Článek
Praha prožila většinu druhé světové války bez masivního bombardování, jaké ničilo jiná evropská města. Zatímco Varšava, Berlín nebo Stalingrad se proměnily v trosky po dlouhých bojích, protektorátní metropole zůstávala relativně ušetřena přímého ničení. Obyvatelé sice čelili represím nacistického režimu, popravám i neustálému strachu, ale válka se jich fyzicky dotýkala méně. Právě proto byl únor 1945 tak šokující.
Lidé si mysleli, že nejde o skutečný nálet
Osudného dne, na Popeleční středu 14. února 1945, dopadlo na město během pouhých několika minut přes sto padesát tun bomb. Na Prahu zaútočilo celkem 62 letounů B-17 Flying Fortress, náležejících do sestavy 398. a 91. bombardovací skupiny, které byly součástí 1. bombardovacího wingu. Nálet začal krátce po poledni a skončil dříve, než si mnozí lidé vůbec uvědomili, co se děje. Sirény se rozezněly pozdě a část obyvatel je navíc ignorovala, protože předchozí poplachy bývaly plané.
Tragédie se tak odehrála bez možnosti účinné obrany. „Nejdříve začala lítat skla, pod tou tlakovou vlnou, pak dlažba. Já jsem jen klečela a modlila se… Bylo to strašné, strašné. Jako když vidíte válečné filmy, ale najednou v tom filmu člověk byl,“ vzpomínala pamětnice Jarmila Kopečková.
Letouny B-17 Flying Fortress tvořily hlavní část bombardérů nad Prahou
Ve skutečnosti nešlo o první bombardování, které Prahu zasáhlo. Už na podzim předchozího roku dopadly bomby na průmyslové oblasti, pravděpodobně při útoku na strategické cíle v severní části města. Tyto akce měly omezenější dopad, přesto si vyžádaly oběti a naznačily, že ani Praha není mimo dosah spojeneckého letectva. Další nálet na jaře 1945 byl již zcela záměrný a mířil na průmyslové podniky, zejména ve Vysočanech a Libni, kde probíhala výroba pro německou armádu.
Posádky si mysleli, že jsou nad Německem
Únorový útok byl však jiného charakteru. Spojenecké bombardéry tehdy startovaly z britských základen a jejich cílem byla německá města, především Drážďany. Kvůli nepříznivému počasí, navigačním chybám a složité orientaci se část formace odchýlila od plánované trasy. Řeka Vltava a urbanistické uspořádání města mohly z výšky připomínat skutečný cíl. Posádky bombardérů tak v domnění, že jsou nad Německem, shodily svůj náklad právě na Prahu.
Následky byly devastující. Nejvíce utrpěly čtvrti jako Nové Město, Vinohrady nebo Nusle. Historické i obytné budovy se během chvíle proměnily v ruiny. Zasažen byl Emauzský klášter, vážně poškozen Faustův dům i řada dalších významných objektů. Na Vinohradech zmizely celé bloky domů a nenávratně zanikla také tehdejší největší synagoga ve městě, která po zásahu vyhořela.
Stovky mrtvých, přes tisíc zraněných
Celková bilance byla otřesná. Zahynulo 701 lidí, dalších zraněno 1184 lidí bylo zraněno. Většinou šlo o civilisty. Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce. Když vše skončilo, hrůza byla veliká. „Pak jsme chodili pátrat po kostelích, kde se shromažďovaly zbytky těl. Například naše uklízečka, z té zbyla jen ruka. Našla jsem ji v kostele, ve kterém jsem měla svatbu. Našli jen ruku a kolo s klíči, podle toho jsem ji poznala,“ uvedla Jiřina Šnoblová, která během únorového náletu sloužila v zasažené Divizní nemocnici na Karlově náměstí.
Město se s následky vyrovnávalo ještě dlouho po válce. Otázka, zda šlo skutečně o omyl, zůstává předmětem historických debat. Většina odborníků se přiklání k verzi navigační chyby způsobené špatným počasím a omezenými technickými možnostmi tehdejší doby. Přesto se objevují názory, že podobným tragédiím bylo možné předejít lepší koordinací nebo opatrnějším rozhodováním.
Tančící dům stojí na místě, kam dopadaly bomby
Historii města tvoří i tragédie
Bombardování zanechalo v Praze hlubokou stopu, která je patrná dodnes. Některé proluky v zástavbě byly zaceleny až po desítkách let, jiné změnily podobu města natrvalo. Symbolickým příkladem je místo na Rašínově nábřeží, kde dnes stojí Tančící dům – moderní stavba připomínající, že historie města je tvořena nejen slavnými okamžiky, ale i tragédiemi.
Události z února 1945 tak zůstávají mementem, jak rychle se může i relativně klidné město stát cílem ničivé síly války. Připomínají také, že za strategickými rozhodnutími často stojí lidské chyby, jejichž důsledky nesou především ti nejzranitelnější.
Jak šel čas se spojeneckým bombardováním Prahy
Rok 1944 přináší první kontakt Prahy se spojeneckým bombardováním. Na podzim dopadají bomby na průmyslové oblasti v severní části města, přičemž útok má omezený rozsah, ale ukazuje, že ani protektorátní metropole není mimo dosah války.
Rok 1945 se blíží ke svému konci a situace v Evropě se rychle mění. Spojenecké letectvo zesiluje nálety na německé cíle a infrastrukturu, která podporuje válečné úsilí nacistického Německa.
Dopoledne 14. února 1945 startují z britských základen stovky bombardérů směřujících na německá města, především Drážďany.
Krátce po poledni se část formace vlivem špatného počasí a navigačních chyb odchyluje od kurzu a dostává se nad Prahu.
Ve 12:25 začíná samotné bombardování. Na město dopadají první pumy, především v oblasti Radlic a Smíchova.
Během následujících minut zasahují bomby také Nusle, Vinohrady, Nové Město a další části Prahy. Letecký poplach přichází pozdě a mnoho lidí jej podceňuje.
Kolem 12:34 nálet končí. Během pouhých devíti minut dopadne na město více než 150 tun bomb.
Bezprostředně po útoku následují záchranné práce, hašení požárů a snaha vyprostit lidi z trosek. Rozsah škod i počty obětí postupně narůstají.
Jaro roku 1945 přináší další, tentokrát cílený nálet na průmyslové oblasti v Libni a Vysočanech, zaměřený na zbrojní výrobu.
Poválečné roky znamenají dlouhou obnovu města, odklízení trosek a postupnou rekonstrukci zničených čtvrtí.
Rok 2000 přináší symbolické gesto smíření, kdy veteráni americké bombardovací jednotky přijíždějí do Prahy a omlouvají se za tragické následky náletu.
Zdroje:
