Článek
V norském Rjukanu nastává každý podzim zvláštní chvíle. Slunce se schová za okolní hory a na dlouhé měsíce přestane svítit přímo do města. Nejde přitom o osadu někde daleko za polárním kruhem. Rjukan leží v jižním Norsku, asi 150 kilometrů vzdušnou čarou od Osla.
Za všechno může jeho poloha.
Město vyrostlo na dně úzkého údolí Vestfjorddalen, sevřeného vysokými a strmými svahy. V létě tu s přímým slunečním světlem problém není. Jakmile se ale na podzim začne slunce pohybovat níže nad obzorem, okolní hory jeho paprsky zastíní.
Přibližně od poloviny října do poloviny března proto přímé slunce na dno údolí nedosáhne.
Místní se s tím potýkali prakticky od chvíle, kdy tu vzniklo moderní město. A už před více než sto lety někoho napadlo řešení, které tehdy muselo znít skoro absurdně. Slunce by se mohlo do Rjukanu odrazit pomocí velkého zrcadla.
Nápad, na který technika ještě nestačila
Rjukan za svůj rychlý rozvoj vděčí především průmyslu. Na začátku 20. století zde společnost Norsk Hydro začala využívat obrovský potenciál vodní energie. Za prací přicházely tisíce lidí a v úzkém údolí postupně vyrostlo město.
Jenže jeho obyvatelé brzy poznali i nevýhodu místa, na kterém žili.
V roce 1913 přišel místní účetní Oscar Kittelsen s návrhem umístit na svah nad městem zrcadla, která by sluneční paprsky posílala dolů. Myšlenkou se zabýval také zakladatel Rjukanu a významný norský průmyslník Sam Eyde.
Problém byl poměrně prozaický. Tehdejší technika neumožňovala postavit systém, který by dokázal zrcadlo během dne přesně natáčet za pohybujícím se sluncem.
Místo toho vzniklo řešení jednodušší. Když nešlo dostat slunce dolů, bylo možné vyvézt lidi nahoru.
V roce 1928 začala fungovat lanovka Krossobanen. Obyvatele Rjukanu vyvezla z temného údolí výš na svah, kde už na ně slunce dosáhlo. Lanovka funguje dodnes.
Na starý plán se zrcadly se postupně téměř zapomnělo.
O sto let později se starý nápad vrátil
Znovu jej oprášil až umělec Martin Andersen, který se do Rjukanu přestěhoval. Když poznal místní zimy, začal se zabývat starou myšlenkou zrcadel a od roku 2005 usiloval o její uskutečnění.
Tentokrát už technika problém nepředstavovala.
Na svahu nad městem byly instalovány tři počítačem řízené heliostaty, tedy zrcadla, která se během dne automaticky natáčejí podle polohy slunce. Každé má plochu 17 metrů čtverečních.
V říjnu 2013, téměř přesně sto let po vzniku původního nápadu, byla zrcadla slavnostně uvedena do provozu.
Od té doby posílají sluneční paprsky z horského svahu přímo na náměstí v Rjukanu.
Zrcadla stojí přibližně 450 metrů nad centrem města. Počítač neustále vypočítává polohu slunce a upravuje jejich sklon tak, aby odraz dopadal stále na stejné místo.
Výsledkem je osvětlená plocha o rozloze přibližně 600 metrů čtverečních.
Na fotografiích je dobře vidět, jak neobvykle to působí. Domy kolem náměstí zůstávají ve stínu, stejně jako okolní horské svahy. Uprostřed toho všeho ale leží jasně osvětlené místo, kde se lidé mohou posadit a na chvíli stát na přímém slunci.
Celé město zrcadla samozřejmě neosvítí
Kolem projektu vznikla řada zjednodušených článků a Rjukan někdy působí skoro jako město, které si pomocí techniky vyřešilo nedostatek zimního slunce. Tak jednoduché to není.
Tři zrcadla nedokážou osvítit celé údolí a ani se o to jejich tvůrci nesnažili. Většina Rjukanu zůstává v zimních měsících ve stínu stejně jako před sto lety. Světlo dopadá pouze na část hlavního náměstí.
Právě omezená plocha ale dělá z projektu zvláštní podívanou. Stačí udělat několik kroků a člověk ze slunce opět vstoupí do stínu.
Pro obyvatele města navíc slunce nebylo důležité až od roku 2013. Jeho návrat na jaře slavili dávno předtím, než se zrcadla na svahu vůbec objevila.
Návrat skutečného slunce se tu slaví už sto let
Každý rok v březnu se slunce dostane na obloze dostatečně vysoko, aby jeho paprsky znovu překonaly okolní hory a dopadly až do údolí.
Rjukan má s touto chvílí spojenou tradici Solfesten, tedy slavnost slunce. První se konala už v roce 1925.
Za symbolický sluneční den je považován 12. březen, kdy se paprsky objevují u Fabrikkbrua v západní části města. S přibývajícími dny a stoupajícím sluncem se pak osvětlená část Rjukanu postupně zvětšuje.
Součástí tradice jsou i místní oslavy a volba Slunečního prince nebo princezny. Dítě narozené nejblíže 12. březnu získává titul „sluneční dítě“ daného roku.
Možná právě tato tradice nejlépe ukazuje, jak velkou roli může obyčejné sluneční světlo v životě člověka hrát. Pro většinu z nás není první jarní paprsek ničím mimořádným. V Rjukanu na něj lidé po dlouhé zimě skutečně čekají.
A než dorazí, mají alespoň malou náhradu na náměstí.
Nápad, který byl na začátku minulého století příliš odvážný na tehdejší technické možnosti, nakonec potřeboval jen čas. Hory kolem Rjukanu zůstaly přesně tam, kde byly.
Jen sluneční paprsky se dnes umějí dostat i za ně.
Zdroje:
https://visitrjukan.com/en/things-to-do/the-sun-mirror/
https://visitrjukan.com/en/p/the-giant-sun-mirrors-in-rjukan/
https://www.visitnorway.com/listings/the-giant-sun-mirrors-in-rjukan/3632/
https://www.visittelemark.com/things-to-do/the-giant-sun-mirrors-in-rjukan-p517953
