Článek
Kateřina II., známá jako Kateřina Veliká, patří k osobnostem, u nichž se historická skutečnost téměř okamžitě proměnila v legendu. Její život byl natolik dramatický, že by se bez problémů stal námětem několika románů: německá princezna přijíždí do Ruska, konvertuje k pravoslaví, provdá se za budoucího cara, postupně se od manžela odcizí a nakonec ho svrhne. V roce 1762 usedá na trůn a následujících 34 let vládne obrovské říši.
Jenže skutečný význam Kateřiny neleží pouze v jejím osobním příběhu. Její vláda změnila postavení Ruska v Evropě, zásadně rozšířila území říše a zároveň prohloubila některé rozpory, které měly Rusko provázet ještě dlouho po její smrti.
Pochopila to, co její manžel nikdy nechápal
Kateřina se narodila roku 1729 ve Štětíně jako Sophie Auguste Friederike, dcera prince Kristiána Augusta z Anhalt-Zerbstu. Pocházela z poměrně nevýznamného německého knížecího rodu. K ruskému trůnu ji přivedla především dynastická politika. V šestnácti letech přijela do Ruska, aby se provdala za velkoknížete Petra, budoucího Petra III.
Tady se začala odehrávat první zásadní proměna jejího života. Z původně německé princezny se postupně snažila vytvořit ruskou panovnici, přijala pravoslaví a jméno Jekatěrina Alexejevna a velmi rychle pochopila něco, co její manžel nikdy nedokázal: ruský trůn nebyl možné udržet pouze prostřednictvím dynastického nároku. Bylo nutné získat podporu armády, dvora a části aristokracie.
Kateřina reformovala správu ruských gubernií a na její příkaz bylo založeno mnoho nových měst a obcí
Její manžel Petr III. měl k Rusku komplikovaný vztah a otevřeně obdivoval Prusko a Fridricha II. Jeho rozhodnutí ukončit válku s Pruskem během sedmileté války přispělo k jeho nepopularitě mezi částí ruské elity. Kateřina mezitím budovala vlastní politickou síť.
Svrhla vlastního manžela
V červenci 1762 přišel okamžik, který rozhodl o budoucnosti Ruska. Kateřina s podporou gardových jednotek a skupiny aristokratů zahájila převrat proti svému manželovi. Petr III. abdikoval a Kateřina byla prohlášena carevnou. O několik dní později byl Petr za okolností, které dodnes vyvolávají otázky ohledně míry Kateřininy odpovědnosti, zabit.
Tím vznikl jeden z největších paradoxů její vlády. Kateřina se později prezentovala jako panovnice osvícená, kultivovaná a oddaná myšlenkám rozumu. Na trůn se však dostala převratem, který obešel dynastické pořadí, a svou pozici musela následně legitimizovat nejen politikou, ale také mimořádně schopnou propagandou.
Panovnice, která chtěla být osvícená
Kateřina nebyla pouhou cynickou vládkyní, která si přivlastnila evropské filozofické myšlenky jako dekoraci. Osvícenstvím se skutečně zabývala. Četla Montesquieua, korespondovala s Voltairem a dalšími evropskými intelektuály a snažila se vytvořit obraz Ruska jako moderní evropské mocnosti. Zároveň však její představa „osvíceného“ státu měla jasnou hranici: Kateřina nechtěla zrušit autokracii. Naopak ji považovala za nezbytnou podmínku vlády nad obrovskou a geograficky rozptýlenou říší.
Dobře to ukazuje její slavný Nakaz, tedy instrukce pro Legislativní komisi z roku 1767. Kateřina v něm pracovala s pojmy jako přirozená svoboda, zákon a veřejné blaho, zároveň však vysvětlovala, proč Rusko podle jejího názoru potřebuje silnou a prakticky absolutní panovnickou moc.
Tento rozpor je pro pochopení Kateřiny klíčový. Nechtěla vytvořit liberální demokracii, chtěla vytvořit účinnější, vzdělanější a lépe spravovanou autokracii. Proto je označení „osvícenská despocie“ přesnější než představa, že Kateřina byla jednoduše liberální reformátorka. Moderní historické práce upozorňují právě na napětí mezi jejími představami o svobodě a skutečnou politickou praxí.
