Článek
S tchánem a tchyní nikdy neměla špatné vztahy. Když se s manželem brali, počítala s tím, že se budou navštěvovat a občas si vzájemně vypomohou. Neměla problém přivézt nákup, zajet na návštěvu nebo pomoct s něčím, na co už rodičům docházely síly. Jenže postupně toho začalo přibývat. Manželovi rodiče stárnou a stále častěji potřebují s něčím pomoct. Tereza si však všimla, že její muž většinu těchto starostí přenechává jí.
Zprvu šlo o občasné prosby. Jednou bylo potřeba odvézt tchyni k lékaři, jindy nakoupit tchánovi nebo vyřídit nějaké záležitosti na úřadě. Tereza se snažila vyhovět, jenže podobných situací přibývalo. To, co dříve dělala jednou za čas, se postupně stalo pravidelnou povinností. A její manžel s tím zřejmě počítá jako s něčím naprosto běžným.
Když něco potřebují, manžel se obrátí na ni
Terezu nejvíc zaráží, že manžel automaticky počítá s tím, že všechno zařídí ona. Když jeho maminka zavolá, že potřebuje nakoupit, manžel jí místo vlastní pomoci řekne, aby se domluvila s Terezou. Pokud je potřeba někam zajet nebo něco vyřídit, opět se obrací na svou ženu. Přitom nejde o to, že by Tereza chtěla nechat jeho rodiče bez pomoci. Vadí jí spíš způsob, jakým se k celé věci manžel staví.
Sama má práci, domácnost a dvě děti, takže volného času nemá nazbyt. Její muž přitom často argumentuje tím, že jeho rodiče už mají svůj věk a rodina by se o ně měla postarat. „Když mu řeknu, že už toho mám dost, odpoví mi, že jsou to přece jeho rodiče a že bych se k nim měla chovat jako k vlastním. Jenže já mám někdy pocit, že se o ně starám víc než on. On přijde z práce, odpočine si, zatímco já ještě řeším, co potřebuje jeho maminka,“ popisuje Tereza.
Moje rodiče jsou najednou něco jiného
Další problém nastává ve chvíli, kdy Tereza zmíní vlastní rodiče. Také oni už nejsou nejmladší a občas potřebují s něčím pomoct. Manžel ale podle ní podobné povinnosti příliš neřeší. Když ho požádá, aby její maminku odvezl na vyšetření, většinou se vymluví na práci nebo jiné povinnosti.
Tereza tak začíná vnímat, že v jejich domácnosti platí dvojí pravidla. Od ní se očekává, že bude k dispozici jeho rodičům, zatímco její vlastní rodina zůstává především na ní. Když na tento rozdíl upozorní, manžel se brání tím, že jeho rodiče potřebují pomoc častěji. „Odmítám to. Odmítám se starat o jeho rodiče na úkor svých. Může to znít ošklivě, ale prostě to tak je. Ráda jim pomůžu, ale má to své hranice,“ má jasno Tereza.
Nepříjemné je pro ni také to, že tchyně si na její ochotu postupně zvykla. Už se neptá, jestli má Tereza čas, ale rovnou jí oznamuje, co je potřeba zařídit. Odmítnutí pak doprovází poznámky o tom, že rodina by si měla pomáhat.
Nechce se stát pečovatelkou na plný úvazek
Tereza si uvědomuje, že její tchán a tchyně jednou mohou potřebovat skutečně pravidelnou péči. Nechce ale dopustit, aby veškerá odpovědnost automaticky připadla na ni. Podle ní by se měl manžel zapojit mnohem víc a společně by měli hledat řešení, které nebude stát jen na jejím volném čase a ochotě. „Nečekám, že se o svoje rodiče přestane zajímat. Naopak. Jsou to jeho rodiče a chápu, že jim chce pomáhat. Ale proč to musí znamenat, že všechno zařídím já? Nechci být ta, která bude neustále k dispozici, zatímco on bude mít pocit, že má splněno, protože mi řekl, co je potřeba udělat,“ říká.
S manželem se kvůli tomu v poslední době hádají častěji. On její postoj považuje za nedostatek pochopení, ona zase nechce přistoupit na to, že se z pomoci příbuzným stane její další neplacená práce. Nejraději by byla, kdyby si oba uvědomili, že péče o rodiče není automaticky povinností snachy nebo zetě. A že pokud mají jednou zvládnout náročnější období, musí na to být dva.
Zdroj: autorský článek





