Článek
To, že takovou věc podnikám ve svém věku premiérově, je až skoro trapné. Člověk si s sebou ale ten mobil přeci jen vždycky přibalí a v případě potřeby je na příjmu. To jsem já nechtěl.
Poslední dobou si uvědomuju, jak moc času trávím na sociálních sítích a kolikrát beru do ruky bezmyšlenkovitě mobil. Je to zkáza, únos lidské přirozenosti, krádež drahocenného času. Lidé jsou vystaveni neustálému stimulu - v okamžiku nudy sahají do kapsy a jako by v transu civí na zbytečná videa. Nuda se stává historismem. Přestáváme dumat nad hlubokými myšlenkami, nenecháváme si na to totiž prostor.
Zpátky k procházce. Rozhodl jsem se pro ni, protože jsem z několikahodinového sledování blbostí fyzicky cítil roztěkanost vlastního mozku. Mobil jsem nechal na botníku. Jestlipak i on má obsedantní nutkání mě bez přestání kontrolovat? Netuším, měl smůlu.
Hned, jak jsem vyšel, jsem cítil podivnou směs volnosti a štěstí. Volnosti, protože jsem volný skutečně byl, a štěstí, protože jsem měl radost, že jsem se něco takového rozhodl podniknout. Cítil jsem se surreálně přítomný. Svět byl najednou mnohem skutečnější, cítil jsem jeho existenci, bral ji v potaz. Vnímal jsem ho natolik, až se mi začala motat hlava. Ve své podstatě katastrofálně dystopická skutečnost - člověku je divně z toho, že žije? Že není zahlcen? Přinejmenším to vypovědělo něco málo o mé digitální závislosti.
Šel jsem do parku. Byl prázdný, temný. Nebál jsem se. Cítil jsem nevšední klid, pokoj. Našel jsem si lavičku a pár minut hleděl to tmy přede mnou. Kdyby byl Bůh jedno ze světýlek, které jsem měl možnost v tu chvíli vidět, jaké světýlko by byl? Vybral jsem jedno. Zářilo silně, ale zpoza stromu. Člověk ho musel hledat, aby ho našel. Později jsem zjistil, že ono světýlko byla osvícená brána do parku. Bůh je brána, brána je Bůh. Hezké.
Vydal jsem se spokojený zpátky domů. Býval bych ještě zůstal, nepřál jsem si ale, aby se o mě domov obával. Nevadilo mi to, protože jsem věděl, že to stejné mohu zopakovat ještě tolikrát, kolikrát mi bude umožněno.
