Temné čtení od Hlubokého rybníka. Trpková napsala skvělou mysteriózní krimi

A překvapivě kriminální linka v kontaktu s nadpřirozenem nedrhne. Mysteriózní až hororové výjevy utvářejí atmosféru v jednom z nejpovedenějších detektivních románů letoška.

Některé rybníky neslouží „jen“ k tomu, aby se v nich našlo tělo. V Temných březích Kristýny Trpkové je voda místem zločinu, ale i paměti, strachu a něčeho, co se policejními protokoly vysvětluje jen stěží. To je na knize nejzajímavější: tváří se jako realistická kriminálka, z českého prostředí a ze současnosti, ale zároveň do sebe vpouští mystiku a maloměstské pověry.

A funguje to.

Čistě pocitově mám z Trpkové poslední knihy dojem, že se autorka zlepšuje. Zkoušel jsem její Stvůru i samostatný thriller Někdo z nás, ale ani jeden z těchto románů mě nechytla tak jako Temné břehy. Tady jsem byl do příběhu vtažený okamžitě: hrdinkou, prostředím, návratem do minulosti i případem, který má klasickou detektivní kostru a zároveň se kolem něj převaluje cosi, co se vzpírá rozumu.

Kristýna Trpková patří k nejvýraznějším mladým jménům současné české krimi. Narodila se v roce 1996, její tvorba je spojená s východočeskými Holicemi a rychle si vybudovala pozici autorky, na jejíž nové knihy se netrpělivě čeká. Mluví se o ní jako o „princezně české detektivky“, což je nálepka, která může znít trochu lacině, ale v jejím případě má opodstatněný základ.

Do širšího čtenářského povědomí ji dostala Stvůra, první díl holické trilogie s kriminalisty Laurou Linhartovou a Adamem Benešem. Za Stvůru získala Cenu Jiřího Marka (nejlepší detektivka roku), a navíc se román dočkal filmové adaptace (jako Stvůry, 2025, v režii Jana Těšitele). Od Stvůry se ale Trpková vyvíjí. Píše samostatné thrillery (např. Šmírák, 2025), rozšiřuje žánrový rejstřík (nebeletristické Příběhy z pitevny, 2026) a v Temných březích se znovu vrací do Holic, tentokrát s jinou hrdinkou.

Je jí kriminalistka Emilie Volfová. Jako dospívající dívka se stala obětí sériového vraha, kterému dokázala uniknout. Jenže beze stopy zmizel i on. Po letech se Emilie vrací do Holic jako policistka a zdá se, že se dávná hrůza znovu probouzí. Zmizí další dívka a na stole leží nejen nový případ, ale i minulost, kterou se hlavní hrdinka snažila nechat za sebou.

Temné břehy stojí na riskantní kombinaci. Na jedné straně je v nich přehledně zobrazena realistická policejní práce – výslechy, sběr stop, expertizy, soudní pitvy, týmová spolupráce a postupné skládání případu „dle protokolu“. Na druhé straně na Emiliinu příčetnost útočí Hluboký rybník, místní pověry, babička-kartářka, tajuplná entita ve vodě a náznaky, že Emiliino přežití nebyla jen náhoda, ale zásah shůry.

U podobného mixu se dá snadno uklouznout. Čtenáři detektivek obvykle očekávají, že na konci dostanou vysvětlení. Motiv, pachatele, logiku. Když se do toho přimíchá nadpřirozeno, hrozí, že bude působit jako berlička pro bezradnou zápletku nebo samoúčelná ozdoba. Jenže tady mi tyto prvky nepřipadaly přilepené dodatečně. Spíš působily jako strukturální součást příběhu. Nastavovaly atmosféru vyprávění a prohlubovaly pocit, že voda v Hlubokém rybníce neukrývá jen odpovědi, ale i něco, čemu se postavy nechtějí podívat přímo do očí. Jejich vlastní temnotu.

V tom Temné břehy připomínají nedávný Letní slunovrat Michaely Klevisové, o kterém už jsem psal dříve. Tam se také detektivní pátrání dotýká přírody, magického folkloru, tajemství a něčeho, co přesahuje policejní rutinu. Trpková je ovšem temnější, hutnější a místy blíž hororu. Kde Klevisová pracuje s jemnějšími sousedskými a rodinnými vztahy, Trpková umí přitlačit na kolaps individuální psychiky, trauma i fyzické vypětí.

To hlavní je potřeba říct naplno: Temné břehy jako detektivka fungují. A to výborně.

Není to klasická whodunitka s uzavřeným okruhem podezřelých, ale policejní pátrání za pochodu. Na začátku víme málo. Spolu s kriminalisty nabíráme výpovědi, stopy, možné směry vyšetřování a podezřelé. Některé cesty se ukážou jako slepé. Jiné začnou vypadat důležitě až zpětně.

Trpková pracuje s falešnými stopami tak, aby odváděla čtenářskou pozornost, ale zároveň je nepodváděla. Pachatele jsem neodhadl, což u detektivky vždy potěší. Ještě důležitější je, že když se řešení ukáže, nepůsobí jako výstřel naslepo. Vše do sebe zapadá. To je disciplína, na které se pozná dobře odvedená kriminálka a zkušená autorka.

Stejně dobře jsou dávkované policejní procedury. V knize jich je tak akorát. Trpková se zjevně snaží o uvěřitelnost a o respekt ke kriminalistické práci, ale nezahltí čtenáře odborností jen proto, aby předvedla, co všechno si nastudovala. Detaily působí věrohodně a zároveň přístupně. A plusem je i to, že oproti severským krimi tu nepobíhá žádný detektiv osamělý vlk, který by kašlal na pravidla. Emilie je sice silná hrdinka, ale pořád je součástí týmu.

Největší emocionální síla knihy leží v Emilii Volfové samotné. Trpková postavu staví promyšleně. Není to jen kriminalistka s temnou minulostí, což je samo o sobě dnes už skoro žánrová šablona. Je to postava, jejíž trauma se přímo propisuje do případu, který musí řešit TEĎ. Minulost a současnost se spojují až bolestivě. Emilie se musí vrátit k tomu, čemu se snažila uniknout, a současně zvládat tlak pracovního i osobního života.

Důležitou roli hraje i její nečekané těhotenství, které se objeví hned v úvodu románu a přidává k vyšetřování další rovinu. Emilie neřeší jen zmizelou dívku, ale i vlastní budoucnost a rodinu. Co si vpustí do života, co unese, a co už je za hranou jejích sil? Tlak se tak nezvyšuje jen zvenčí, ale i zevnitř.

Tady Trpková ukazuje jednu ze svých nejsilnějších schopností: umí hrdinku postupně atakovat z více stran, aniž by to působilo jako mechanické přihazování problémů. Trauma, práce, těhotenství, rodina, vzpomínky, voda, Holice… Všechno se utahuje k jednomu temnému středu.

Styl Temných břehů je čistý a suverénní. Vyprávění v minulém čase a třetí osobě nepůsobí odtažitě, protože vypravěčka zůstává velmi blízko Emiliiným emocím a reakcím. Text není okázalý, nepředvádí se, ale má tah. Umí být přístupný, napínavý a zároveň dost atmosférický na to, aby čtenář cítil, že se postavy víc a víc zamotávají do spletitých podvodních řas, které je ze svých spárů nepustí.

Kdybych měl přece jen pojmenovat jednu výhradu, pak by podle mě příběhu místy prospělo trochu provzdušnění. Některé pasáže jsou tak soustředěně temné a hutné, že bych občas uvítal světlejší tón, drobný kontrast, nádech humoru nebo alespoň krátké uvolnění. Ne proto, že by kniha měla být veselejší, ale protože světlo někdy dokáže temnotu v kontrastu zvýraznit ještě víc.

Zároveň chápu, že o tohle se Trpková nesnažila. Temné břehy chtějí být temné od začátku do konce. Není to „Twin Peaks“ s absurdním humorem a iracionálním děsem pod povrchem. Jsou to Holice, Hluboký rybník, trauma a policejní tým, který zabředává do bahna minulosti, z něhož se lze obtížně vyhrabat.

Temné břehy jsou zajímavým příkladem toho, kam může současná česká detektivka zajít. Nemusí stát jen na vraždě a rozuzlení. Může do sebe vpustit regionální mystiku, osobní trauma i hororovou atmosféru, aniž by se rozpadla kriminalistická logika.

To je přesně důvod, proč mi nadpřirozené prvky v románu nevadily. Jsou prostředkem, jak zesílit nejistotu, strach a paměť místa. Racionální pátrání běží dál. Jen vedle něj existuje vrstva, která se nedá snadno zařadit do spisu. A právě tím je román zajímavý. Žánr neboří, nýbrž rozšiřuje jeho možnosti.

Temné břehy s čistým svědomím doporučuju všem, kdo mají rádi české detektivky, ale chtějí od nich víc než jen další rutinní případ na ukrácení víkendu. Pokud vám sedí uvěřitelná policejní práce, silná hrdinka, dusná atmosféra a nevadí vám, když se nad hladinou logického vyšetřování převaluje mlha s fluidem nevysvětlitelného, budete nejspíš jako já spokojení. Jedná se o výborně zvládnutou žánrovou knihu, která přesně ví, co dělá. A dělá to velmi dobře.

Hodnocení: 80 %

Podrobnější rozbor Temných břehů i raketové literární kariéry Kristýny Trpkové najdete v nové epizodě podcastu Proč je to bestseller. Vychází na YouTube, Spotify a platformě Podcasty.cz:

Kniha: Temné břehy
Autorka: Kristýna Trpková
Nakladatelství: Kalibr
Rok vydání: 2026
Počet stran: 344
Autor obálky: David Dvořák
Vazba: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-284-1138-1