Říše se modernizovala, ale ne pro všechny
Kateřinina vláda přinesla změny ve správě země, školství, městském plánování i fungování některých institucí. Současně však Rusko zůstávalo společností, v níž mělo nevolnictví zásadní význam. Tady se však její osvícenský obraz začíná rozpadat.
Car Petr III. vládl jen 6 měsíců; zemřel 17. července 1762
Kateřina se v první části své vlády pokoušela o některé změny, které mohly postavení poddaných zlepšit. Jenže politická realita ji postupně vedla opačným směrem. Potřebovala podporu šlechty a po rozsáhlém povstání Jemeljana Pugačova pochopila, jak nebezpečná může být destabilizace venkova. Výsledkem bylo ještě pevnější propojení carského státu a šlechty. Pugačovovo povstání v letech 1773–1775 bylo pro Kateřinu zásadním varováním, protože nešlo o izolovaný incident. Povstání zasáhlo rozsáhlé oblasti říše a jeho vůdce vystupoval jako údajně přeživší Petr III. Pro Kateřinu to nebyla jen vojenská vzpoura, byla to hrozba samotné legitimity její vlády.
Po jeho potlačení proto následovala další centralizace a upevnění vztahu mezi státem a privilegovanými vrstvami. V roce 1785 vydala Kateřina Chartu práv, svobod a výsad ruské šlechty, která dále upevnila její práva a privilegia. Ukazuje to, že Kateřinino sbližování se šlechtou nelze vysvětlovat pouze osobními preferencemi panovnice. Zásadní zlom přineslo právě Pugačovovo povstání v letech 1773–1775, po němž se začalo formovat nové spojenectví mezi carským státem a šlechtou. Kateřina tedy dokázala modernizovat stát, aniž by zásadně narušila sociální systém, na kterém její moc stála. To je jedna z největších ironií jejího panování.
Rusko za Kateřiny výrazně vyrostlo
Pokud však existuje oblast, v níž byla Kateřinina vláda mimořádně úspěšná, byla to zahraniční politika. Rusko za její vlády výrazně posílilo svou pozici v Evropě i na jihu. Války s Osmanskou říší přinesly Rusku významné územní a politické zisky. Po válce z let 1768–1774 získalo Rusko podstatně silnější postavení v oblasti Černého moře a v roce 1783 bylo k říši připojeno Krymské chanátství.
Tím se změnila geopolitická mapa východní Evropy. Rusko se přiblížilo k Černému moři a získalo nové možnosti pro obchod, námořní sílu i další územní expanzi. Kateřina zároveň hrála významnou roli při dělení Polsko-litevského společenství. Při třech děleních Polska v letech 1772, 1793 a 1795 Rusko získalo obrovská území. Kateřinina říše se tak stala ještě rozsáhlejší a její vliv ve střední a východní Evropě dramaticky vzrostl.
Její zahraniční politika proto nebyla pouze obranná, Kateřina byla imperiální panovnice v plném smyslu slova. Dokázala využít válku, diplomacii i politický tlak k tomu, aby Rusko posunula mezi rozhodující evropské mocnosti.
Potěmkin, favorité a mocenská politika
S Kateřininou vládou je nerozlučně spojen také Grigorij Potěmkin. Jeho význam bývá v populární kultuře redukován na legendu o takzvaných „Potěmkinových vesnicích“, tedy údajných kulisách vytvořených pro panovnici během její cesty na jih. Historický význam Potěmkina byl ale mnohem větší. Byl jedním z nejdůležitějších mužů Kateřininy vlády a podílel se na správě nově získaných jižních území i na budování ruské moci v oblasti Černého moře.
Korunovace Kateřiny II. ruskou carevnou
Kateřina navíc udržovala celý systém osobních vazeb a favoritů, což nebyla jen soukromá stránka jejího života. V prostředí absolutní monarchie mohly osobní vztahy znamenat politický vliv, přístup k panovnici a někdy i cestu k mimořádnému majetku a postavení.
Proto je obraz Kateřiny jako ženy obklopené milenci sice historicky známý, ale zároveň zjednodušující. Její soukromý život se stal součástí propagandy jejích odpůrců a později i populární kultury. Pro pochopení jejího skutečného politického významu je mnohem důležitější způsob, jakým dokázala využívat lidi kolem sebe a vytvářet mocenské aliance.
