Článek
„Už sem nemusíte, je to v pořádku.“ Říká s úsměvem jeden z výborných doktorů tamější nemocnice, vřele se usmívá a podává mi lékařkou zprávu.
S díky se loučím s ním i s příjemnou paní sestřičkou. Mezi dalšími třiceti čekajícími rodiči s manželem a dcerkou nacházíme ty, se kterými jsme se čas od času dali do řeči při kontrolách našich dětí.
Prohodíme pár slov a opouštíme 5. patro, oddělení hematologie a onkologie.
Ve výtahu se potkáváme s rodiči a hošíkem, kterému není ani deset let. Na hlavě má čepici s motivem hrdinů od Marvelu. Přes ústa roušku. Poznáváme se, protože to není poprvé, co se vidíme.
„Ahoj malá Nikolko.“ Zdraví hošík naši dcerku.
„Ahoj Toníku.“ Říkám legračním hlasem jakoby odpovídala naše devítiměsíční dcerka.
„Dnes vypadáš velice pěkně, daří se ti?“ Ptám se.
Toník vesele kýve hlavou a jeho maminka se slzami v očích říká, že léčba zabírá moc dobře. Společně sdílíme radost a míříme do malé hračkárny a bufetu ve spodním patře. Energie, kterou Toník hýří, je téměř hmatatelná. Kéž je to již napořád. Houževnatost a bojovnost malého chlapce a lvice, která se skrývá v jeho mamince snad ani nejde vyjádřit slovy.
Z jejich vyprávění vím, že si prošli tolika zdrceními od stanovení diagnózy, že rčení: Nezáleží na tom, kolikrát v životě spadneš, ale na tom, kolikrát se zvedneš a půjdeš dál, dostává úplně jiný rozměr.
...
Když poprvé navštívíte páté patro dětského Motola, přicházíte jako rodič z jednoho ze dvou důvodů. Vaše děťátko má buď hemangiom(y) nebo je onkologicky nemocné.
V našem případě se jedná o první možnost. I když to zní hrůzostrašně, při včasném řešení a léčbě se obvykle nejedná o nic vážného či nebezpečného. Záleží tedy i na místě výskytu a rychlosti růstu, potom může způsobit nemalé zdravotní komplikace. Obecně řečeno se jedná o kožní útvar (benigní nádor) červené, rudé barvy, který ve většině případů roste a nevypadá hezky. Ale dá se a tím efektivně pracovat a ve většině případů vymizí. (S pomocí léčby.)
Druhá možnost, jak asi tušíte, představuje závažnější zdravotní problém - rakovinu.
Samozřejmě každý z nás ví, že i tyto věci se dějí, že malé děti trpí závažnými onemocněními. Ale když to vidíte přímo před sebou, surově a reálně, odrovná to i toho největšího tvrďáka.
Když vystoupíte z výtahu, jdete k malému automatu, kde volíte, s čím přicházíte. Zda přicházíte na hematologii nebo na onkologii.
I přesto, že racionálně vím, že jdeme na hematologii, jsem vždycky nervózní, potí se mi ruce. V hlavě mám tolik myšlenek, otázek, zlosti a přání, …
Pokud nejste místní a přijíždíte později, nějakou chvilku ve velké čekárně strávíte, společně s desítkami dalších rodičů. Vzpomínám si na první den, kdy jsme se potkali s rodinou, která měla tříletou holčičku. Veselou treperendu v šátečku, která dostala pochvalu za to, že vydržela na nožičkách celou cestu z parkoviště a snědla 6 lžic polévky. Píchlo mě u srdce. Naší starší dcerce budou tři, kdyby to šlo, lezla by i po stěnách a jídlo do ní padá o sto šest. Polka jsem knedlík v krku.
Strašně bych si přála, aby to tahle holčička měla stejně a s ní všechny děti světa. Možná si říkáte, že jsem citlivka, ale není větší dar než zdravé dítko. Ať chcete nebo ne, není bytost, která by tohle přehlédla bez mrknutí oka.
Při oné první návštěvě jsme se posadili vedle mladého páru. Muž měl zdrcený výraz. Panebože, oni mají onkologicky nemocné miminko. Pomyslela jsem si a bylo mi smutno, vlastně jsem byla trošku mimo. Po proběhlé konverzaci jsem zjistila, že i oni zde byli poprvé a drsná realita dění zasáhla i je. Prostě jen koukáte a nemáte slov. Chcete pomoci, ale nevíte jak, říkáte si, že sami jste asi pokrytec…
Během několika příštích návštěv se člověk stane otrkanějším a začne si všímat různých skutečností. Někteří dětští pacienti prochází stacionářem, který je přímo na patře, s úsměvem na tváři. Radují se a hrají si, já zírám ohromena, ve vlně emocí a pocitů. A to je skutečná síla života.
Samozřejmě není všem dětem dobře, ale bojují ze všech sil rovněž. Ovšem ať je to tak či tak, mají můj neskonalý obdiv. Jejich rodiče jakbysmet.
Nejen v pátém patře, ale za dveřmi celého Motola se odehrávají neskutečné příběhy, o kterých mnozí nemáme ani tušení. Samozřejmě, není to žádný objev, ale každodenní realita mnoha lidí kolem nás. Pohybují se tam silné osobnosti v podobě rodičů i dětí. To, co tam dokazují lékaři a sestry mnohdy balancuje mezi zázraky. V každém dítěti vidíte touhu bojovat a žít a já si na ně vždycky vzpomenu, když se přistihnu, že hrotím malichernosti.
Smekám před nimi všemi a obdivuji zdravotníky, kteří představují ztělesněnou laskavost.
Dovolím si tvrdit, že laskavost, vlídnost a možná i všeobecná pohoda je něco, co je v dnešní době poměrně pomíjivé z důvodu mnoha prkotin a malicherností. Občas je dobré si připomenout, co je skutečné důležité.
Malí bojovníci a hrdinové z Motola jsou těmi, kteří nám nastavují zrcadlo a učí nás o životě mnohem víc než cokoliv jiného.
M.R.
