Článek
Když jsme dcerku učili zbavit se nadobro plenek, občas jsme nestihli doběhnout na nočník. Ve snaze o povzbuzení jsme ji chválili za každý den, kdy to zvládla. A když přišel karambol, podpořili jsme ji, že to vůbec nevadí, že to příště bude lepší a taky, že se to může stát i dospělákům.
Jednou jsme společně věšely prádlo a dcerka si všimla jejích oblíbených tepláčků a pronesla: „Jojo, ty si musela maminko vyprat, protože jsem je počůrala. Ale to nevadí, to se stane i dospělákům. A až mi budou tři, tak už to zvládnu.“
„No jasně broučku,“ odpověděla jsem jí tenkrát a podrbala ve vlasech.
Netrvalo dlouho a jeli jsme za babičkou a dědou. Jakmile dcerka vystoupila z auta, všimla si, že na šňůře visí dědovy montérky.
„Hele děda se asi taky přičůrnul, ale to nevadí,“ pronesla a pelášila prarodičům vstříc volajíc: „Dědoooo, ty ses taky přičůrnul? Ale to nevadí neboj, to se naučíš. To se stane i dětem.“
A srdečně dědu plácala po rameni. Musím se tomu smát ještě teď.
Podobná příhoda se stala, když jsme se jí s manželem ptali, co by si přála ke třetím narozeninám, které bude za měsíc mít. Ona zcela vážně odpověděla: „Moc bych si přála, aby slovo do p*dele bylo slušné slovo a já ho mohla říkat.“ Manžel se okamžitě rozesmál a začal ji vysvětlovat, jak se věci mají. Dcerka tedy sama přišla s návrhem, že si bude přát něco jiného. Zvědavě jsme očekávali, co nám řekne. Ovšem Andrejka pronesla, že ono slovíčko tedy nemusí být do p*dele, ale stačilo by jí říkat hovínko trošku jinak…
...
Je pravda, že děti jsou dokonalým zrcadlem a můžeme se od nich naučit víc než kdo by kdy čekal. Jednou takhle dcera usínala a říká: „Mami, na zítřek se musím pořádně vyspat, mám hrozný práce, nevím jak to stihnu.“
„Jó? A co máš v plánu?“
„No jako ta paní v obchodě, umýt všechna okna a k tomu plný ruce práce.“
„A jak to bude vypadat, když budeš mít plný ruce práce.“
„No to nevím, to zjistím až zítra.“
„Tak já ti s tím pomůžu, chceš?“ Ptala jsem se téměř spící dcerky, přičemž ona posledním dechem zašeptala: „Tak jo, to budeš svědomitá.“ A u nás doma se z toho stala pomalu každodenní hláška.
A u úklidu ještě zůstaneme. Včera jsem vyklízela myčku jako každý jiný den. Druhá roční dcerka spala a Andrejka to chtěla využít jako možnost, kdy si budeme hrát jen spolu.
„Dodělám myčku, vynesu odpad a jdem na to,“ povídám jí.
„Ale mami, myčka počká, já to potom udělám. A pytel s binčusem hodím na záda jako liška pytel zázvoru. Žádný strachy,“ povídala nesmírně přesvědčivě. A já si díky tomu uvědomila, že všechen úklid světa počká, ale dětská duše ne. Společně jsme tak jako vařily asi milion polévek, tančily na Komáři se ženili a minimálně stokrát složily puzzle s krtečkem. A myčka? Skutečně počkala.
...
Není to tak dlouho, co jsme navštívili velkou dětskou hernu, jejíž součástí je i restaurace a kavárna. Když malá dojedla své palačinky a číšník přišel pro talíř, ptal se klasicky zda bylo všechno v pořádku.
„Ano, móc dobré,“ řekla naše výřečná čiperka a podávala pánovi dětské peníze, které si nutně musela sbalit, jinak bychom nemohli odjet na výlet. Pán však dokonale přistoupil na její hru, peníze přijal. Velmi důležitě jí vrátil dvě koruny, dcerka je přijala, poděkovala a nám oznámila, že zaplatila za všechny, a že můžeme jít.
Číšník s úsměvem na tváří dcerce řekl, ať přijde zas, a malá z toho má dodnes velký zážitek, stejně jako my.
...
Krásná situace se odehrála minulý víkend, kdy jsme navštívili druhou babičku s dědou, kteří bydlí v paneláku. Dole u výtahu jsme potkali starou paní, které spadla taška s nákupem. „No, a je to v háji,“ lamentovala.
„Je to v háji, řekla ta paní,“ zopakovala dcerka a hihňala se. „Co je háj a co tam je?“ Doptávala se okamžitě.
Paní jsme pomohli, měla ještě jednu tašku a hůl. Bylo vidět, že to nemůže unést, a tak jsme ji doprovodili k jejímu bytu a tašky jí vzali. Paní byla moc milá a výřečná. Svěřila se, že očekávala, že přijede rodina, ale nikdo nedorazil. Naříkala si na bolest nohy.
„Nebojte se, maminka vám tu nohu namaže bepantenem bejby jako maže Nikolce prdelku,“ řekla dcerka rozhodně. A paní, která zřejmě neměla ponětí co „bepanten bejby“ je, se rozesmála na celé kolo.
A když dcera viděla, že se paní směje, smála se taky a pokračoval svou řečí: „Tatínek má v tašce moc dobrý bonbón, on vám jeden dá, ten taky pomáhá od bolesti.“
Věřte nebo ne, nemohli jsme od paní odejít, dokud jsme jí skutečně jeden bonbon nedali hned a druhý do zásoby na potom. A i když paní ze zbytečné slušnosti nejprve odmítala, domů si nesla dvě toffife a snad jí úsměv vydržel co nejdéle.
Jakmile jsme pak zvonili u babiččina bytu a ta nám otevřela, volala Andrejka radostně: „Babi, je to v háji.“
