Článek
Když se v českém veřejném prostoru objeví muž, který nezapadá do tradiční představy mužnosti, reakce bývají překvapivě intenzivní. Nejde ani tak o jeho práci, talent nebo charakter. Mnohem víc se řeší styl, gesta, citlivost, oblečení nebo způsob vystupování. A právě na příběhu Ondřeje Brzobohatého (43) je vidět, jak hluboko je česká představa „správného chlapa“ stále zakořeněná. Rozvod s Danielou Brzobohatou (47) je jedna věc. Ale to, co on představuje, to je něco úplně jiného.
Neustálý boj proti předsudkům
Veřejná debata kolem muzikanta už dávno nepřipomíná běžný zájem o celebritu. Stala se projekční plochou pro společenskou nejistotu. Část publika totiž neprovokuje samotný člověk, ale fakt, že si dovoluje existovat mimo zažitou šablonu mužské role. V případě Brzobohatého je to zcela evidentní, jeho převlékání do ženských šatů a záliba drag queen je zcela zřejmá a může dráždit. „Boj proti předsudkům svádím celý svůj život, takže mi ani nevadí, že jsem teď brán právě jako ten chlap, co rád nosí sukni a klidně i podpatky,“ říkal sám umělec.
České prostředí je v tomto směru zvláštní: na jedné straně miluje individualitu, na druhé straně velmi tvrdě trestá každého, kdo příliš vyčnívá z očekávání. Tradiční český ideál mužství je přitom poměrně úzký. Muž má být věcný, tvrdší, lehce ironický, emočně úsporný. Nemá být příliš teatrální, příliš citlivý ani příliš estetický. Jakmile se některý muž začne pohybovat mimo tyto mantinely, veřejnost často reaguje nervózně. Ne proto, že by někomu objektivně ubližoval, ale protože narušuje kulturní komfort.
Ondřej Brzobohatý a jeho partnerka byli neustále středem zájmu
Žena je přeci jiná. Ale ono vůbec
A právě proto se kolem Ondřeje Brzobohatého nikdy nevedla pouze debata o hudbě nebo vztazích. Ať už to bylo v souvislosti s bývalou manželkou Taťánou Kuchařovou, nebo teď s Danielou Brzobohatou. Vždy šlo i o symbolický spor o podobu moderní mužnosti. Jedna část společnosti v něm vidí autentického člověka, který se nebojí být sám sebou. Druhá část v něm čte ohrožení tradičního řádu, i když to často nedokáže přesně pojmenovat.
Zajímavé je, že podobná debata se u žen odehrává jinak. Žena může být extravagantní, citlivá, stylizovaná nebo proměnlivá a společnost to často chápe jako součást ženské identity. U mužů se ale odlišnost stále vnímá jako podezření. Jako něco, co je třeba vysvětlit, zařadit nebo zesměšnit.
Střet dvou představ o mužství
Bulvár tento mechanismus dobře zná a umí ho využít. Neprodává totiž jen informace o vztazích. Prodává konflikt mezi očekáváním a realitou. Čím víc se někdo vymyká představě „normálního chlapa“, tím větší emoce vyvolává. Veřejnost pak často nesleduje samotný rozvod, ale vlastní představy o tom, jak má muž vypadat, mluvit a žít. I proto se stále skloňuje to, že Brzobohatí neměli děti, že o nich přeci dřív mluvili. Někdo jim neustále diktuje, jak mají žit. Nebo jak by měli žít.
Možná právě proto působí kauza kolem Brzobohatého tak intenzivně. Nejde totiž jen o soukromý příběh známého páru. Je to střet dvou představ o mužství: té staré, založené na kontrole a jednoznačnosti, a té nové, která připouští větší svobodu identity i projevu.
A možná největší paradox celé debaty spočívá v tom, že česká společnost často volá po autenticitě, ale skutečně autentické lidi přijímá jen tehdy, když zůstávají uvnitř bezpečných hranic normálnosti.
Autorský článek s využitím
