Článek
Jestli budeš zlobit, odnese tě čert! Kdo z nás to své zlobivé ratolesti neřekl? Aniž bychom možná tušili, jednou větou v dítěti probudíme pocit, který bychom ani za mák nechtěli my sami. Tak proč to děláme? Tradice, která se předává z generace na generaci má své kouzlo a v některým rodinách se nese v duchu pohádky. Jindy je to horor.
Pár příběhů
„Když jsem byl malý, odnesl mě čert!“ Vypráví děda s důraznou intonací i úsměvem na tváři. „Jak to dědo, že tedy nejsi v pekle?“ Ptá se mé osmileté já.
„No protože jsem nad čertem svým důvtipem vyzrál a utekl jsem mu. Jinak kdo ví, co by se mnou bylo.“
A tak dědeček vypráví, jak jako malý kluk utíkal nebohé staré paní, která ho hlídala, když jeho rodiče pracovali na poli. Jak tahal holky za copánky a jak jednou čůral na zeď kostela. Viděl ho strýček, který to řekl rodičům a ti pak čertovi.
„Když to táta řekl před čerty, hrozně jsem se bál. Čert když to uslyšel, rychle mě popadl, strčil do pytle a odnášel mě pryč.“
„Páni, a co jsi dělal pak?“
„Vytáhl jsem z kapsy rybičku. Takový skládací nožík. Opatrně jsem pytel rozřízl, vyskočil a pelášil domů, co mi nohy stačili.“
„A to ses nebál dědo?“
„Bál, a jak! Dokonce jsem musel potom u kamen sušit spodky, kalhoty i ponožky, protože jsem se strachy počural.“
...
Když jsme s dědou na tohle téma narazili v dospělosti, smál se pořád. Říkal však, že si vzpomíná na tak strašný strach, že si ho pamatuje i po šedesáti letech.
Vyprávím mu na oplátku o mé kamarádce, která se jako malá schovala před čertem pod vysokou postel. V první třídě přinesla totiž dvě poznámky za to, že se prala. Jednou to bylo se mnou a přátelíme se dodnes. Nebylo v tom nic hlubšího. Prostě jsme se chtěly zkusit obě poprat. Obě jsme vyfasovaly zmínku v žákovské knížce. A jelikož se to u šestileté Lucinky opakovalo, rodiče byli nekompromisní. Přijde si pro tebe čert a basta!
Lucinka ve velkém strachu zalezla pod onu postel a v momentě, kdy se po ní sápal čert, zapíchla mu do ruky nůžky. Měla je jako pojistku, kdyby ji náhodou strčil do pytle. Čert tak skončil na pohotovosti.
S Lůcou se tomu smějeme do dnes. I čert, když Lůcu potká, na to vzpomíná s úsměvem. Lucka si však dokáže barvitě vybavit strach, který prožívala. A řeknu vám, že postel si i teď v dospělosti, po dvaceti letech, vybírá takovou, aby měla úložný prostor, který je téměř pevně na zemi a pod postelí není žádný prostor. Můžeme hádat proč.
Takovou má strach sílu.
To nejhorší na konec
Není to tak dávno, co jsem navštívila průvod Krampus čertů. Burácení čertů, kouřové efekty, oheň, řinčení řetězů a pomalu gradující tajemná hudba slibovaly strašidelný zážitek. Dlouhé rohy čertů vyčnívající nad hlavami přihlížejících značily, že se show pomalu blíží.
Pár metrů ode mě stála maminka se zhruba pětiletým synem v náručí. Když kolem nich procházeli pekelníci, maminka zřejmě chtěla zlobivého synka postrašit a mírně se nahnula přes zábranu k čertovi. Ten ovšem na nic nečekal, popadl chlapce a utíkal pryč. Maminka se vzpamatovala ze šoku a rychle utíkala za nimi. Dítko křičelo jakoby ho na nože brali. Maminka snad ještě víc. Čert se umoudřil až po několika četných metrech, když viděl, že běží zachránit dítě i cizí lidé a brání mu v cestě. Lidé byli pohoršeni. Někteří maminkou, jiní čertem.
Dovolím si tvrdit, dle výrazu chlapečka, že prodělal veliký šok hraničící s traumatem. Nikdo se nemůže divit, pokud začal po tomto incidentu koktat, odmítal mluvit nebo se začal počurávat.
Příchod Mikuláše, čerta a anděla je krásná tradice, ale chce to dělat s lidským přístupem a ohledem na to, co se v dětech odehrává.
M.R.
