Článek
V tomto článku se s vámi podělím o své osobní zkušenosti s terapií s dlouhým názvem – Pesso Boyden Psychomotor System (dále jen „PBPS“), která mi velkou měrou pomohla zvládnout následky komplexního vývojového traumatu a částečně vyléčila chronickou posttraumatickou stresovou poruchu (dále jen „C-PTSD“). V úvodu stručně nastíním svůj příběh. Následně vám objasním, co je komplexní vývojové trauma a C-PTSD, jak se projevovaly u mě a v čem spočívá PBPS. V závěru popíšu, jaký účinek měla tato terapie konkrétně v mém případě a jakého pokroku na cestě k uzdravení jsem dosáhla.
V mých předchozích článcích na https://medium.seznam.cz/autor/lylith-b-19153jsem se s vámi podělila o svůj neradostný životný příběh přímo související s mým smutným dětstvím. Smutné je trefné slovo, které ale nevystihuje všechny pocity, které jsem prožívala. Moje dětství i dospívání bylo totiž přímo hrozivé. Stala jsem se obětí Syndromu obětního beránka v rodině s maligně narcistickou matkou. Můj otec byl slabý, lidově zvaný podpantoflák a odborně řečeno kodependentní, spoluzávislý. V případě mých rodičů se však nejednalo o závislost na alkoholu nebo jiné látce, ale na toxickém chování.
Matka, vysokoškolsky vzdělaná, ačkoliv nepříliš chytrá inženýrka (všem Inženýrům se omlouvám), mě od narození nenáviděla. Proč to bylo možné, popisuji tady https://medium.seznam.cz/clanek/lylith-b-dynamika-v-narcisticke-rodine-82774. Ponižovala mě, zastrašovala, šikanovala a znemožňovala, jak doma, tak i před členy širší rodiny nebo na veřejnosti. Obíjení hlavy o zeď, kopance nebo štiplavé facky byly tím nejmenším zlem, co mi udělala. Protože byla zdatná manipulátorka bez skrupulí a morálky, brzy se jí povedlo obrátit svého slabého manžela a celou rodinu proti mně. Nenašel se nikdo, kdo by se mě zastal. Proč? V mých předchozích článcích jsem to podrobně vysvětlila, tak teď jenom stručně: protože otec ani obě rodiny za moc nestály. Maligní narcis se nikdy nenarodí (nebo nevychová) v milující a funkční rodině, a většinou se do takové rodiny ani nepřivdá nebo nepřižení. Výsledek byl, že se ke mně celá početná rodina začala chovat více méně stejně, jako moje matka. Byla jsem velmi osamělé a smutné dítě a ještě osamělejší a smutnější dospívající dívka.
V dospělosti jsem trpěla silnými úzkostmi (čím jsem byla starší, tím byly úzkosti silnější a zákeřnější) a hrozivými depresivními propady, častokrát nepřiměřenými reálné situaci. Tyto šílené poklesy nálad trvaly většinou dny až týdny, zřídka měsíce. Byly reaktivní, to znamená, že je spustily určité události, jako třeba stresující pracovní prostředí, finanční nejistota, špatné chování jiného člověka, rozchod, apod. Tyto triggery ve mně spouštěly znovuprožívání dětského traumatu, ale na jiném jevišti s jinými herci. Měla jsem existencionální strach z opuštění. Osamělost jsem vnímala stejně, jako ji vnímá malé dítě, tedy jako bezbřehé zoufalství nebo smrt.
Dalším symptomem komplexního vývojového traumatu u mě bylo, že jsem měla obrovské problémy v mezilidských vztazích. Kamarády jsem si nacházela snadno, ale nebyla si je schopná udržet. Proč? Protože jsem od nich měla vysoké očekávání, podvědomě nebo i vědomě jsem chtěla, aby mi nahradili rodinu nebo přímo rodiče. Nejdřív jsem si je idealizovala, poté, co se ukázalo, že nemohou být milující rodina, ale pouze obyčejní kamarádi, jsem je zavrhla.
Můj profesní život byl taky dost tragický. Především, neměla jsem žádný ochranný štít proti narcisům, tak jsem se několikrát v toxickém prostředí stala terčem šikany. Někdy jsem zůstávala v toxickém prostředí moc dlouho, jindy jsem se vylekala příliš brzy a zdrhla, aniž bych se pokusila nějak bránit. Když byla pracovní atmosféra příjemná, musela jsem se kolegům a nadřízeným alespoň za každou cenu zavděčit. Nakládala jsem si více, než jsem byla schopna reálně zvládnout. Milostný život radši nekomentuji, inteligentní a empatický/á čtenář/ka si domyslí. Nestál totiž za řeč.
