Článek
Dědovi bylo 85 let, když se po úrazu dostal na nějakou dobu do léčebny dlouhodobě nemocných. Byl už sám, babička zemřela a na svůj věk byl pořád poměrně vitální. Hlava mu fungovala docela dobře, jen tělo už zkrátka nesloužilo jako dřív.
Vždycky byl společenský a dokázal si povídat skoro s každým. Ani v LDN se to nezměnilo. S většinou personálu měl přátelský vztah. U jedné sanitářky ale přátelství postupně překročilo hranici, kterou bych u zaměstnance a pacienta čekala.
Jí bylo 35. Dědovi 85.
A začal příběh, u kterého dodnes nevím, jestli se mám smát, zlobit, nebo nad ním jen nevěřícně kroutit hlavou.
Děda najednou omládl
Zpočátku jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Starý člověk je dlouhé týdny v zařízení, někdo se na něj usměje, věnuje mu pár minut navíc a jeho den je hned příjemnější.
Jenže tady u pár slov navíc nezůstalo.
Mezi dědou a sanitářkou se rozjela čilá komunikace, která pokračovala i poté, co byl z LDN přemístěn do pečovatelského zařízení blíž svému původnímu bydlišti. Psali si a telefonovali.
A děda najednou zářil.
Musím přiznat něco, co se možná nebude každému líbit. Zájem ženy o padesát let mladší mu dělal zatraceně dobře.
Měl se na co těšit. Měl komu napsat. Někdo s ním flirtoval. Najednou nebyl jen starý pán, kolem kterého se řeší léky, jídlo a návštěvy lékaře. Zase si připadal jako chlap.
A ona mu tenhle pocit podle všeho pomáhala udržovat poměrně intenzivně.
Děda od ní údajně dostával i lechtivější fotografie. Víme to mimo jiné proto, že v novém zařízení jednou potřeboval pomoci s telefonem. Paměť byla plná a bylo nutné něco promazat.
Personál pak údajně zjistil, čím je dědův telefon tak vydatně zásobený.
O zábavu bylo postaráno.
Jenže pak nám přestalo být do smíchu
Kdyby celý příběh skončil u flirtování, dnes bych ho asi považovala za jednu z nejveselejších epizod dědova stáří.
Osamělý starý pán dostal trochu ženské pozornosti. Mladší žena se bavila jeho společností. Oba byli dospělí. Proč jim do toho mluvit?
Jenže postupně se objevily okolnosti, které nás jako rodinu začaly znervózňovat.
Paní měla doma manžela a děti. Současně byla podle informací, které jsme měli, v osobním bankrotu. Děda byl naopak vdovec, vlastnil nemovitost a měl nějaké úspory.
Samo o sobě to samozřejmě vůbec nic nedokazuje. Člověk v insolvenci se může zamilovat úplně stejně jako milionář a velký věkový rozdíl ještě automaticky neznamená, že jde někomu o peníze.
Jenže pak nám sousedé řekli, že se paní byla podívat i na dědův dům.
A v tu chvíli mi v hlavě začala blikat červená kontrolka.
Šlo o dědu, nebo o jeho dům?
Na tuhle otázku dodnes neumím odpovědět.
Možná měla dědu skutečně ráda. Třeba ji bavil a jejich vztah byl mnohem opravdovější, než jsme si jako podezíravá rodina připouštěli.
Ráda bych tomu věřila.
Současně bych ale lhala, kdybych tvrdila, že kombinace její finanční situace, dědova majetku a zájmu o jeho nemovitost v nás nevzbuzovala pochybnosti.
Navíc jsem postupně získala pocit, že děda možná nebyl jediným starším pánem, ke kterému měla nadstandardně blízko. To ale nedokážu doložit, a proto by nebylo fér tvrdit, že tomu skutečně tak bylo.
Právě tady se však podle mě celý příběh přestává týkat jen naší rodiny.
Kde vlastně končí obyčejná lidská náklonnost a začíná profesní problém?
Pacient není člověk, kterého potkáte v baru
Člověk si nemůže vybrat, do koho se zamiluje. A ani vysoký věk neznamená, že ztrácí právo na lásku, flirt, sexualitu nebo třeba na rozhodnutí utratit vlastní peníze za někoho, kdo se mu líbí.
Jenže zaměstnanec LDN je vůči pacientovi ve velmi specifickém postavení.
Pacient může být nemocný, osamělý a závislý na pomoci druhých. Personál se navíc při své práci může dostat k informacím, které by se běžný známý nikdy nedozvěděl.
U sociálních služeb česká pravidla výslovně stojí na ochraně práv a důstojnosti klientů a na kvalitě vztahů mezi pracovníky a lidmi, kterým je služba poskytována. Poskytovatelé mají mít nastavené postupy a pravidla, která chrání klienta a řeší také situace, v nichž mohou být zájmy pracovníka a klienta v konfliktu.
