Článek
Případ Jiřího Kajínka je jedním z těch, u nichž se po letech téměř rozmazala hranice mezi tím, co bylo prokázáno u soudu, co zůstalo sporné a co se postupně stalo součástí veřejného mýtu. Jedni v něm vidí chladnokrevného nájemného vraha, který dokázal využít mimořádného mediálního zájmu. Druzí člověka, jehož případ provázelo tolik pochybností, že už samotný rozsudek podle nich nemůže být považován za dostatečnou odpověď na otázku, co se v květnu 1993 skutečně stalo.
Právně je ovšem základní situace jasná. Kajínek byl odsouzen Krajským soudem v Plzni 23. června 1998 k doživotnímu trestu za vraždu podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce Juliána Pokoše a za pokus o vraždu Vojtěcha Pokoše. Verdikt následně potvrdil Vrchní soud v Praze. Kajínek svou vinu po celou dobu odmítal. Tady však začíná problém, který z případu udělal český fenomén. Pravomocný rozsudek totiž není totéž jako absolutní historická jistota o každém detailu případu.
Vražda v borských serpentinách
Dne 30. května 1993 se pod plzeňskou věznicí Bory střílelo. Zemřeli Štefan Janda a jeho osobní strážce Julián Pokoš. Druhý člen ochranky, Vojtěch Pokoš, útok přežil a jeho svědectví se později stalo jedním z klíčových pilířů obžaloby. Podle obžaloby byl Kajínek střelcem, soud tuto verzi přijal a uložil mu mimořádně přísný trest. Kajínek naopak od počátku tvrdil, že na místě nebyl a že celý případ byl proti němu vykonstruován.
Důležitou součástí příběhu je také skutečnost, že Kajínek nebyl člověkem bez kriminální minulosti. Už před plzeňskými vraždami měl za sebou odsouzení za majetkovou a další trestnou činnost a ve vězení strávil značnou část života. To je okolnost, která může ovlivňovat veřejný pohled na jeho případ, sama o sobě ale samozřejmě není důkazem, že spáchal konkrétní vraždy.
Jiří Kajínek na autogramiádě své knihy v roce 2017
Tady se podle analytického pohledu na celý případ dostáváme k jednomu z největších problémů veřejné debaty: předchozí kriminalita není důkazem konkrétní vraždy, stejně jako tvrzení o nevinnosti není důkazem neviny.
Proč vznikly pochybnosti?
Kdyby šlo pouze o případ, v němž jeden odsouzený člověk celý život tvrdí, že je nevinný, Kajínek by pravděpodobně nikdy nezískal tak mimořádnou pozornost. Pochybnosti však začali veřejně zmiňovat i lidé, kteří se případem zabývali z pozice justice.
Významným momentem byl rok 2001. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský podal ve prospěch Kajínka stížnost pro porušení zákona. Neznamenalo to, že by ministra přesvědčilo, že Kajínek je nevinný. Rychetský sám později vysvětloval, že po prostudování spisu v něm vznikly vážné pochybnosti a chtěl, aby byly některé otázky znovu prověřeny. Nejvyšší soud však stížnost zamítl.
Jedna z výhrad se týkala například toho, že nebyla provedena rekonstrukce činu a že podle Rychetského existovaly otázky kolem některých svědeckých výpovědí a vyšetřování. Nejvyšší soud ale neshledal porušení zákona. Na tento krok navázal ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, který se obrátil na Ústavní soud kvůli způsobu, jakým Nejvyšší soud Rychetského stížnost projednal. Šlo mimo jiné o otázku práva na veřejné projednání věci. Ani tento pokus však nevedl k otevření Kajínkova případu.
Třetí ministr spravedlnosti chce obnovu procesu
Ještě výraznější je skutečnost, že o několik let později zasáhl ve prospěch Kajínka další ministr spravedlnosti. Pavel Němec v srpnu 2006 podal k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutím, která zamítla obnovu procesu. Tvrdil, že při hodnocení důkazů byl zákon porušen v neprospěch odsouzeného. Nejvyšší soud ani tuto stížnost nepřijal.