C-PTSD se u mě projevovala tak, že jsem se pořád něčeho obávala. O lidech a své vlastní budoucnosti jsem smýšlela velmi negativně. Nějací známí mi to vyčítali, ale teď chápu, že jsem nemohla přemýšlet jinak. Byla jsem od raného dětství vystavena fyzickému a především psychickému teroru, s čímž jsem se pochopitelně nemohla konstruktivně vypořádat. Můj mozek musel zvládnout extrémně intenzivní emoce, cizí nebo vlastní. Nenávist, hrůza, smutek, bolest, vztek. Když jsem plakala, matka se rozzuřila ještě víc a vlepila mi facku, abych měla alespoň proč brečet. Není divu, že v dospělosti byl můj nervový systém v neustálé pohotovosti a vyděsil ho sebemenší podnět. Byla jsem velmi nervózní a ve stresu, i když objektivně nebyl důvod. Čím více byla moje životní situace objektivně těžší, tím to bylo horší a já jsem byla labilnější. Úzkosti začaly nabývat neskutečných rozměrů. Bála jsem se jezdit metrem, vlakem a MHD. O létání letadlem jsem si mohla nechat jenom zdát. Venku na procházkách se svým dítětem jsem se bála, že nás zmlátí a zmasakruje nějaký psychopat. Nechci tady tvrdit, že dnešní svět je bezpečné místo, ale já jsem ho viděla ještě mnohem horší, než ve skutečnosti je.
Během svého života jsem vystřídala spoustu terapií. Žádná mi nepomohla a všechny bych je přirovnala k placenému povídání si s dobrou kamarádkou. Nebyla v tom žádná práce, žádné úsilí. Nějakou náhodou jsem natrefila na psychoterapeutku, která právě vstupovala do výcviku terapie PBPS. Tuto psychoterapeutickou metodu založili v druhé polovině 20. století manželé Albert Pesso a Diane Boyden. Původním povoláním tanečníci a choreografové, z těchto disciplín využili určité psychoterapeutické principy, ze kterých postupem času vyvinuli svůj originální psychoterapeutický systém. Jedná se o metodu orientovanou na tělo a tělesné prožívání, na rozdíl od psychoanalýzy a mnoha jiných psychoterapeutických směrů. Je určená ke zmírnění negativních emočních zážitků z dětství na život v dospělosti. Zjednodušeně funguje na principu ‚reparenting yourself‘, česky ‚buď rodičem sám sobě‘. Ačkoliv může být velmi přínosná pro lidi, kteří si v dětství prošli emočním nebo tělesným týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním ze strany rodičů nebo jiných pečujících osob, není vhodná úplně pro každého. Je k tomu potřebné mít poměrně velkou dávku představivosti a obrovskou porci trpělivosti.
A jak takové ‚být rodičem sám sobě‘ funguje? Není to tak jednoduché, jak se zdá. Zkusím to objasnit na následujícím příkladu. Mnozí z vás si jistě pamatují na situace v dětství, kdy nebyly zcela nebo vůbec naplněné vaše emoční potřeby. Například jste měli strach, nebo jste byli smutní a rodiče, místo toho, aby vás podpořili, utěšili a ujistili vás, že na to nejste sami, vám ještě naložili. Seřvali vás, vyčetli vám, že jste například zbabělí nebo si za to můžete sám/a., případně vás zmlátili. Podobné zkušenosti samozřejmě není možné vymazat ani je změnit, ale lze je určitým způsobem vykompenzovat. Klient si ve své představivosti vytvoří novou, pozitivní vzpomínku, kde rodičovská postava reaguje přesně tak, jak v dětství potřeboval. Pokud jsou vztahy s rodiči navzdory všem problémům dobré nebo uspokojivé, klient si představí sám sebe jako malé dítě (ve věku, kdy k dané situaci došlo) a svého rodiče, který reaguje přesně tak, jak to dítě v té době potřebovalo, tj. aby se zcela naplnily jeho emoční potřeby. Pokud jsou vztahy s rodiči narušené natolik, že si člověk neumí představit, že by tito lidi mohli reagovat jinak, vytvoří si postavu idealizovaného rodiče (matky nebo otce, co komu jde lépe). Rovněž se spustí po laně dolu do dětství a představí si svého ideálního rodiče, jak reaguje v situaci, kdy jeho nároky nebyly splněny.
