Článek
Grigorij Jefimovič Rasputin patří k historickým postavám, u nichž se realita téměř okamžitě začala měnit v mýtus. Byl sibiřským mužikem, poutníkem, náboženským mystikem a léčitelem, který se dostal až do bezprostřední blízkosti posledního ruského cara Mikuláše II. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny. V Petrohradu se kolem něj postupně vytvořila pověst muže s mimořádnými schopnostmi, který dokáže ovlivňovat nejen lidi, ale údajně i samotný chod říše.
Rasputin: propaganda vs. realita
V tom je ale první důležitá pointa Rasputinova příběhu. Jeho skutečná moc a jeho pověst nebyly totéž. Moderní historické práce upozorňují, že informace o jeho životě jsou značně neúplné a že mezery v pramenech velmi rychle zaplnily drby, politická propaganda a pozdější legendy. Ani tak základní údaj, jako je jeho rok narození, není zcela jistý. Odborná encyklopedie k první světové válce uvádí rok 1869, zároveň ale upozorňuje na další uváděná data.
Rasputinův vzestup přesto nebyl smyšlený. Do Petrohradu se dostal jako náboženský poutník a postupně získal přístup k císařské rodině. Zásadní roli v tom sehrál carevič Alexej, jediný syn Mikuláše II., který trpěl hemofilií. Alexandra Fjodorovna v Rasputinovi viděla člověka, který dokáže jejímu synovi pomoci v okamžicích, kdy si lékaři nevěděli rady. Rasputin tak získal něco, co bylo v prostředí císařského dvora nesmírně cenné – osobní důvěru panovnice.
Z toho však ještě automaticky nevyplývá, že Rasputin „řídil Rusko“. Tento obraz se stal jedním z nejvlivnějších mýtů své doby. Dobové karikatury například zobrazovaly Mikuláše II. jako loutku ovládanou Rasputinem a Alexandrou. Taková představa měla obrovskou propagandistickou sílu, protože nabízela jednoduché vysvětlení hluboké krize, která ve skutečnosti měla mnohem více příčin.
Rasputin měl na vládní elity neskutečný vliv
Ztělesňoval vše, co lidé nenáviděli
Rusko bylo v roce 1916 vyčerpané první světovou válkou, potýkalo se s hospodářskými problémy, zásobovací krizí, politickým napětím a rostoucí nedůvěrou vůči monarchii. Rasputin se v této situaci stal dokonalým symbolem všeho, co odpůrci režimu považovali za špatné. Byl cizincem v prostředí dvora, nebyl aristokrat, měl pověst sexuálního výstředníka a zároveň měl přístup k carské rodině. Jeho samotná existence tak byla pro mnoho lidí důkazem údajného rozkladu monarchie.
Historici proto dnes jeho politický vliv hodnotí opatrněji. Zprávy o jeho válečném vlivu na vládu mohou být přehnané, zároveň ale veřejná představa o jeho moci a skandální pověsti skutečně podkopávaly autoritu monarchie. Zde začíná příběh, který z Rasputina udělal nesmrtelnou historickou legendu.
V prosinci 1916 se skupina aristokratů rozhodla, že musí zemřít. Jedním z hlavních spiklenců byl kníže Felix Jusupov, mimořádně bohatý aristokrat a příbuzný carské rodiny. Rasputin byl večer 30. prosince 1916 podle tehdy používaného juliánského kalendáře pozván do Jusupovova paláce na Mojce. To, co následovalo, se stalo jedním z nejslavnějších příběhů politických vražd vůbec.
Nezastavil ho prý jed ani kulka
Jusupov později tvrdil, že Rasputinovi podal koláče a víno otrávené kyanidem, jed však údajně nezabral. Rasputin měl dál jíst, pít a chovat se, jako by se nic nestalo. Spiklenci proto přistoupili k další fázi. Jusupov ho zastřelil, ani to prý nestačilo. Rasputin měl vstát, pokusit se uprchnout z paláce a pronásledován dalšími vrahy utrpět další výstřely. Nakonec mělo jeho tělo skončit v řece Malá Něvka. Tady vznikla legenda o muži, kterého nebylo možné zabít.
Jenže problém je v tom, že nejdramatičtější verze pochází především z pozdějších Jusupovových pamětí. Jeho popis se stal základem populárního příběhu, zatímco pozdější rozbor dostupných forenzních materiálů ukazuje mnohem méně fantastický scénář. A moderní forenzní studie jde ještě dál.
