Článek
Viktor Kalivoda nikdy nepůsobil jako člověk, který by mohl jednou vstoupit do dějin české kriminalistiky. Spolužáci o něm později mluvili jako o tichém samotářovi, který se stranil kolektivu a málokdy dával najevo emoce. „Byl to nenápadný samotář, ale z ročníku byl nejnadanější,“ shodovali se lidé, kteří s ním přišli do styku. Nepil, nechodil do hospod, nebyl konfliktní. Právě naopak. V mnoha ohledech působil až příliš normálně.
Do metra běžně nosil zbraně
Přitom už v mládí se u něj začaly objevovat hluboké psychické problémy. Trpěl depresemi, opakovaně uvažoval o sebevraždě a postupně se uzavíral do vlastního světa. Podle pozdějších výpovědí měl dlouhodobý pocit selhání a odcizení od společnosti. Policisté i psychologové se po jeho zadržení shodovali, že Kalivoda nebyl impulzivní vrah. Nebyl to člověk, který by zabíjel v afektu. Naopak. Své činy dlouhodobě promýšlel.
Podle kriminalistů dokonce nosil zbraň opakovaně do pražského metra a zvažoval masovou střelbu mezi cestujícími. „Věděl jsem, co chci udělat, a taky jsem to udělal. Nelituji toho,“ tvrdil během výslechů. Nikdy neprojevil lítost, dokonce uvedl, že mu lidi nikdy neublížili. První vražda přišla 13. října 2005.
Neznal je, neokradl je, přesto je zabil
Manželský pár vyrazil na běžnou procházku do lesa u Nedvědice na Brněnsku. Šlo o obyčejné podzimní odpoledne. Žádné varování, žádný konflikt, žádná hádka, jen náhlá střelba. Kalivoda své oběti zasáhl přesně mířenými ranami do hrudníku a hlavy. Střílel chladnokrevně, bez emocí. Vyšetřovatele později šokovalo, že motiv nedával smysl ani zkušeným kriminalistům. Oběti neznal, neokradl je. Neměl s nimi žádný vztah.
Právě absence motivu udělala z případu mimořádně nebezpečnou kauzu. „Zastřelil jsem je, je to pravda. Střílel jsem na ně zhruba ze šesti až osmi metrů. Pak jsem k nim přistoupil o tři kroky a střelil je do hlav. O důvodech bych nechtěl mluvit. Samozřejmě je mám, ale o tom se bavit nebudu,“ vysvětloval.
Když se o tři dny později objevila další oběť — muž venčící psa na Kladensku — začalo být jasné, že policie stojí proti sériovému vrahovi. V českém prostředí šlo o něco mimořádného. Většina vražd má jasný motiv: peníze, vztahy, alkohol, rodinné konflikty. Kalivoda ale zabíjel náhodně. To je pro kriminalisty nejhorší možný scénář. Média mu začala říkat „lesní vrah“. Přezdívka se okamžitě ujala, protože přesně vystihovala atmosféru strachu, která se tehdy začala šířit.
Vrah, který vyhrál stovky tisíc v televizi
Lidé přestávali chodit sami do lesa. Na některých místech rušili turisté víkendové výlety. Policie posílila hlídky a začala analyzovat balistické stopy. Kalivoda přitom působil téměř vojenským dojmem. Používal pistoli Glock 34 a střílel s mimořádnou přesností. Vyšetřovatelé brzy pochopili, že pachatel má zkušenosti se zbraněmi, což se později potvrdilo. Kalivoda totiž krátce pracoval u policie. Právě tahle informace zpětně děsila veřejnost nejvíc, protože vrah znal policejní postupy, dokázal se pohybovat nenápadně a uměl zachovat klid.
Kriminalisté navíc zjistili, že si před vraždami trénoval střelbu na zvířatech. Kalivoda chtěl podle všeho zažít pocit absolutní kontroly nad životem a smrtí. Případ získal ještě bizarnější rozměr ve chvíli, kdy si novináři uvědomili, že tvář hledaného vraha už veřejnost zná, Kalivoda totiž vystupoval v televizní soutěži Chcete být milionářem?.
Působil klidně, inteligentně a sebejistě. Vyhrál několik stovek tisíc korun a diváci si ho pamatovali jako nenápadného soutěžícího s vysokým IQ. Právě kontrast mezi televizním vystupováním a chladnokrevnými vraždami fascinoval veřejnost. Kriminalisté ale později upozorňovali, že podobné dvojí životy nejsou u psychopatických pachatelů výjimečné. Navenek mohou působit naprosto normálně, uvnitř ale žijí v úplně jiném světě.
Chyběl motiv, to bylo nejděsivější
Vyšetřování bylo mimořádně komplikované, Kalivoda si totiž oběti nevybíral podle žádného vzorce. Neměl osobní motiv, nezanechával výrazné stopy a nepokoušel se s nikým komunikovat. To byla zásadní komplikace. Mnoho sériových vrahů potřebuje pozornost, posílají dopisy médiím, telefonují policii nebo se snaží vyvolat strach. Kalivoda mlčel, což z něj dělalo extrémně nebezpečného pachatele.
Policie tehdy nevěděla, jestli bude pokračovat. Jestli plánuje další útok, jestli se přesune jinam. Veřejnost měla pocit, že vrah může být kdekoliv. Konec ale přišel poměrně rychle. Policistům pomohly svědecké výpovědi a balistika. Dne 20. října 2005 Kalivodu zadrželi před domem ve Slaném.
Zkušené kriminalisty překvapilo jeho chování. Nevzdoroval. „Ano, byl jsem to já,“ řekl pouze policistům, jak později uvedl plk. Michal Mazánek. Právě ten klid působil děsivě, Kalivoda nepůsobil jako člověk v panice. Spíš jako někdo, kdo dlouho počítal s tím, že jeho příběh jednou skončí zatčením nebo smrtí.
Dodnes se o případu hodně mluví
Dodnes patří Kalivodův případ mezi nejdiskutovanější kriminalistické kauzy v Česku, zejména kvůli motivu, nebo spíš kvůli jeho absenci. Kalivoda během procesu odmítal své jednání vysvětlit, často odpovídal chladně, bez emocí a nepůsobil lítostivě. Psychologové později mluvili o hluboké frustraci, izolaci a nenávisti ke společnosti. Objevily se také informace o jeho fascinaci masovými vrahy a Olgou Hepnarovou.
Podle kriminalistů mohl chtít zabíjením demonstrovat moc nad lidmi i nad vlastním životem. Některé teorie pracovaly i s možností, že chtěl být známý. Jenže Kalivoda nikdy nevystupoval jako klasický mediální narcista. Spíš působil jako člověk, který ztratil schopnost vytvářet normální vztahy a postupně přestal vnímat hodnotu lidského života.
Nejděsivější část případu vyšla najevo až později. Kalivoda se během výslechů přiznal, že původně plánoval masovou střelbu v pražském metru. Podle dostupných informací několikrát přijel ozbrojený na linku C, pistoli schovával v novinách a čekal na vhodný okamžik. Nakonec ale nikdy nenašel odvahu začít střílet. Soud ho poslal na doživotí, v roce 2010 spáchal ve valdické věznici sebevraždu.
Zdroje: autorský článek s využitím
