Článek
Před pár dny jsem si koupila nové kalhoty. Víte mám dvě čiperné holčičky, přičemž té mladší je něco málo přes rok. Každá maminka, která to má podobně mi dá za pravdu, když řeknu, že zkrátka není příliš času a možností se podívat po obchodech a koupit si něco nového. Natož to pak někam vynést.
Ovšem můj šatník již potřeboval částečně obnovit a tak jsem zasedla k internetu a pár kousků si objednala. Velkou radost jsem měla zejména ze vzdušných a pohodlných kalhot, ve kterých jsem se cítila opravdu dobře a měla dokonce pocit, že mi i sluší.
„Mami, co to máš za kalhoty?“ Ptala se tříletá dcerka.
„Koupila jsem si nové, líbí se ti?“ odpovídám otázkou.
„Jo, jsou dobrý, jen ta barva je taková legrační.“
„Legrační, jak to?“
A dcerka mi nadále vysvětlovala, že béžová barva vlastně vypadá jako tělo, a že když z dálky přimhouří oči, vypadá to, jako bych byla naháč. Poté mi předváděla dokonalý úšklebek, jak se mračí při mhouření očí.
Nad naší debatou jsem se zasmála a dál to neřešila.
O pár dní později jsem měla kontrolu u lékaře v okresním městě. Zároveň kousek odtamtud bydlí manželovi rodiče, a tak jsme to spojili s návštěvou.
Pojala jsem to jako příležitost se trošku upravit a lépe se obléknout. Zvolila jsem ony kalhoty, které zmiňuji výše.
To, že se celou cestu autem dcerka hihňala a prováděla ksichtíky při mhouření očí jsem nechala být a vlastně se tím bavila také.
Před nemocnicí, do které jsem šla, je hezký park. Zeleň, lavičky, kavárna a malé dětské hřiště. Manžel se rozhodl, že tam na mě s dcerkami počkají. Je to hezké místo, chodí tam pacienti, maminky s dětmi a vlastně kde kdo, kdo jde zrovna kolem. Je to i taková zkracovačka z města do nemocnice.
U lékaře to bylo rychle odbyté, všechno proběhlo v pořádku a já se s úsměvem na tváři vracela za rodinou.
V parku bylo jistě okolo třiceti lidí minimálně. Dcerka mě zmerčila na dálku, odhadem na více než padesát metrů. Mávala jsem na ní a ona za mnou pelášila parkem a bez váhání volala:
„Maminko, proč nemáš kalhoty? No kde jsou. Ty jsi nechala u doktora viď? Tati maminka si zapomněla kalhoty, no to je nadělení.“
Cítila jsem, jak rudnu a lidé se začínali otáček. Mnozí si mě skutečně prohlíželi zda nejde nějaké individuum, které za bílého dne chodí bez kalhot. Věřte mi nebo ne, sama jsem se přistihla, že si oblečení kontroluji. A to jsem se v nemocnici opravdu nesvlékala.
„Maminka nemá kalhoty.“ Volala malá dál, pár metrů před mnou.
Chytala jsem se za hlavu, neubránila se smíchu, ovšem jedna z babiček sedící kousek vedle pronesla dost nahlas a jízlivě: „To zas bude nějaká feťačka…“
„Mami, tak kde máš ty kalhoty?“ Volala dcerka dál, chichotající se. Já ji vzápětí vzala do náruče. Neudržela jsem smích a chechtám se ještě teď. Ovšem pravdou je, že malá byla dost hlasitá, většina lidí se na ni dívala a hned poté na mě. Já, ačkoliv se smála, byla jsem červená jak rajče.
„Andrejko, ale já kalhoty mám, jen mají tu legrační barvu.“ Říkala jsem stejně hlasitě, ovšem pohledům jsem se neubránila. Nicméně naštěstí byla většina stejně pobavena jako my.
Nakonec i ty dvě milé dámy, které mě nejprve označily za narkomanku, se upřímně smály.
Když jsme s malou dorazily za manželem, lomil se v pase smíchy a řekl: „No mámo, ty jsi byla snad na gyndě, že ti není hanba zapomenout kalhoty a chodit takhle nahá na veřejnosti.“
Manžel vyfasoval mírnou ránu pěstí do ramene a dcerce jsme se snažili po cestě k babičce vysvětlit, co je to gynda.
M.R.
