech lišilo: Otroci tam zůstávali v rodinách, nebyli ekonomicky vykořisťováni a mohli poměrně snadno získat svobodu. To se ale drasticky změnilo s příchodem obchodníků z Evropy. Náčelníci mnoha afrických kmenů vycítili možnost výnosného obchodu s otroky. Africké státy prodávaly Evropanům vlastní otroky, mnohem častější ovšem bylo podnikání válečných výprav do oblastí ve vnitrozemí, kam se Evropané dostat nemohli. Evropané spolupracovali s africkými státečky, které zotročovaly Afričany žijící ve vnitrozemí ve velkém; uvědomili si totiž, že tento způsob získávání otroků je pro ně mnohem výnosnější, ale také pohodlnější.

Otrokářské státy získávaly obchodem s Evropany moderní zbraně a další zboží, díky čemuž byly jejich válečné výpravy do vnitrozemí úspěšné. Spolupracující africké státy si tak upevňovaly své postavení a moc. Následky těchto vnitroafrických válek o otroky jsou v Africe patrné dodnes, ať už jako přežívající mezikmenové konflikty, nebo vzájemná nenávist. Výpravy za otroky do vnitrozemí byly tak masivní, že jsou dodnes patrné na demografické struktuře Afriky: V pobřežních oblastech je díky rychlejšímu rozvoji a obchodu s otroky větší zalidněnost, kdežto ve vnitrozemí je lidnatost výrazně nižší.

Na africkém pobřeží byly za účelem mezikontinentálního obchodu zakládány tzv. faktorie; zakládaly a vedly je evropské obchodní společnosti, nebo afričtí vládcové pobřežních států, které zajišťovaly černé otroky pro evropské překupníky. Lodě vyplouvaly z Evropy naložené nejrůznějším zbožím určeným k výměně (zbraně, střelný prach, whisky, rum, různé látky apod.), přistávaly ve faktoriích na africkém pobřeží, kde naložily co nejvíce černých otroků, které následně převezly přes Atlantik. Kromě ekonomických důvodů byla cesta z Afriky do Ameriky vhodnější než plavba zpět do Evropy také díky směru větrů a mořských proudů.

Lodě přistály většinou v přístavech v Západní Indii (Antily a Bahamy), kde vyložily otroky. Ti se po několik týdnů či měsíců aklimatizovali a připravovali na svůj nový úděl. Až poté byli opět prodáváni a distribuováni po Novém světě. Lodě se po vyložení otroků naplnily koloniálním zbožím a pluly zpět do Evropy. Tento systém vzájemných kontaktů, převážení zboží, pracovní sil a financí v atlantickém prostory vešel do dějin jako tzv. Trojúhelníkový obchod.

Odmítání a rušení otroctví v Novém světě

Největší podíl na rušení otroctví měla nepochybně katolická církev. V roce 1462 papež Pius II. označil otrokářství jako těžký hřích. V roce 1537 papež Pavel III. opětovně zakázal zotročování Indiánů a ostatních lidí v papežské bule Sublimus Dei, což zopakoval a potvrdil i papež Urban VIII. v roce 1639 při schvalování Jezuitské mise do Afriky a papež Benedikt XIV. 22. prosince 1741 v bule Immensa Pastorum principis, která odsoudila otrokářství jako takové a která výslovně jmenovala otrokářství v Americe.

Definitivní opuštění otroctví se USA dočkaly až po konci občanské války v roce 1865. Islámské státy naproti tomu vesele obchodovaly s otroky dál a na zrušení otroctví přistoupily až po nátlaku západní mocností koncem 20. století.

Zdroje: