Potřebuju překlad pro Překladatelku od překladatelky. Zn. Moje chyba?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Monika Zgustová dopovídá v Překladatelce haiku druhou část příběhu, který načala v předchozím románu Potmě jsme se viděli lépe, tentokrát z pohledu Mileniny matky Jany. V hlavní dějové lince, táhnoucí se přes víc než celou druhou půlku 20. století, opět sledujeme osudy členů emigrantské rodiny, která ze socialistického Československa utekla přes zájezd do Indie až do USA.

Stejnou zkušenost sdílí s postavami i autorka, a tak můžeme číst oba romány jako částečně autobiografické. O svůj osobní příběh se Monika Zgustová podělila v rozhovoru pro Novinky.cz. Její rodina a cesta za oceán během normalizace se velmi podobají ději v obou románech. Příběhy postav jsou o několik let posunuty oproti realitě a jména rodinné čtveřice jsou také změněna. V knihách vystupují rodiče Jana a Tomáš a děti Milena a Michal, přičemž ženské protagonistky jsou důležitější, byť si to samy o sobě možná nemyslí, a sledujeme hlavně jejich náhled na to, co se s rodinou odehrává.

Je pro mě těžké hodnotit psaní autorky, jíž si za přínos české literatuře vážím. Už jen tím, s kým se znala, stýkala, s kým spolupracovala, je součástí toho nejlepšího, co bylo v češtině ve 2. polovině 20. století napsáno. Zároveň si uvědomuju, jak moc jsem od Moniky Zgustové generačně, zkušenostně i společensky vzdálený. Až nepřekonatelně. Zdaleka jsem toho nenacestoval tolik, narodil jsem se až po revoluci, vyrůstal v Ústeckém kraji stejně jako moji rodiče. Že jsem pak studoval literaturu, považuju za malý zázrak.

To vše uvádím z toho důvodu, že chápu, že se s texty Moniky Zgustové nemusím potkat. Nemůžu k nim ale z principu přistupovat smířlivěji než k ostatním. I když jsem si přál, aby ke mně Zgustové romány promlouvaly, a vycházel jim čtenářsky vstříc, bohužel je nepovažuju za dobré.

V Překladatelce haiku podle mě Zgustová ztrácí kontakt se současnou češtinou i s tím, jak dnešní čtenáři chtějí, aby vypadaly příběhy. Nabízí se námitka - proč by se měla autorka zabývat tím, co od ní a od knih čtenářstvo vyžaduje? Zde můžu jen napsat, co bych si od takového románu přál já, aby mi připadal zdařilejší.

Líbilo by se mi, kdyby si autorka ujasnila, jakým způsobem hodlá vyprávět. Hlavní dějová linka je rámovaná – a prokládaná – tlacháním v zahradě, kdy protagonistka Jana, ovdovělá a vzpomínající, uvádí posluchače Dannyho, přítele a postaršího nápadníka, do kontextu svého životního příběhu.

Začíná trochu bizarně In Utero, tedy v děloze, kdy si domýšlí, jak asi prožívala těhotenství její matka, začínající herečka, koncem 30. let. Záhy se přesune do klasické vzpomínkové ich-formy a zhruba od prvních utkvělých zážitků z věku kolem čtyř let (doba protektorátu) rekapituluje svůj život.

Tomuto vyprávění nasloucháme spolu s Dannym v současnosti (rok 2016, USA). Někdy je Danny vypravěčkou přímo oslovován, text se překlápí do du-formy a je adresován jemu, jindy Dannyho sledujeme jako vedlejší postavu, a to hlavně v závěru knihy, kdy zahradní tokání skončí a Danny skončí taky – naneštěstí pro něj ne s Janou, ale ve spárech smrtonosné zlatokopky.

Další věc, co mi na románu Překladatelka haiku nesedí, je až pokrytecká povýšenost a neoprávněné snobství postav, které nemají na co být hrdé. Tento rys vyplývá hlavně ze zázemí rodiny Tomáše, Janina manžela, a Jana, která jejich modely chování postupně přijímá za své, tak činí, aby v Tomášově přítomnosti přežila a uplatnila své právo na existenci.

Není to až taková výtka, protože to dokazuje autentičnost psychologie postav, dobré odpozorování rodinných vztahů a mocenské dynamiky uvnitř těsně semknutého kolektivu, jakým je třeba právě čtyřčlenná rodina v emigraci. Jenže Jana je přesně ten typ pasivní postavy, které máte chuť nafackovat, aby se konečně probrala. Celý román je takovým jejím zápasem o to probrat se a prosadit sama za sebe. Na ploše bezmála 300 stránek mi charakterový oblouk nicméně připadal zdlouhavý, zoufale nenápadný a nevýrazný.

