Článek
Herec Bronislav Poloczek (†72) patřil k těm osobnostem, které si publikum pamatuje na první pohled. A pak ještě déle podle hlasu. Stačí si vzpomenout na film Černí baroni, kde si zahrál kapitána Ořecha. Jeho nezaměnitelný projev, výrazný přízvuk i schopnost ztvárnit svérázné, často nerudné postavy z něj udělaly jednoho z nejvýraznějších charakterových herců své generace.
Jenže zatímco na obrazovce bavil, v zákulisí i v soukromí to s ním nebylo vždy jednoduché. A zhoršilo se to ještě ve chvíle, kdy přišel o svou milovanou ženu. „Skon manželky ho velice ranil - stal se poté trochu nabručeným samotářem, ale samozřejmě jsme to všichni respektovali,“ uvedl režisér Václav Vorlíček.
Původ si nesl jako stigma
Poloczek se narodil do polské rodiny na severu Moravy, což v době jeho mládí znamenalo komplikovanější start do života. Politický „škraloup“ jeho rodiny mu zavřel dveře k vysněnému studiu přírodních věd. Místo toho se vydal na hereckou dráhu a ani ta nezačala hladce.
Bronislav Poloczek byl milován i nenáviděn
Na Janáčkově akademii múzických umění skládal přijímací zkoušky v polštině. Češtinu se musel naučit až dodatečně, a i když ji časem zvládl velmi dobře, typický přízvuk ho provázel celý život. Paradoxně se stal jeho poznávacím znamením, něčím, co by jiného herce mohlo limitovat, jemu dodalo jedinečnost.
Po studiích zakotvil v Národním divadle, kde strávil čtrnáct let. Hrál široké spektrum rolí, ale postupně se začal profilovat jako představitel rázovitých, někdy až protivných postav. Diváci ho milovali, kolegové už méně.
Menzel dokázal číst mezi řádky
Jeho povaha byla totiž výbušná. Poloczek měl pověst cholerika, který si nebral servítky. Na place dokázal být nepříjemný, kritický a často si stěžoval. Někteří kolegové s ním pracovali neradi ne kvůli jeho talentu, ale kvůli jeho náladám. Přesto ho respektovali. Věděli, že za jeho chováním je něco víc než jen špatná nálada.
Pro širší publikum se stal nezapomenutelným díky seriálu Hospoda. Právě zde naplno vynikl jeho dar kombinovat humor s lidskou nedokonalostí. Režisér Jiří Menzel, který s ním spolupracoval, patřil k těm, kdo Poloczka dokázali číst mezi řádky. Viděl v něm citlivého člověka, který si kolem sebe vystavěl obrannou zeď.
Podle něj byl Poloczek ve skutečnosti laskavý, jen život ho naučil skrývat emoce za bručounskou masku. „Byl to strašně hodný člověk. Poznal jsem ho ještě v Činoherním klubu, znali jsme se dobře. Měl své trápení, ale nechával si ho pro sebe. Neměl lehký život,“ říkal režisér. A právě tuto „dvojí tvář“ vycítili i diváci. Proto jeho postavy nikdy nebyly jen karikaturou, vždy v nich bylo něco lidského, zranitelného.
Po smrti ženy se uzavřel
Zlom v jeho životě přišel ve chvíli, kdy zemřela jeho manželka Zdena. Seznámili se už během studií, byla pro něj oporou, a její ztrátu nesl velmi těžce. Měli spolu syna Bronislava, ale ani rodina nedokázala zaplnit prázdnotu, která po ní zůstala. Po její smrti se změnil. Uzavřel se do sebe ještě víc než dřív.
Proděl infarkt i mrtvici, zhubl třicet kilo. Jídlo přitom byla jedna z věcí, který ho držela nad vodou. Když ho lékaři připravili o poslední radost, rezignoval definitivně. Z mrzouta se stal samotář. „Co mi zemřela manželka, mě už nic nezajímá. Jsem starý. Už nechci ani hrát, nic neplánuju, jen čekám na smrt. Cítím, že už přichází.“ Byl často podrážděný, nevlídný a odtažitý. To, co dříve působilo jako herecká stylizace, se stalo realitou.
Postupně přestal vycházet, omezil kontakty a většinu času trávil doma. Jeho svět se zmenšoval. Nabídky práce ubývaly a on o ně ani příliš nestál. V jednom z posledních rozhovorů otevřeně přiznal, že už nic neplánuje a na nic se netěší. „Už nemám pro co žít. Žádné Vánoce neslavím, čekám jen na smrt,“ uvedl.
Odešel za svou milovanou
Dne 16. března 2012 v Praze Bronislav Poloczek zemřel. Bylo mu 72 let. Jeho odchod byl tichý stejně, jako poslední roky jeho života. Odešel muž, který celý život rozdával emoce na jevišti i před kamerou, ale nakonec zůstal sám. Odešel za ženou, kterou tak moc miloval a se kterou chtěl zase být.
Paradoxně právě jeho samota vrhá nové světlo na jeho herectví. Role bručounů a podivínů najednou nepůsobí jako nadsázka, ale jako odraz jeho vnitřního světa. Bronislav Poloczek rozhodně nebyl jednoduchý člověk. Uměl být nepříjemný, tvrdohlavý i konfliktní. Ale zároveň byl talentovaný a lidský. Jeho postavy měly hloubku právě proto, že vycházely z jeho vlastních zkušeností.
Zdroje: Autorský článek s využitím
