Článek
Pamatujete si ten pocit z dětství, kdy jste se na něco tak těšili, až to skoro vnitřně bolelo? A potom ten pocit, když jste to dostali? Pokud ano, pravděpodobně jste měli šťastné dětství, byť třeba skromné.
Děda měl pod čepicí
Nikdy nezapomenu na mého dědečka. Když jsme se sestrou začaly chodit na základní školu, dvakrát do roka nám dával sto padesát korun každé. Byly to peníze na poutě, které se konaly v sousedních městech. Děda měl pod čepicí a dával nám je s dostatečným předstihem. Pokud jsme je utratily za něco jiného, měly jsme smůlu. Víc jsme nedostaly. A tak jsme se sestrou týdny ty peníze bedlivě šetřily. Pamatuji si, že jsem se těšila pokaždé, když jsem se na ty peníze podívala. A čím více se pouť blížila, tím více se tento pocit umocňoval. A řeknu vám, na pouti to byly vždy nejlépe utracené peníze mého dětství.
Díky dědovi do dnes vím, co je to se z něčeho těšit a řeknu vám, je to skvělé i v dospělosti.
Ve škole jsem svým žákům vyprávěla o tom, jak jsme na prázdninách u téhož dědečka a babičky s ostatními vnoučaty celé odpoledne sbírali jablka a pomáhali je krájet na štrůdl. A jak nám panečku chutnal. Děda dal každému desetikorunu, abychom si za odměnu v místním malém krámku koupili sladkost. Tenkrát jsme se se sestrou, bratrancem a sestřenicí složili a koupili si zákusky. Podělili jsme se všichni a jaká to byla paráda. Vzpomínáme na to do dnes.
No a víte co? Některé dnešní děti mě litovaly, jaké hrozné dětství jsem měla, že jsem musela sbírat jablka a štrůdl mi nepřiletěl sám do pusy. O sbírání jablek nemluvě. Zákusky v dnešní době, která je přehlcená dostatkem a tisíce druhy všech možných sladkostí, nepovažovaly za relevantní sladkost. Musela jsem přemýšlet.
Kde jsme udělali chybu? My, kteří vychováváme. Ptala jsem se sama sebe.
Začala jsem pátrat a kdo chce, odpovědi vždy najde.
Herman, Halda, Bilbao, Aldort a další
Díky, že máme v Česku odborníky, kterým prošlo pod rukama tisíce rodin a publikují o tom a díky, že můžeme čerpat od zahraničních autorů. Díky, že tito lidé píší tak, aby to pochopila široká veřejnost. Tedy ti, kteří nejsou zkušenými odborníky v daném oboru.
Začneme od začátku. Generace současných čtyřicátníků a dál byla vychovávána velmi přísně. Pro ránu se nešlo daleko a mnozí vzpomínají i na pár výchovných od učitele. Někteří si řekli, že se toho na svých dětech nedopustí. Nemůžeme se divit, že se některým těžko hledala vyváženost a přehnali to s benevolencí. Ne všichni samozřejmě. Učitelé mi dají za pravdu, když říkám, že výsledkem jsou děti, které mají úplně všechno, nemusí nic a vyučující se nesmí špatně podívat.
Časem jsme se dostali do rychlé doby. Neumíme žít pomalu a na nic nemáme čas, bohužel někteří ani na své vlastní děti. Moc se mi líbí označení, které říká, že existují nedomazlené a rozmazlené děti zároveň. Jsou to ty děti, kterým chybí něha, projev lásky, kterým si budou jisti. Chybí jim uznání. Na druhou stranu, ale mají všechno, na co si ukážou. Jako omluvu od rodičů, že na ně nemají čas. Nebo hůř, jakousi omluvu nebo i manipulaci, že jsou ve střídavé péči.
Jsou to dva stěžejní důvody, díky kterým jsou děti přehlcené vším, co se dá koupit. Dostanou to ještě dřív, než si to vůbec přejí a než se začnou těšit. A to je velká chyba.
A tak aniž by za to mohly, považují to za automatické. Je to pro ně standard. A co se stane, když se jim toho, na co jsou zvyklé nedostává? Frustrace a vztek.
Děti se tak nemají za žádnou cenu šanci naučit, že štěstí se nedá koupit. Že se štěstí prožívá na základně vztahu a interakce s ostatními, nikoliv na materiálnu. Že nedostanou v životě všechno, co chtějí. Děti neumí čekat a neznají trpělivost, neumí ovládat vztek. Jak ale mají potom fungovat v dospělém životě?
Jiří Halda, přední český rodinný terapeut, na to jde pěkně zostra. Nebojí se tvrdit, že pod kvanty rodin se setkal s mnoha a mnoha dětmi s diagnózou ADHD, až si začal všímat, že vykazují podobné znaky. Jedním z nich je i přehlcenost, mimo jiné. Přehlcenost vším. Jídlem, podněty, věcmi, hračkami…co vás napadne. Bruslí na tenkém ledě, ale není důvod mu nevěřit.
Řešením je zřejmě přiměřenost, učení toho, o čem je štěstí, co je to trpělivost, užitečnost, přízeň rodičů a láska.
Bezpodmínečná láska neznamená to, že dětem dáme všechno, co požadují, hned a raději dvakrát. Ale to, že je milujeme ať už jsou hodné nebo zlobí. Že je budeme milovat takové, jaké budou. Bez našich očekávání. Jak na to? To by vydalo na dalších 5 článku minimálně. Ale pokud o to stojíte, poradí vám knihy ve zdrojích.
A co s příchodem Vánoc a dárky? Můj osobní typ jsou třeba předplatné dětských časopisů, které jsou plné zábavy. Děti se tak budou každý měsíc těšit, až jim přijde do schránky. Nebo vstupenky do aquaparku, planetária, ZOO, zábavního parku…Je to dárek, který splní účel trpělivosti, obsahuje společně strávený čas, dítě se bude jistě těšit a zážitek a vzpomínka mu vydrží déle než cokoliv jiného.
Zdroje:
HALDA, Jiří. Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat. [Česko]: [nakladatel není známý], 2020. ISBN 978-80-270-8773-0.
HERMAN, Marek a HALDA, Jiří. Jsi tam, brácho? V Praze: Apak, 2019. ISBN 978-80-270-6190-7.
ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2010. ISBN 978-80-7252-287-3.
BILBAO, Álvaro. Dětský mozek vysvětlený rodičům: jak můžete pomoct svému dítěti v rozvíjení jeho rozumového a emočního potenciálu. Přeložil Jana BÍLKOVÁ. V Bratislavě: Noxi, 2018. ISBN 978-80-8111-476-2.
