Článek
Jako psychologická próza o lidech, kteří si do nového prostředí vlečou stará traumata, funguje Výšina dobře. Jako žánrové postapo už výrazně míň.
Až nastane konec světa, podle Výšiny nebude nejtěžší katastrofu přežít. Horší bude přijmout, s kým jste se v té šlamastyce ocitli. Zákony a společenský řád se drolí, ale staré křivdy zůstávají a nevyřčené výčitky si člověk táhne s sebou jako neodložitelnou bagáž.
Právě to je na Výšině nejzajímavější. Nejlépe funguje to, v čem je Lukášková tradičně silná: v popisu obyčejných a často nesnesitelných lidí, kteří jsou uvěznění sami v sobě ještě dřív, než je někdo uvězní za plotem zdánlivě dokonalého útočiště. Jenže Výšina chce být zároveň společenský román, rodinné drama i postapokalyptická dystopie. A zatímco první dvě polohy autorce sedí, ta žánrová dost pokulhává.
Mainstreamová autorka v žánrových horách
Markéta Lukášková patří k výrazným českým autorkám současné mainstreamové prózy. Píše čtivě, srozumitelně, se smyslem pro vnitřní svět postav a pro vztahové i generační napětí. V předchozím románu Odvaha si už pohrávala s alternativními verzemi jednoho lidského osudu: co se stane, když se člověk v klíčovém bodě života rozhodne tak, nebo úplně jinak.
Postapokalyptický román Výšina od české autorky Markéty Lukáškové
Ve Výšině jde ještě dál. Nejde o alternativní historii jednotlivce, ale o představu světa po katastrofě. Ve městech se už nedá žít a Miina rodina se musí přestěhovat do Výšiny, uměle vytvořené horské kolonie, kde má být bezpečno – díky dokonalé organizaci. Jenže je to jen naleštěná klec. Na povrchu naděje, udržitelnost, pořádek, záchrana budoucnosti. Pod povrchem kontrola, manipulace, potlačení soukromí a pravidla, která sice přinášejí bezpečí, ale zároveň neomezenou moc těm, kdo „drží klíče“.
Rodina, která si přináší vlastní konec
Ústřední rodina je napsaná velmi dobře. Otec Dan, matka Zoe a dcery Mia s Lin nejsou lidé, s nimiž byste chtěli trávit dovolenou, natož apokalypsu. Manželství nefunguje, jen se to neříká. Starší Mia je protivná, anglicismy prošpikovaná teenagerka, kterou máte chuť po pár větách praštit mluvnicí po hlavě, ale zároveň je napsaná tak výrazně, že si ji s nikým nespletete. A nad celou rodinou visí staré trauma: zmizení třetí dcery, tehdy čtyřleté holčičky.
Tohle Lukášková umí. Každá z hlavních postav má vlastní hlas, potřeby, způsob sebelítosti i sebeobrany. Román je vyprávěný v krátkých kapitolách a pohledy se střídají. Bohužel příběh postavám nenabízí dostatečně zajímavé situace, ve kterých by se mohly předvést a proměňovat. Příliš dlouho sledujeme opakující se vnitřní bolístky, aniž by se děj posouval. Krátké kapitoly a střídání pohledů mají tu výhodu, že se díky nim kniha čte svižněji, než by se podle pomalého děje mohlo zdát. Zároveň se ale děje to, že sotva se v jedné lince začnete orientovat nebo vás začne zajímat, střihne se jinam. A protože se linky dlouho míjejí, vzniká efekt odtažitosti: k nikomu jsem si nevytvořil tak hluboký vztah, aby mě jeho osud skutečně zajímal.
Přetažená expozice a postapo z druhé ruky
Sledujeme fungování v samotné Výšině, divočinu mimo její zdi, tábor násilnějších přeživších i komunitu vedenou postavou, která si říká Gaia. Tyhle světy se k sobě pomalu přibližují a čtenář čeká, kdy se konečně střetnou. Jenže to čekání trvá velmi dlouho. První dvě třetiny knihy působí jako rozsáhlá expozice. Zvykáme si na nová pravidla, na spoustu postav, na nejasné fungování světa po katastrofě. Napětí se buduje tak pomalu, až místy umírá. Člověk pořád doufá, že do sebe linky začnou zapadat, že se začne dít něco překvapivého, že přijde zvrat, konflikt…
A on nakonec přijde. Linky se protnou, tajemství se vysvětlí, události naberou spád. Jenže místo uspokojení jsem cítil spíš úlevu, že jsem předchozí pomalé šplhání na vrchol nepodstoupil zbytečně. Výšina jako by se dvě třetiny škrábala do kopce, aby se pak všechno nejdůležitější seběhlo na posledních stránkách.
Výšina - Markéta Lukášková (Motto, 2026)
Jako postapokalyptický román funguje Výšina ještě méně. Takový specifický žánr má svoje pravidla, očekávání a nástrahy. Když je autorka nezná nebo nechce brát vážně, velmi snadno sklouzává ke klišé, která zkušenější čtenáři viděli už mnohokrát. Výšina jako organizované útočiště se ukáže být jednoznačně zlá. Chybělo mi hlubší budování světa. Co přesně se stalo? Jak funguje ekonomika Výšiny? Má nějaké světlé stránky? Věří někteří lidé jejímu systému oprávněně? Může být v něčem opravdu záchranou, nejen pastí? Táta Dan, který její propagandě uvěří, mi připadal pochopitelnější než postavy, které se automaticky staví na opoziční, tedu „tu správnou“ stranu.
Kdo ve Výšině přežije jako čtenář?
Věrní čtenáři Markéty Lukáškové mohou být překvapení tím, jak výrazně se autorka vydala do dystopických vod. Zkušení čtenáři žánru zase budou narážet na předvídatelnost a absenci skutečného wow momentu. Výšina tak stojí mezi dvěma publiky. Nejlépe bude fungovat pro čtenáře, kteří nemají s postapokalyptickými příběhy zkušenosti a nečekají drsnou žánrovou stavbu. Pro ty, kteří se chtějí soustředit hlavně na postavy, jejich vnitřní dilemata a rodinnou psychologii.
Výšina je zajímavější jako posun v autorčině tvorbě než jako příspěvek k žánru. Ukazuje, že Markéta Lukášková si může dovolit zariskovat. Pokud chcete nenáročnější dystopii a zajímají vás lidé s vlastním rodinným peklem, Výšina vám sedne. Pokud ale máte postapo prokouklé, budete spíš zklamaní. Já zůstávám uprostřed: oceňuju odvahu i práci s postavami, ale jako žánrový příběh mi Výšina připadala utahaná a bez nápadu.
Hodnocení: 65 %
Kniha: Výšina
Autorka: Markéta Lukášková
Nakladatelství: Motto / Albatros Media
Rok vydání: 2026
Počet stran: 352
Podrobnější rozbor tvorby Markéty Lukáškové a jejího předchozího románu Odvaha najdete ve starší epizodě podcastu Proč je to bestseller. Vychází na YouTube, Spotify a platformě Podcasty.cz.