To je jeden z nejsilnějších argumentů zastánců Kajínkovy neviny. V jeho prospěch se totiž v různých fázích případu angažovali hned tři ministři spravedlnosti. Zároveň je ale potřeba tento argument nepřecenit. Ministr spravedlnosti není soud a podání stížnosti neznamená konstatování neviny. Znamená, že ministr považoval konkrétní právní nebo procesní otázky za natolik problematické, aby využil mimořádný opravný prostředek. Ani jeden z těchto zásahů však nevedl k pravomocnému zrušení odsuzujícího rozsudku.
Jiří Kajínek a psycholožka Magda Gubová jsou dlouholetí partneři, vzali se 23. května 2024
Svědci, nové výpovědi a další pokusy
Kajínek se o obnovu procesu pokoušel opakovaně. Významnou kapitolu představovalo řízení, které se rozběhlo v roce 2004. Objevili se noví svědci a některé výpovědi měly zpochybňovat původní verzi událostí. Krajský soud v Plzni nejprve obnovu zamítl, Vrchní soud však rozhodnutí zrušil a věc se vrátila k novému projednání.
Ani opakované projednání ale nevedlo k obnovení procesu. Krajský soud později nové důkazy vyhodnotil jako nedostatečné a Vrchní soud jeho rozhodnutí potvrdil. Zde se názory obou táborů definitivně rozcházejí. Pro zastánce Kajínka představují nové výpovědi a rozpory důkaz, že původní vyšetřování nebylo spolehlivé. Pro soudy naopak nepřinesly takový nový a přesvědčivý důkaz, který by mohl změnit závěr o vině.
To je zásadní rozdíl. Pochybnost není automaticky důkaz neviny. Ale stejně tak skutečnost, že soud nový důkaz odmítne jako nedostatečný, sama o sobě neznamená, že žádné pochybnosti neexistují.
Největší zlom přišel z Mírova
Ironií celého případu je, že z Jiřího Kajínka se celonárodně známá osobnost nestala kvůli samotnému rozsudku. Definitivně ho proslavil až útěk z věznice Mírov. Dne 29. října 2000 se mu podařilo uprchnout z jedné z nejpřísněji střežených věznic v zemi. Překonal zabezpečení objektu a dostal se mimo jeho areál. Na svobodě zůstal více než pět týdnů. Policie ho zadržela 8. prosince 2000 v Praze.
Z právního hlediska jeho útěk s otázkou viny za plzeňské vraždy nesouvisel. Z hlediska veřejného obrazu však znamenal obrovský zlom. Do té doby byl Kajínek především jedním z odsouzených na doživotí. Po útěku se z něj stal fenomén. Média začala sledovat každý detail jeho příběhu a postupně vznikl obraz mimořádně inteligentního a schopného vězně, který se dokázal postavit vězeňskému systému.
A právě tady se začala formovat legenda, která dodnes ovlivňuje vnímání celého případu. Člověk, který dokázal utéct z Mírova, působil pro část veřejnosti jako někdo, kdo mohl být schopný uniknout i z konstrukce, kterou proti němu podle vlastních slov vytvořila policie. To je ovšem psychologicky silný příběh, nikoli důkazní argument.
Jiří Kajínek na setkání s dabéry seriálu Útěk z vězení
Film pomohl vytvořit mýtus
V roce 2010 měl premiéru film Kajínek režiséra Petra Jákla. Snímek byl inspirován skutečným příběhem odsouzeného a významně přispěl k tomu, že se kauza dostala i ke generaci lidí, kteří původní soudní řízení vůbec nezažili. Filmový příběh samozřejmě nelze zaměňovat za soudní spis. Jenže prostřednictvím filmu se Kajínek pro velkou část veřejnosti stal především postavou bojující proti systému.
To je jeden z důvodů, proč se kolem něj vytvořil tak silný mýtus. Veřejnost totiž obvykle nehodnotí stovky stran soudního spisu. Pamatuje si dramatický útěk, výraznou osobnost, tvrzení o policejním spiknutí, pochybnosti některých politiků a nakonec prezidenta, který ho propustil.
Milost ale neznamenala zproštění
Největší politický moment přišel v roce 2017. Prezident Miloš Zeman 6. dubna oznámil, že vážně uvažuje o udělení milosti. Argumentoval mimo jiné tím, že Kajínek je ve vězení dlouho a že kolem jeho případu existují pochybnosti. Dne 11. května Zeman oznámil, že Kajínkovi milost udělí, a 23. května 2017 byl Kajínek propuštěn na svobodu.
