Článek
Když jsem poprvé narazila na knihu s názvem Nebuď p*ča, přiznám se… krátkozrace jsem si pomyslela, že se snad jedná o humorný, motivační román pro ženy, aniž bych tušila, jak vážné příběhy se uvnitř odehrávají. Ve zlomku vteřiny, když jsem se blíže zaměřila na obálku, mě zamrazilo.
Z praxe vím, že některé metody učitelů, vychovatelů, sociálních pracovníků, tet… nejsou občas úplně stoprocentní, ale je nutný tak vulgární název?
Jak šeredně jsem se spletla. Sám autor Tomáš Morávek úvodem zmiňuje, že čtenář po pár kapitolách pochopí, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje. Já se musím omluvit za moje pochyby a autor měl pravdu.
Drsná pravda
Knihu jsem přečetla během dvou večerů. Mimo základní, ale nutné odborné informace obsahuje publikace surové, drsné a smutné příběhy dětí z ústavní péče bez příkras, tak jak se dějí, reálně. Tyto příběhy vyvolávají velmi silné emoce. A až mi někdo bude opět tvrdit, že se dnešním dětem nedějí žádná velká traumata a že dnešní děti nic nevydrží, nebude tato osoba pro mě znamenat vůbec nic než jen zaslepenou, hrubou a prostoduchou bytost, která nestojí za více slov.
Autor v knize popisuje, jaká je práce vychovatele (tety/strejdy), který s těmito dětmi pracuje. Čím vším si prošel on s dětmi, jejich rodiči i kolegy. Zmiňuje, na jakých detailech záleží, jak náročná práce sama o sobě je i jak mizerně je ve skutečnosti ohodnocená.
Vzkaz nebuď **** není jen pro rodiče, kteří svým dětem ošklivě ublížili nebo ubližují, ale i pro všechny pracovníky tohoto systému, kteří se k dětem nechovají správně a vědomě jim škodí. Protože jak autor poukazuje, a poukazuje hodně v mnoha rozhovorech, sociálních sítích, tak se bohužel ohavnosti dějí i od osob, které by měly být právě ti odborníci, vzdělaní, školení a kompetentní k práci s dětmi. I s dětmi týranými. Jsou to tety, vychovatelky… Což je pro mě velmi šokující, alarmující a nepřijde mi to v pořádku. Abych byla zcela upřímná, je mi z toho smutno.
„Teta na mě křičí, že jsem smradlavý prase.“1
„Když si zapomenu vyčistit zuby, tak mě pak teta nutí čistit si je třicet minut v kuse. Často mi pak už teče krev, ale prej si to tahle alespoň zapamatuju.“2
„Minule mě teta zavřela ve zhasnuté koupelně a vyndala kliku, abych nemohl pryč. Ví ,že se bojím tmy, ale prej se s ní nemám příště hádat. Brečel jsem tak dlouho, dokud jsem neusnul…“3
Vypráví v knize hošíci, bráškové, kteří se bohužel po velmi náročném dětství dostali k tetě, která byla nejspíš silně pracovně vyhořelá a po tomto incidentu již s dětmi nepracuje. Nicméně to, co si chlapci prožili, již zpět vzít nejde. Podobných příběhů je v knize několik a reflektují ohrožující přístup rodičů a vychovatelů, bohužel. Možná bohudík… že se o nich dozvídáme.
O to více smutné je, že se kompletně stále nic nezměnilo. A to i přesto jak moc T. Morávek „křičí“ do světa, co se odehrává. Na svém Instagramu totiž informoval o tom, že od dětí z ústavní péče stále dostává zprávy o podobném chování ze strany těch, kteří by měli pečovat.
Mimo to autor hovoří i o tom, že se díky svým postojům, respektive díky tomu, že není ticho, že brání zájmy dětí, že poukazuje na tyto fatální chyby, dostal do mnoha konfliktů mezi kolegy. Byl označen například za pedofila. Jedné z jeho kolegyň naopak přišlo pochybné, že si k dětem kleká, aby byl ve stejné úrovni jako oni. Tak moc zřejmě některým leží v žaludku, protože chce situaci změnit. Zároveň je nepochopitelné, že osoba, která neví, co je důvodem k pokleknutí k dětem, pracuje v ústavní péči.
Pakliže jste otrlejší a problematika vás zajímá, kniha vám poskytne vhled do života ohrožených dětí tak, jak se skutečně odehrávají, mnohdy bez šťastných konců.
Jde s tím něco dělat a nemusí to tak být
Tomáš Morávek (nejen) v knize zmiňuje metody, které jsou pro práci s dětmi správné a vkládá tam příběhy, ve kterých je vidět nádherné fungování těchto metod. Ovšem zde to zdaleka nekončí. Mimo to, že autor veřejně vystupuje a vynakládá se svou ženou velké úsilí o to, aby se situace změnila, založil organizaci (Ne)ohrožené děti, která právě těmto dětem pomáhá být šťastnými a mít naději na lepší budoucnost. Ukazují jím, že vždy nemusí být jen mizerně. A za to velké DÍK!
Organizace se zaměřuje na podporu dětí, které trpí ohrožením – děti často pocházejí ze sociálně slabých rodin. To znamená, že nemají dostatek prostředků na zajištění základních potřeb, jako je jídlo, oblečení nebo vzdělání. Často žijí se svými rodinami v azylových domech, v prostředí ústavní výchovy (dětský domov, ZDVOP aj.), nebo z takového prostředí pochází. Rodinám s těmito dětmi pravidelně distribuují potraviny a hygienické potřeby, zajištují kulturní a vzdělávací akce. ALE hlavně usilují o vybudování zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Pro ty děti, které už z hlediska ohrožení či zanedbání péče nemohou zůstat doma. Jak manželé sami říkají, chtějí se stát pevným zázemím pro ty, kteří to nejvíce potřebují.
Tomáš Morávek a jeho žena jsou tak unikátní v tom, že jejich činnost není o tom jen kritizovat a ukazovat, co je špatně, ale zejména v tom věci měnit a něco reálně dělat pro to, aby bylo lépe.
Pakliže usilujeme o budování společnosti, nesmíme být k této problematice lhostejní. Ohrožené děti se narodily do rodin, které jsou buď silně patologické nebo „jen“ potřebují pomoci k tomu, dělat to správně. Pokud tedy máte co do činění s dětmi, pojďme to dělat tak, jak se má.
Samotné děti nikdy o sobě nejsou zlé, agresivní, zákeřné, ale vše se naučí v prostředí, ve kterém žijí a musí v něm primárně přežít. Nemůžeme se divit, že z nich mnohdy vyrostou lidé se špatným chováním, jelikož nic jiného neznají a dochází tak k fatálnímu mezigeneračnímu přenosu špatných vzorců chování.
Pokud byste se rozhodli organizaci podpořit, nejvíce logicky potřebují finance, dále dobrovolníky, kteří by pomohli se zajišťováním akcí a nelhostejnost k tomu, když nějaké dítě v okolí trpí.
Organizaci Neohrožené děti můžete podpořit prostřednictvím sbírky na oficiálním webu.
Zdroje:
E-mailová komunikace s T. Morávkem
1 2 3MORÁVEK, Tomáš. Nebuď p*ča, aneb, Jak (ne)pracovat s dětmi: příběhy z ústavní péče. Praha: Portál, 2023. ISBN 978-80-262-2049-7.