Roger W. Byard v odborné práci publikované v časopise Forensic Science, Medicine and Pathology znovu analyzoval dostupné důkazy o Rasputinově smrti. Zásadní je především fotografie jeho mrtvého těla, na níž je patrná střelná rána na čele způsobená výstřelem z bezprostřední blízkosti. Podle této interpretace byl Rasputin už mrtvý, když jeho tělo skončilo v řece. Tím padá jedna z nejpůsobivějších částí legendy: že Rasputin přežil střelbu a nakonec zemřel až pod ledem.
Bylo to nějak takhle?
Ani údajný kyanid se nepotvrdil. V dostupných pitevních záznamech nebyl nalezen důkaz otravy. To je důležité, protože právě jed měl být podle Jusupovova příběhu prvním pokusem, jak Rasputina zabít. Moderní forenzní analýza proto považuje příběh o otrávených koláčích a víně za velmi problematický. Stejně tak není jisté, že Rasputin zemřel utonutím.
Rasputin se narodil v rolnické rodině na Sibiři ve vesnici Pokrovskoje
Starší verze příběhu tvrdila, že při vytažení těla z vody byla v jeho plicích voda, což mělo dokazovat, že ještě žil, když byl do řeky vhozen. Jenže dostupná pitevní dokumentace podle moderní analýzy takový závěr nepodporuje. Byard navíc upozorňuje, že historické údaje o pitvě jsou neúplné a jejich interpretace má své limity. Jistota proto není absolutní.
Nejpravděpodobnější rekonstrukce je tak paradoxně mnohem prostší než slavná legenda: Rasputin byl během atentátu několikrát postřelen a smrtelnou ranou byla pravděpodobně střela do čela z bezprostřední blízkosti. Poté bylo jeho tělo dopraveno k řece a vhozeno do vody. To ale neznamená, že celý příběh je vyřešen.
Jeho příběh stále fascinuje
Právě naopak. Moderní věda může poměrně dobře zpochybnit některé části legendy, ale nemůže s jistotou rekonstruovat každou minutu posledního Rasputinova večera. Původní pitevní dokumentace není v současnosti dostupná v podobě, která by umožnila absolutně přesvědčivou rekonstrukci. Takže je tu stále určitá míra nejistoty, což je základ skutečné fascinace Rasputinem.
Nešlo o člověka, který by byl fyzicky nezničitelný. Byl to člověk, jehož příběh se ukázal být téměř nezničitelný. Legenda o jeho smrti byla totiž mnohem užitečnější než obyčejná zpráva o aristokratech, kteří zastřelili nenáviděného favorita císařského dvora. Vyprávění o muži, který vypil jed, přežil několik kulek a nakonec zemřel až ve studené řece, proměnilo politickou vraždu v téměř nadpřirozený příběh.
A Jusupov měl důvod svůj vlastní příběh kontrolovat. Vražda Rasputina byla nejen politickým činem, ale také událostí, která mohla výrazně poškodit pověst jejích účastníků. Pozdější paměti proto nelze automaticky považovat za neutrální policejní protokol. Moderní studie výslovně upozorňuje, že právě Jusupovovo vyprávění se stalo základem velké části pozdější legendy.
Rasputinova smrt monarchii nezachránila
Ještě zajímavější je, co se stalo potom, protože Rasputinova smrt monarchii nezachránila. Jeho vrazi odstranili člověka, kterého považovali za jednoho z hlavních viníků úpadku režimu, ale samotné problémy Ruska tím nezmizely. O několik měsíců později Mikuláš II. abdikoval a tři století vlády Romanovců skončila. V červenci 1918 byli bývalý car, jeho manželka a jejich děti zavražděni bolševiky.
Rasputin tedy nebyl mužem, který „nešel zabít“. Byl člověkem, jehož život i smrt byly postupně obaleny tolika vrstvami propagandy, strachu, osobních vzpomínek a senzace, že oddělit skutečnost od legendy je obtížné i po více než sto letech.
Možná proto je jeho příběh stále tak přitažlivý. Skutečný Rasputin nepotřebuje kyanid, zázračné přežití ani nadpřirozené schopnosti. Stačí mnohem podivnější skutečnost: obyčejný sibiřský muž se dokázal dostat do samého středu jedné z nejmocnějších monarchií Evropy a po své smrti se stal symbolem jejího rozpadu.
Zdroje: autorský článek s využitím