Budovala také vlastní kulturní nesmrtelnost
Kateřina si velmi dobře uvědomovala, že moc není pouze otázkou armády a zákonů. Je také otázkou obrazu. Proto podporovala umění, literaturu a evropské intelektuály. K Voltaireovi měla mimořádně blízko až do jeho smrti. Poté získala jeho rozsáhlou knihovnu, včetně knih s jeho poznámkami a osobními dokumenty.
Stejně významná byla její sběratelská činnost. Kateřina nakupovala rozsáhlé evropské umělecké sbírky a právě za její vlády vzniklo jádro kolekce, z níž se později stal slavný petrohradský Ermitážní komplex.
Nebyla to jen záliba bohaté panovnice. Umění pro Kateřinu představovalo způsob, jak ukázat, že Rusko patří do evropského kulturního prostoru. Sbírky, architektura, vzdělávání a kontakty s evropskými intelektuály byly součástí mnohem širšího projektu: vytvořit z Ruska stát, který bude zároveň mocný, moderní a kulturně respektovaný.
Proč patří mezi nejmocnější ženy historie?
Kateřina Veliká nebyla revolucionářka, nebyla ani liberálka v moderním smyslu slova. A už vůbec nebyla vládkyní, která by se snažila zbořit aristokratický systém. Její výjimečnost spočívala v něčem jiném. Dokázala se jako cizinka dostat na ruský trůn, přestože na něj neměla původně přirozený dědický nárok. Dokázala přežít převrat, odstranit politické soupeře a následně vytvořit legitimitu, která byla dostatečně silná, aby její vláda trvala více než tři desetiletí. Zároveň rozšířila území říše, posílila ruskou moc v Černomoří, zasáhla zásadním způsobem do osudu Polska a proměnila Rusko v jednu z hlavních evropských velmocí.
Její odkaz je přitom plný rozporů. Kateřina mluvila jazykem osvícenství, ale vládla jako autokratka. Podporovala vzdělání a kulturu, ale zároveň zachovala systém nevolnictví. Obdivovala evropské filozofy, ale její říše byla založena na tvrdé hierarchii. Hovořila o rozumu a veřejném blahu, zároveň však využívala válku a územní expanzi k budování imperiální moci. Tyto rozpory z ní však dělají jednu z nejzajímavějších postav 18. století.
Časová osa života a smrti Kateřiny Veliké
- 1729 – 2. května se ve Štětíně narodila Sophie Auguste Friederike z Anhalt-Zerbstu, budoucí Kateřina II.
- 1744 – Přijíždí do Ruska jako nevěsta velkoknížete Petra.
- 1745 – Provdává se za Petra, budoucího Petra III., a přijímá pravoslaví i jméno Jekatěrina Alexejevna.
- 1754 – Narodil se její syn Pavel, budoucí car Pavel I.
- 1762 – Po smrti carevny Alžběty nastupuje Petr III. na trůn. O několik měsíců později Kateřina s podporou gardy provádí převrat a stává se carevnou.
- 1763 – Začíná její korespondence s Voltairem, která přispěje k vytvoření jejího obrazu osvícené evropské panovnice.
- 1767 – Kateřina vydává Nakaz, programový text pro Legislativní komisi, v němž formuluje své představy o zákonech, společnosti a absolutní monarchii.
- 1768–1774 – Rusko vede válku s Osmanskou říší a výrazně posiluje své postavení u Černého moře.
- 1772 – První dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko.
- 1773–1775 – Pugačovovo rozsáhlé povstání ohrožuje stabilitu říše.
- 1775 – Po potlačení povstání Kateřina reorganizuje správu provincií a ještě více upevňuje spolupráci se šlechtou.
- 1783 – Rusko připojuje Krym.
- 1785 – Kateřina vydává Chartu šlechtě, která dále kodifikuje privilegia ruské aristokracie.
- 1793 – Druhé dělení Polska.
- 1795 – Třetí dělení Polska; Polsko-litevské společenství mizí z mapy Evropy.
- 1796 – 17. listopadu Kateřina II. umírá v Petrohradu. Na trůn nastupuje její syn Pavel I.
Zdroje:
