Článek
Chci, aby dítě vědělo, co se smí / sluší / dělá a co se nesmí / nesluší / nedělá a aby vnímalo, kde jsou hranice chování. Ne proto, že se bojí, že se někdo bude zlobit a trestat ho. Ne kvůli odměně. Ale jednoduše proto, že ví, co je to správně a cítí to tak.
Ne, aby to „jen“ vědělo. Ale aby se podle toho chovalo, umělo s tím pracovat. Mělo svou hlavu a dokázalo samo rozeznat, jaké chování je správné.
Chci ho to láskyplně naučit, ale přesně nevím jak.
Proč jsou hranice důležité
Nejprve si řekněme, jak moc důležité hranice jsou. Na Masarykově univerzitě v Brně jsem chodila na přednášky výborného docenta, který se mimo jiné zabýval nastavením hranic v profesním životě pomáhajících profesí s přesahem do osobního života. Všechnu složitost dokázal předat výborným způsobem a já se nyní pokusím o totéž.
Nemusíme chodit nikam daleko. Zamysleme se, kdo z nás dokáže s koncem pracovní doby uzavřít práci a otevřít osobní či rodinný život. Asi každý z nás si někdy donesl práci domů. Záleží na tom, jak je to pro nás omezující a nepříjemné. Pokud vás to ale štve, zřejmě nemáte nastavené hranice tam, kde končí práce a začíná osobní život.
Pokud se zaměříme na zmíněné pomáhající profese, záchranáře, pracovníky hospiců nebo třeba tety a strýce v klokáncích a dětských domovech, všichni ti musí mít pevně nastavené hranice, co je práce a co už ne. Jinak by vyhořeli lusknutím prstu.
Obecně řečeno hranice se stanovují pomocí pravidel, které si nastavíme my sami nebo nám je nastaví okolí (např. rodiče). O nutnosti pravidel ve společnosti není třeba asi složitě hovořit. Každý, kdo sedí za volantem musí dodržovat pravidla silničního provozu a totéž očekává od ostatních. A jak se panečku rozčilujeme, když někdo pravidlo poruší. A rozčilujeme se ještě víc, když nás policie pokutuje, když jsme ho porušili my.
A pokud by pravidla nedodržoval nikdo, nedalo by se fungovat. Díky pravidlům se cítíme v bezpečí a pomáhají nám, abychom věděli, co předchází čemu, co se bude dít. Co můžeme očekávat. A to je pro děti nesmírně důležité. Proto prosím, nepodceňujte u dětí pravidla a hranice. Ovšem smysluplně a s rozumem.
Jak na to? Pojďme se na to podívat.
Výborný neuropsycholog Álvaro Bilbao popsal sedm pravidel, jak lze bez stresu stanovit hranice dětem.
Včas.
Předem.
Vždy.
Pevně.
S klidem.
S důvěrou.
S láskou.
Včas znamená, že pokud nastavíte hranici poprvé, když se vám nelíbí chování dítěte, například, když hodí s hračkou, budete mít v budoucnu méně práce. Jelikož předejdete rozvoji negativního chování.
Předem znamená, že když vidíte, že se dítě chystá něco provést, snažte se mu to láskyplně vysvětlit ještě dřív, než s tím začne. Může to být mnohem efektivnější a snazší, než pak korigovat nežádoucí chování.
Vždy představuje důslednost. Děti jsou zvídavé, vytrvalé. Když zjistí, že občas se může hranice překročit, budete s nimi častěji diskutovat. Například pokud máme nastavené pravidlo, že každý večer před čištěním zoubků a koukáním na pohádku uklízíme hračky v obýváku, ale najednou se občas výjimečně nemusí, nemůžeme se divit, když se pak děti diví, proč se dnes musí uklízet, když se včera nemuselo.
Pevně chápejme tak, že jsou rodiče stabilní a za jedno. Pokud se například dopoledne nepouští televize a hrajeme si, pomáháme, jdeme ven, ale čas od času se občas dopoledne pustí… také to moc fungovat nebude a dostaneme se do diskuze. S tím souvisí stanovovat i taková pravidla, která jsme schopni realizovat.
S klidem je velmi důležité. Pokud budeme u stanovování pravidel a dodržování hranic na děti křičet, doslova jim paralyzujeme tu část mozku, která zodpovídá za kladné přijetí a porozumění. I když je to někdy obtížné, je nutné zachovat klid.
S důvěrou v tuto chvílí není o tom, že vy důvěřujete dítěti, ale dítě plně důvěřuje vám a má jasno v tom, kam ho vedete. Co může dělat a co ne. Nebudete s dětmi muset tolik diskutovat, protože dítě bude vědět, jak obtížné je změnit váš názor.
S láskou je důležité proto, že jsou to děti. A proto, že to ratolest nebude vnímat jako útok proti němu a jako prudění, ale hranici, kterou je zapotřebí dodržovat.
Sama bych dodala, že je vhodné jít příkladem. Když si v rodině například stanovíme pravidlo, že se snídaně dojídá, těžko to bude fungovat, když to táta přepálí s nášupem a pak půlku třetího krajíce nedojí a mamka pro jistotu nebude snídat vůbec. Pravidla a hranice platí pro všechny stejně… jako na silnici.
Na závěr bych ještě zmínila dvě, z mého pohledu důležitá pravidla, kterými je dobré začít. Jsou to hranice, které se prostě nepřekračují.
1. Neubližuji sobě, ostatním ani zvířatům.
2. Neničím hračky ani věci sobě ani ostatním.
Možná to zní náročně, ale existuje několik typů hranic. Některé jsou tvrdé a pevné, které se prostě nikdy neporušují. Například: nehrajeme si s ohněm, neběháme do silnice. Jsou to ty, které souvisí s bezpečím dítěte.
Pak jsou tu ty, které jsou důležité pro zachování pohody potažmo i slušnosti. Nikdy nikoho nebijeme, ale máme právo se bránit. Také se nemluví sprostě a nejí se pořád dokola sladkosti. Nicméně, když Mikuláš přinese dobroty a kluci na Velikonoce vykoledují plný košík čokoládových vajíček, tak se jednou nic nestane.
Potom jsou tu ty hranice, které jsou důležité pro společné soužití. Například po večeři nejíme sladké, děti mají v osm večerku, na televizi se kouká maximálně hodinu. Ale o víkendu nebo při návštěvě, dovolené můžeme mít shovívavější.
M.R.
ZDROJE:
BILBAO, Álvaro. Dětský mozek vysvětlený rodičům: jak můžete pomoct svému dítěti v rozvíjení jeho rozumového a emočního potenciálu. Přeložil Jana BÍLKOVÁ. V Bratislavě: Noxi, 2018. ISBN 978-80-8111-476-2.