Neznamená to, že existuje jednoduchý paragraf říkající: „Zaměstnanec se nesmí zamilovat do klienta.“
Znamená to ale, že takový vztah rozhodně není jen soukromou záležitostí dvou lidí ve chvíli, kdy se do něj začnou míchat informace získané při práci, majetek nebo závislost klienta na péči.
A v našem případě přišel moment, který mi připadal mnohem závažnější než všechny lechtivé fotografie dohromady.
V nemocnici se představila jako jeho vnučka
Děda později onemocněl a skončil v nemocnici.
Paní tam zavolala.
A představila se jako jeho vnučka.
Navíc znala dědovo rodné číslo.
Dodnes nevíme, jak se k němu dostala. Vzhledem k tomu, že pracovala v zařízení, kde předtím pobýval, nás samozřejmě napadlo, zda tento údaj nemohla znát odtud. To ale nemohu tvrdit jako fakt a nechci nikoho obviňovat z něčeho, co nedokážu prokázat.
Podstatné je něco jiného.
Podle zákona o zdravotních službách může pacient určit osoby, které smějí dostávat informace o jeho zdravotním stavu. Zdravotní informace navíc patří mezi zvlášť chráněné osobní údaje.
Samotná znalost rodného čísla tedy z člověka nedělá příbuzného ani automaticky osobu oprávněnou znát pacientův zdravotní stav.
Pokud se někdo vydává za vnučku, přestože jí není, je to podle mě úplně jiná situace než dva dospělí lidé, kteří si posílají zamilované zprávy.
Tehdy mi náš dědův románek přestal připadat jen legračně bizarní.
Proč bylo nutné lhát o tom, kdo volá?
Měli jsme zavolat do LDN?
Několikrát jsme řešili, jestli bychom neměli kontaktovat vedení zařízení.
Jenže co bychom vlastně řekli?
„Vaše sanitářka flirtuje s naším dědou a on je z toho nadšený“?
Děda nebyl nesvéprávný. Nebyl to člověk, který by netušil, co dělá. Byl starý, ale pořád to byl dospělý muž, který měl právo rozhodovat o svém životě.
Mohli jsme mu v 85 letech zakázat, s kým si smí psát?
A nebylo by to nakonec stejně ponižující jako zacházet s ním jako s dítětem?
Na druhou stranu jsme věděli, že je osamělý. A osamělý člověk může být vůči zájmu druhého mnohem zranitelnější.
Představte si, že jste roky sami. Najednou se objeví žena o padesát let mladší, píše vám, lichotí vám a posílá fotografie, jaké jste pravděpodobně dlouhé roky od nikoho nedostali.
Kolik pětaosmdesátiletých mužů by si v takové chvíli zachovalo dokonale chladnou hlavu?
Nakonec na tom možná vydělal hlavně děda
A teď přijde část, kvůli které bude možná polovina čtenářů nesouhlasit.
Děda na ni dům nepřepsal.
Pokud od něj nějaké peníze dostala, podle našich informací nešlo o nic, co by zásadně změnilo jeho majetkové poměry.
A čím větší odstup od celého příběhu mám, tím častěji si říkám jednu věc.
Možná na tom nakonec vydělal hlavně děda.
Na stará kolena se měl na koho těšit. Flirtoval. Dostával zprávy. Zajímal někoho o padesát let mladšího. Z člověka, jehož svět se postupně smrskával na pokoj, léky, jídlo a návštěvy rodiny, byl zase muž, který měl tajemství.
A jestli ho to stálo pár tisíc?
Možná to byla jedna z nejlepších investic jeho stáří.
To samozřejmě neznamená, že zpětně považuji všechno za v pořádku. Zájem o jeho dům ve mně dodnes vyvolává otázky. Ještě víc mi vadí znalost jeho rodného čísla a vydávání se za příbuznou při telefonátu do nemocnice.
Ale samotný vztah?
Ten už dnes hodnotím mnohem méně jednoznačně než tehdy.
Možná jsme dědu měli chránit.
A možná bychom mu právě přehnanou ochranou vzali jednu z posledních věcí, která mu přinesla radost a pocit, že ještě skutečně žije.
Dodnes nevím, co z toho je správně.
Co byste udělali vy? Zavolali byste vedení LDN a snažili se takový vztah ukončit? Hlídali byste dědovy finance? Nebo byste si řekli, že je mu 85, ví, co dělá, a pokud mu mladší žena vrátila chuť do života, je to nakonec jeho věc?
Zdroje
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372
https://uoou.gov.cz/verejnost/qa-otazky-a-odpovedi/zdravotnictvi
https://uoou.gov.cz/verejnost/qa-otazky-a-odpovedi/rodne-cisla
