Článek
Dennis Rader měl jednu vlastnost, která z něj současně dělala nebezpečného protivníka i člověka schopného vlastní zkázy. Potřeboval mít věci pod kontrolou, ale zároveň potřeboval vědět, že o něm ostatní vědí. Tato kombinace mu umožnila téměř třicet let unikat a současně ho nakonec přivedla přímo do rukou policie.
Zkratka jako součást identity
Rader se do historie americké kriminalistiky zapsal pod přezdívkou BTK, kterou si vytvořil sám. Zkratka znamenala „Bind, Torture, Kill“, tedy „svázat, mučit, zabít“. Nešlo přitom pouze o název. Rader z něj udělal součást své identity a postupně také značku, jejímž prostřednictvím komunikoval s policií, novináři i veřejností.
Jeho první vraždy přišly v roce 1974. Rader tehdy vnikl do domu rodiny Oterových ve Wichitě a zavraždil čtyři členy rodiny. Byla mezi nimi i jedenáctiletá Josephine Otero. O několik měsíců později zabil Kathryn Brightovou. Další oběti následovaly v letech 1977, 1985, 1986 a 1991. Celkem se mu později podařilo prokázat deset vražd.
Od začátku si hrál s policií i médii
Zajímavé ovšem je, že Raderova série nebyla pouze sledem fyzických útoků. Od počátku byla také komunikační hrou. Posílal policii a médiím dopisy, pohlednice a předměty související s jeho zločiny. V jednom z nejslavnějších dopisů dokonce vyjadřoval frustraci z toho, že se mu podle jeho názoru nedostává dostatečné publicity. Výzkum publikovaný v časopise Communication Studies později popsal případ BTK jako mimořádně výrazný příklad zločince, který využíval média jako součást svého jednání.
To je důležitý detail pro pochopení toho, proč mohl Rader tak dlouho unikat a proč se nakonec nechal chytit. Jeho mlčení nebylo pouze známkou opatrnosti, bylo také určitou formou sebekontroly. Po vraždách a počáteční sérii komunikace v roce 1978 prakticky zmizel z veřejného prostoru. Další roky se nic nedělo. Policie neměla nového pachatele, kterého by mohla sledovat, a případ postupně zamrzl.
V komunitě byl příkladným občanem
Rader mezitím pokračoval v běžném životě. Pracoval, založil rodinu, působil v místní komunitě a stal se dokonce předsedou rady svého kostela. Navenek tak existoval mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Jeden tvořil jeho rodinný a pracovní život, druhý tajná identita vraha, který si vytvořil vlastní pravidla a fantazie. FBI dnes uvádí, že během období svých vražd Rader nejen zabíjel, ale uchovával si také předměty spojené s oběťmi a další materiály, které policie později nalezla při domovní prohlídce.
Zde se ukazuje, proč je označení „dokonalý zločinec“ zavádějící. Rader nebyl neviditelný, zanechával po sobě stopy. Jen nebyly všechny okamžitě využitelné. Vyšetřovatelé navíc pracovali s případem, který se v průběhu let měnil, přerušoval a znovu otevíral. Moderní technologie, které se později ukázaly jako zásadní, v sedmdesátých a osmdesátých letech jednoduše nebyly k dispozici.
BTK se vrátil a případ znovu ožil
Zlom přišel v roce 2004. Po více než patnácti letech ticha se BTK znovu ozval. Do Wichita Eagle poslal materiál týkající se vraždy Vicki Wegerleové z roku 1986, včetně fotografie z místa činu. Tím se dávno uzavřený případ znovu dostal na titulní stránky. Rader se vrátil ke své staré roli a znovu začal komunikovat.
Z hlediska vyšetřování to byla zásadní změna. Pachatel, který byl po léta mimo dosah, najednou sám vytvářel nový kontakt. Policie tentokrát postupovala jinak než v sedmdesátých letech a do vyšetřování se výrazně zapojili také specialisté FBI na behaviorální analýzu. Součástí strategie byla práce s médii a kontrolované zveřejňování informací. FBI později popsala, že během jedenáctiměsíčního vyšetřování vzniklo patnáct tiskových zpráv a BTK na ně reagoval jedenácti komunikacemi.