S Janinou emancipací má souviset její – a pouze její – schopnost vládnout japonštinou a překládat haiku: ústřední aspekt hlavní postavy, který se dostal až do názvu románu. Tato dovednost je Janino hájemství, kam nikdo kromě ní nemá přístup.

Následující argument je ode mě dost povrchní, ale protože se mi dral na mysl celou dobu čtení, nemůžu ho neříct: na to, že se román jmenuje Překladatelka haiku, je v něm haiku pohříchu málo, a podle mě navíc dost mizerných.

Ve stínu květů
poutník spal.
A jeho sen
se písni podobal.
(…)
Pivoňka, včela.
S námahou
dere se z ní.
Ó, ta loučení.
(str. 187-188)

Při čtení mě štvalo, že postavy spolu nemluví, ale jen otvírají pusy a vyluzují zvuky, aby mohly deklarovat ideje. Jsou to užvaněné, filozofující a moralizující hlavy. Všichni uvažují ve stejných schématech, žádný z  hlasů není originální, živoucí.

A neštvalo to jen mě, u předchozího románu Potmě jsme se viděli lépe, který je Překladatelce haiku stylově podobný, si toho všimli i hodnotící uživatelé na Databazeknih.cz s přezdívkami SynD, Clair16 a PetK:

Postavy si přeříkávají repliky, které evidentně nejsou určeny jim, ale čtenářům, protože ony by něco takového měly buď dávno vědět, nebo to v dané situaci vůbec slyšet nepotřebují:

Teď zase Míša přerušil mě:
„A co můžeme dělat? Musíme přece něco dělat! Táta ztratil svoji zemi. A my s ním…“
(…)
Danny si vysypal popel z dýmky do popelníku a jemně mne přerušil:
„Míša, kterého mám moc rád a obdivuju ho, řekl, že jste ztratili zemi, vlast. Víš, co říkal můj otec, bludný Žid? Že vlast není nic než tábořiště uprostřed pusté krajiny.“
(str. 159)

Promluvy postav jsou zvláštním způsobem odříznuté od toho, jak uvažujeme a mluvíme. Nevíte co, ale něco na nich nesedí - jsou jakoby o pár čísel vedle od běžné mluvy. Dělalo to na mě dojem dialogů z filmů pro pamětníky, ale obávám se, že i tehdejší scenáristé by za ně dostali čočku, protože moc šustí papírem.

Vypravěčka Jana přejímá anglicismy, a tak v románu najdeme i perly typu hotelová suita (míněno apartmán, str. 133) nebo tableta čokolády (ve smyslu tabulka, str. 205). Říkal jsem si, jestli to není záměr - jako důkaz, že se postava v emigraci postupně vzdává kontaktu s rodným jazykem, ale na to jsou výskyty příliš nahodilé a nedůsledné.

Opravdu nechci být zlý. Vím, že Monika Zgustová je zasloužilá překladatelka knih z češtiny, ale myslím, že knihy Moniky Zgustové by měl někdo překládat do češtiny.

Vyprávění programově porušuje profláknuté pravidlo psaní Show, don’t tell. Kupodivu jsou to místa, která tak nenudí, protože v nich příběh dobře odsýpá nebo se postava představuje v efektivní zkratce. Jako na stranách 79-82, kde se strhujícím způsobem odkryje povaha Tomášovy sestry Kláry, nebo 135-139, kde čteme jedním dechem o prvních čtyřech měsících v emigraci.

Nevyužitý potenciál Překladatelky haiku mě mrzí z toho důvodu, že mohlo jít o téma aktuální, vzhledem k probíhajícím uprchlickým vlnám živé. Jistě, situace a doba se změnily, jako i historické kulisy. Ale příběhy lidí vytržených z rodných zemí, z domovů, přesazených do odlišné kultury, jazyka, mohly být díky vyprávění úspěšné české emigrantky nahlédnuty z jiné, možná smířlivější perspektivy.

Hlavní téma knihy je vcelku prosté: Kdo si nezažil, nemůže soudit. Druhý pohled, z našeho vnitřního, domácího břehu, by mohl namítnout: „Vybrali jste si to sami, tak co tady fňukáte? A vůbec, nás tyhle vaše provosvětové bolístky nezajímají. Doma máme svých problémů dost.“

Na knize nejvíc oceňuju právě to, že ve mně dokázala podnítit takový dialog dvou stran. I když - jak jsem psal na začátku - mi mohlo hrozit, že se s románem Moniky Zgustové vůbec nepotkám.

Pořád jsem se při čtení ptal sám sebe:

Navzdory všem výtkám jsem román Překladatelka haiku dočetl s chutí a odpověděl jsem si, že ANO. Rozhodně mnou neprošuměl, aniž by nic nezanechal. Z toho, jak je napsaný, mám přesně takové rozporuplné pocity, které odpovídají hodnocení: 50 %

ZGUSTOVÁ, Monika. Překladatelka haiku. Praha: Argo, 2023.