A jak to bylo se mnou? Trvalo to dlouho a byla to makačka. Můj mozek se od mnoha vzpomínek a některých prožívaných emocí jako smutek, bezmoc a beznaděj odpojil. Byl to obranný mechanismus, abych přežila. Nicméně, později v dospělém životě mi to bylo na škodu a toto působilo spíš kontraproduktivně. Paměť nás může zradit, ale emoce zůstávají napořád. Pokud mozek v zájmu přežití zablokoval přístup k pocitům, smutek, beznaděj nebo bezmoc nezmizí. Vynoří se v jiné formě, ale s o to větší naléhavostí. A tak se bezmoc promění v úzkost, která se objevuje i v těch nejbizardnějších podobách. Smutek se promění na vztek a roztěkanost, beznaděj se vyklube ve formě depresivních propadů.
S psychoterapeutkou jsme se rok nebo dva snažily vytvořit idealizované rodičovské postavy. Vůbec se nám to nešlo. Postavy byly „umělé“, nedůvěryhodné, neseděly mi. Sice jsem se je snažila se představovat, co to šlo, ale nevěřila jsem tomu a neprožívala jsem je. Jeden přínos ale stejně měly – začala jsem kamarády brát jako kamarády a přestala na ně klást princip ideálního rodiče. Psychoterapeutka mi často opakovala, že by bylo dobré se spojit s pocity, které jsem musela zažívat v dětství, když mě rodiče týraly. Toto jsem zpočátku kategoricky odmítala. Na racionální úrovni jsem se bála, jak to zvládnu. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. A tady jsem narazila na odpor vlastního mozku – nechtěl mě k těmto emocím pustit, protože ochrana před nimi byla dlouhé roky v zájmu mého přežití!
Trvalo to pár měsíců, ale nakonec se mi povedlo spojit s pocitem obrovského smutku a zklamání, který jsem zažívala, když mě otec hodil přes palubu a dovolil matce, aby mě týrala. Pamatuji si, jak jsem já, dávno dospělá žena, volala kamarádům a říkala jim, že mi chybí táta. Teď mi to zní trochu úsměvně, ale tehdy jsem byla smutná až na smrt, vzpomínám si, že jsem se cítila, jako kdybych měla v srdci obrovskou černou díru. Situace byla v tu dobu malinko komplikovanější, protože bylo léto a terapeutka byla na dovolené. V konečném důsledku to ale vůbec nevadilo, protože můj mozek velmi brzy vytvořil postavu idealizované rodičovské postavy (ideálního otce), který tam konečně zapadl jako správný dílek puzzle. Spouštěla jsem se po laně v dětství a představovala si sebe v různém věku (od tří do cca šestnácti let) s ideálním otcem v různých situacích. Například, jsem nemocná a ideální otec o mě pečuje (moji ‚rodiče‘ o mě nikdy nepečovali), jsme s ideálním otcem na výletě (v dětství jsem díky ‚rodičům‘ zažila výlety jako z hororu), ideální otec mě objímá nebo mě před někým brání (nemusím dodávat, že v mém dětství se za mě nikdo nikdy nepostavil).
Smutek a zklamání byly chvílemi tak děsivé, že jsem měla často pocit, že to nevydržím. Kromě ideálního otce mi pomohly procházky do přírody, teplo a možná i změna prostředí. Bylo to divoké období, srdce mi pukalo a já jsem se do toho musela ještě starat o své malé dítě. Nebudete tomu věřit, ale stálo to za to! Smutek se časem zmírnil, s beznadějí bojuji doposud (zdaleka nejsem na konci cesty), ale co víc!!! Některé moje úzkosti zcela zmizely, jiné se alespoň výrazně zmírnily. Přestala jsem se bát nesmyslů, začala jsem svět vnímat víc pozitivně. Jsem mnohem klidnější, optimističtější (byla jsem pesimistka a teď jsem realistka) a sebevědomější.
Moje depresivní propady se podstatně zmírnily, i když zcela nevymizely (trvají ale kratší dobu a jsou méně intenzivní, navíc už vím, že je to propad a zas bude lépe). Ukázalo se to především v posledních měsících, kdy jsem objektivně zažívala dost náročné a celkem nepříznivé období. Tady musím ale uvést, že jsem před pár měsíc i začala PBPS kombinovat s neurofeedbackem (o této metodě budu zase psát v dalším článku), takže nelze přesně určit, díky čemu jsem stabilnější. Nejspíš se to ale dobře doplňuje. Můj psychický stav ještě pořád není takový, jak bych si přála. Je to vždy běh na dlouhou trať, v mém případě na celoživotní. Nicméně, ušla jsem pěkný kus své ‚vnitřní cesty‘ a stálo to za to!
A jaké jste měli dětství vy? Dobré, uspokojivé, nebo špatné? Museli jste v určité fázi svého života kvůli traumatu z dětství vyhledat psychoterapii? Podělte se o své zkušenosti v komentářích.