Rader přitom nebyl pouze někým, kdo náhodně posílal vzkazy. Potřeboval být součástí hry. Potřeboval mít pocit, že proti němu stojí konkrétní soupeř. A právě to vyšetřovatelé dokázali využít.
Chyba, která ho prozradila
Osudovou chybu udělal v únoru 2005. Poslal televizní stanici KSAS počítačovou disketu a ptal se policie, zda by bylo možné prostřednictvím ní komunikovat. Domníval se, že pokud data na disketě smaže, odstraní tím i informace, které by ho mohly identifikovat. Byl to omyl.
Vyšetřovatelé dokázali obnovit odstraněný soubor a v jeho metadatech našli jméno „Dennis“ a informace spojené s Christ Lutheran Church ve Wichitě. Rader v tomto kostele působil jako předseda rady. Najednou už policie neměla jen anonymního BTK. Měla konkrétního člověka, jehož životní profil odpovídal informacím získaným z vyšetřování.
Tohle je možná nejironičtější část celého příběhu. Rader byl po desetiletí mimořádně opatrný. Pak se sám rozhodl vstoupit do digitální komunikace s vyšetřovateli a věřil, že rozumí technologii dostatečně na to, aby po sobě nezanechal stopu. Nešlo ale jen o technickou chybu, ta byla pouze posledním článkem řetězce. První příčinou byla jeho potřeba znovu se stát BTK.
Chtěl, aby lidé věděli, že existuje
Kdyby zůstal v anonymitě, policie by jen obtížně získala nový materiál, který by případ posunul. Rader se však po letech vrátil, protože stará identita mu přestala stačit bez publika. V tom spočívá jeden z nejzajímavějších paradoxů případu: vlastnost, která mu pomáhala udržovat jeho tajný život, zároveň vytvořila podmínky pro jeho dopadení.
Výzkumy Raderova případu se proto často soustředí právě na jeho potřebu pozornosti a narcistické rysy. Studie Matthewa Hutnyana z Southern Methodist University z roku 2022 jej analyzuje jako případ psychopatie a upozorňuje na výrazné antisociální a narcistické charakteristiky. Jde samozřejmě o případovou studii, nikoli o důkaz, že by každý sériový vrah fungoval stejným způsobem. U Radera však potřeba obdivu, vlastní výjimečnosti a kontroly vystupuje z dostupného materiálu mimořádně výrazně.
Podobně zajímavá je studie věnovaná jeho komunikaci s policií a médii. Raderovo jednání nebylo pouze snahou utajit vraždy. Ve své komunikaci si vytvářel vlastní veřejnou postavu. Chtěl, aby lidé věděli, že BTK existuje, a zároveň chtěl rozhodovat o tom, co o něm vědí. Zločin se tak pro něj stal nejen násilím, ale i formou představení, v němž měl být hlavní postavou.
Přiznal se a byl odsouzen
Policie mezitím potřebovala potvrdit, že muž jménem Dennis Rader je skutečně BTK. Jedním z klíčových kroků bylo získání DNA. Vyšetřovatelé se dostali k biologickému materiálu souvisejícímu s Raderovou rodinou a vytvořili další článek důkazního řetězce. Podle dobové časové osy vyšetřování byl 25. února 2005 získán vzorek od Raderovy dcery pro porovnání s dříve získaným materiálem.
Téhož dne policie Radera zatkla nedaleko jeho domu. Po zatčení už jeho konstrukce dvojího života nevydržela. Při výsleších začal postupně popisovat jednotlivé vraždy. V červnu 2005 se přiznal k deseti případům vraždy prvního stupně. Soudní přepis jeho výpovědi ukazuje, jakým způsobem o obětech mluvil: označoval je za své „projekty“ a popisoval jednotlivé fáze jejich sledování a výběru.
Dne 17. srpna 2005 dostal deset po sobě jdoucích doživotních trestů. Vzhledem k tehdejšímu právnímu rámci Kansasu nemohl být odsouzen k trestu smrti a nejdříve mohl podle uloženého trestu usilovat o propuštění až po 175 letech.
Zdroje: autorský článek s využitím