Tady však vzniká další často opakovaný omyl: prezidentská milost není soudní verdikt o nevině. Kajínek nebyl zproštěn obžaloby, nebyl znovu souzen a nebyl pravomocně očištěn. Milost ukončila výkon jeho trestu, ale nezměnila historický fakt, že odsuzující rozsudek zůstal právně v platnosti. Z hlediska práva proto nelze říci, že by české soudy nakonec uznaly jeho nevinu. A to je možná nejdůležitější bod celé kauzy.
Takže byl vrah, nebo oběť?
Na otázku, kterou si veřejnost klade už desítky let, neexistuje jednoduchá odpověď, pokud má být odpověď poctivá. Podle pravomocného soudního rozsudku byl Jiří Kajínek pachatelem vražd. Rozsudek byl přezkoumán odvolacím soudem a pozdější pokusy o obnovu procesu ani mimořádné zásahy ministrů spravedlnosti nevedly k jeho zrušení. Z tohoto hlediska není správné tvrdit, že byl oficiálně uznán za oběť justičního omylu.
Současně ale není fér tvrdit, že kolem případu nikdy žádné vážné pochybnosti nebyly. Byly natolik výrazné, že se jimi zabývali ministři spravedlnosti, soudy, policie i média. Objevili se noví svědci, zpochybňovaly se některé okolnosti vyšetřování a případ se opakovaně vracel před soudy. Rozhodující je ovšem něco jiného: žádná z těchto pochybností nebyla přetavena do nového pravomocného rozhodnutí, které by konstatovalo, že Kajínek vraždy nespáchal. Proto je přesnější označovat jeho případ za kauzu s dlouhodobě existujícími pochybnostmi než za prokázaný justiční omyl.
Kajínek tak zůstává zvláštním paradoxem české kriminalistiky. Jeho vina nebyla soudně zrušena, ale zároveň se kolem jeho případu vytvořil tak silný příběh o možném selhání justice, že ani doživotní rozsudek, několik neúspěšných pokusů o obnovu řízení a následná prezidentská milost nedokázaly veřejnou debatu uzavřít. Možná proto je Jiří Kajínek dodnes nejslavnějším českým vězněm. Ne proto, že bychom měli jistotu, že byl nevinný. A ani proto, že by samotný rozsudek automaticky dokazoval, že kolem případu nebylo nic sporného.
Časová osa případu
- 30. května 1993 – V borských serpentinách u Plzně jsou zastřeleni Štefan Janda a Julián Pokoš. Vojtěch Pokoš útok přežije.
- 8. února 1994 – Jiřího Kajínka zadrží pražská zásahová jednotka.
- 29. září 1995 – Kajínek je obžalován z dvojnásobné vraždy.
- 23. června 1998 – Krajský soud v Plzni ho odsuzuje k doživotnímu trestu za dvojnásobnou vraždu a pokus o další vraždu.
- 23. února 1999 – Vrchní soud v Praze rozsudek potvrzuje.
- 29. října 2000 – Kajínek uprchne z věznice Mírov.
- 8. prosince 2000 – Policie ho po více než pěti týdnech zadrží v Praze.
- 2. února 2001 – Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský podává ve prospěch Kajínka stížnost pro porušení zákona.
- 19. září 2001 – Nejvyšší soud Rychetského stížnost zamítá.
- 10. října 2001 – Ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš podává v případu stížnost k Ústavnímu soudu kvůli způsobu projednání předchozí stížnosti.
- 2004–2006 – Probíhají další pokusy o obnovu řízení, při nichž vypovídají noví svědci.
- 3. srpna 2006 – Ministr spravedlnosti Pavel Němec podává ve prospěch Kajínka stížnost pro porušení zákona.
- 2007 – Nejvyšší soud Němcovu stížnost zamítá.
- 2010 – Do kin přichází film Kajínek, inspirovaný případem.
- 2015 – Krajský soud v Plzni znovu zamítá návrh na obnovu řízení; Vrchní soud v Praze rozhodnutí následně potvrzuje.
- srpen 2016 – Ústavní soud odmítá další Kajínkovu stížnost související s obnovou řízení.
- 6. dubna 2017 – Prezident Miloš Zeman oznamuje, že vážně uvažuje o milosti.
- 11. května 2017 – Zeman oznamuje, že Kajínkovi milost udělí.
- 23. května 2017 – Jiří Kajínek opouští vězení na základě prezidentské milosti.
Zdroje: autorský článek s využitím
