Článek
Po vydatné snídani jsme s manželem a dětmi vyrazili vstříc vícedennímu výletu do Prahy. Vše probíhalo hladce. Mladší dcerka zrovna usnula v autě a starší dychtivě pozorovala z okýnka vše, co jí historická Praha nabízela.
Očima zkoumala jednu budovu za druhou, plná otázek. Seděla jsem s dcerkami vzadu a snažila se odpovídat na vše, co se do jejího dětského světa vešlo.
Sotva jsme projeli okolo Senátu a pokračovali na Malou Stranu, ujeli jsme dalších pár desítek metrů, když manžel velmi prudce začal brzdit a troubit.
Poklidná jízda se náhle změnila v chaos. Mladší dcerka se probudila a začala plakat, starší se polekala, stejně jako já.
„Co se děje?“ Ptala jsem se.
„Málem mi skočil pod auto, skoro jsem ho přejel.“ Odpověděl manžel.
Uklidňovala jsem dcerky, vysvětlující situaci s tím, že brzy pojedeme dál.
Ovšem mýlila jsem se.
„Na koho troubíš! Na koho tady troubíš?!“ Začal křičet zhruba pětatřicetiletý muž stojící před naším autem, blokoval nám cestu a rozhazoval rukama. Přecházel v místě, kde rozhodně nebyl přechod. Štrádoval si napříč ulicí bez jakéhokoliv rozhlédnutí.
Manžel lehce stáhl okénko a snažil se mu klidně říct, ať se příště rozhlédne, že ho málem přejel, vyzval ho, ať pokračuje dál a nechá nás projet, jenže muž začal křičet něco v tom smyslu, že na něj si nebude nikdo vyskakoval. Kopl do auta a hodil plechovku s pivem na naše čelní sklo.
Rána vyděsila dcerky ještě víc a obě začaly ještě více plakat, strach jsem měla i já a v manželovi se vařila krev. Odepínal pás a chystal jít ven, ale já jsem ho nervózně prosila, ať zůstane v autě s argumenty, že nevíme, co je pán zač a jestli není posilněn i něčím jiným než pivem.
„Tak co teď uděláš?!“ Hulákal agresor a přitahoval pozornost lidí, manžel na něj opětovně zatroubil. Viděla jsem na něm, že je vzteky bez sebe, ale v autě ho drželo vědomí našich dvou maličkých dcer.
„Uklidni se a vypadni.“ Snažil se zachránit situaci.
Ovšem v ten moment muž kopl do auta, rozepnul si poklopec a začal nám močit na kapotu.
Manžel, již totálně vytočený do běla burálec jednu nadávku za druhou a já na něj prosebně křičela, ať zůstane v autě.
Vše se odehrávalo v několika vteřinách. Starší dcerka plakala, že se bojí a chtěla jet pryč, mladší nebyla k utišení. Za námi už byla pořádná kolona, nalevo plně obsazené parkoviště, napravo restaurace, kavárny a obchody.
Do toho muž venku nepřestával běsnit. Z jedné restaurace vyšel zřejmě majitel a začal ho hlasitě upozorňovat, že má na svém podniku kamery, které vše natáčí. Tím si však vysloužil jeho zlost. Já hledala v batohu telefon.
Poté nám ustoupil z cesty a řítit se k restauraci. Manžel kvapně popojel pár metrů, aby přestal blokovat už tak velkou kolonu. Zaparkoval auto někde, kde se zřejmě vůbec nesmí stát a lezl ven z auta na pomoc muži z restaurace, který nás sice na chvíli vytáhl z problému, sám však čelil nepříčetnému muži.
Okamžitě jsem volala policii, rychle jim vysvětlovala situaci a sdělila místo, kde jsme. Operační mi sdělil, že nejbližší hlídka je blízko a policejní sirény byly slyšet téměř okamžitě.
Jakmile jsem položila telefon, hned jsem se věnovala dcerkám a zároveň se snažila sledovat, co se děje venku a uklidnit samu sebe. Bušilo mi srdce ostošest a políval mě studený pot. Manžel a muž z restaurace drželi výtržníka pevně na jedné z židlí zahrádky. On se zmítal a stále povykoval věty o tom, že byl napaden. Na akci přihlíželo několik desítek lidí.
Měli jsme u auta otevřená okýnka, a tak lidé kolem slyšeli pláč našich holčiček.
Starší dcerka velmi vylekaně hledala tatínka. V ten moment za námi přišel starší pár. Moc milí lidé mi rychle sdělili, že byly svědky celé události, a že nám vše dosvědčí. Zřejmě když viděli, jak jsou dcerky vyděšené, nabízeli pomoc s čímkoliv. Muž podal naší starší holčičce čokoládovou sušenku, která poměrně rychle zabrala jako malá záchrana.
Mezitím policisté vše řešili s manželem, pánem z restaurace a agresivním mužem, kterému vyšel pozitivní test na drogy. Pochopitelně dýchal a byl testován i můj manžel, negativně.
S dcerkami jsme nakonec vylezly z auta, utřely slzy. Maličká se mě držela pevně jako klíšťátko, nicméně naštěstí již neplakala. Starší, opřená o auto baštila sušenku a pevně mě v mém podřepu držela za ruku. Pár se je snažil, jakkoliv vesele rozptýlit.
Během těchto chvil přišli asi další čtyři lidé s nabídkou pomoci a nějaká slečna ještě oběma holčičkám dala lízátka. Ani nevím, jak se lidé jmenovali a co byli zač, ale tímto všem moc děkuji za ochotu a vstřícnost.
Po možná patnácti minutách, upřímně nevím, se za námi vrátil manžel, zajímal se o dcerky. S policistou prohlíželi naše auto, na kterém naštěstí nevznikla žádná velká škoda. Policista si pak vyslechl svědectví manželů, kteří za námi přišli. Informoval nás o tom, že ulici snímá hned několik kamer, tudíž bude velmi brzy jasné, jak se událost stala.
Agresor se snažil přesvědčit policisty, že jsme ho srazili a že ho manžel společně s pánem z restaurace fyzicky napadli.
Dnes už se lehce usmíváme nad jeho obviněním, že jsme mu ukradli peníze a zlaté šperky. Ale abych byla upřímná, mám husí kůži kdykoliv si na incident vzpomenu. Člověk je na tyto věci mnohem citlivější, když má s sebou dvě malé, vystrašené děti a sám neví, s kým má tu čest.
Ještě jednou děkuji všem, kteří se snažili pomoci a velké díky i policistům, že rychle zasáhli.
M.R.
A pokud jste v polovině tohoto týdne v dopoledním čase projížděli Malou Stranou a byla tam poměrně velká kolona, zřejmě to bylo kvůli nám.
