Článek
Jeho přednosti vyniknou ještě působivěji v přímém kontrastu depresivní zimy - několika měsíci zamračeného, vlezlého počasí.
Sluníčko je venku, je teplo, ale ne moc teplo, a všechno se tak nějak probouzí k životu. Dá se sedět venku, aniž by to bylo z důvodů jakýchkoli k nevydržení, a člověk může přesto chytit zdravou barvu.
Mým dosavadním favoritem bylo léto. Dny jsou nejdelší a venku se dá být i do pozdních hodin. Je ale takové vedro, že se po několika dnech jinde než doma být nechce. Stejně ale vím, že jakmile přijde, budu ho nějakou dobu velebit, stejně jako potom podzim. To všechno samozřejmě jen chvíli, protože pak začnu toužit po tom, co zrovna není, a jakmile to bude, už to chtít nebudu.
Nic totiž nemizí tak rychle jako potěšení z toho, co jsme dlouho vyhlíželi. Se zmrzlými prsty a tváří ošlehanou ledovým větrem počas dnů lednových a únorových zatracujeme onu barbarskou podobu přírody a s modlitbou na adresu Nebes posíláme srdečnou žádost o horko. Když nás ale Nebesa vyslyší a o několik měsíců později dodají žár ve své plné síle, my, úpěnliví prosebníci a zarytí kritici negativních stupňů Celsia, se krčíme ve stínu a lamentujeme, proč není alespoň trochu chladněji. V těchto chvílích si pak nedovedeme představit cokoli lepšího než studený zimní den.
A takhle to jde pořád dokola. Podzim je hezký chvilku, pak se z něj ale stává předmět konverzací, při kterých z důvodu nedostatku sociálních dovedností nevíme, co říkat. „To je zase hnusně,“ trousíme pak ledabyle a málokdy se setkáme s nesouhlasem. V létě rozhovor doplníme stížností na hicy, v zimě se někteří nezmůžou ani na tu námitku, protože počasí zimní mění extroverzi v introverzi a introverzi v komunikační hibernaci.
Jaro je tak ideální, zlatou cestou. A kdo se nespokojí s jarem, nespokojí se už s ničím.
