Článek
Tyto obtíže jsou na úrovni rozumových, kognitivních a poznávacích funkcí, opožděn je vývoj řeči, schopnost adaptace a schopnost učit se. Dítě se jeví jako mentálně retardované z hlediska vývoje, přestože centrální nervová soustava je v pořádku. Mentální vývoj obvykle neodpovídá věku a dítě se může jevit i jako více hravé a infantilní.
Přirozeně se s tím pojí obtíže ve škole, chybí emoční i sociální inteligence úměrná k letům a dítě nedokáže vstřebávat podněty a vědomosti stejně jako jeho vrstevníci. Proto se tedy může zdát, že se jedná o dítě s mentálním postižením.
Ovšem v případě pseudooligofrenie tomu tak není, respektive nejedná se o vývojové mentální postižení jak ho známe, ale o deficit způsobený nevhodnou výchovou rodičů a zanedbáním, který není vrozený ani trvalý.
Lehce se však za mentální retardaci zamění. Dítě mělo po narození stejný rozumový potenciál jako jeho vrstevníci, ovšem nedostatek stimulace a nedostatek péče způsobil snížení rozumové kapacity.
Odborní autoři popisují několik příčin, jako je patologické prostředí, o kterém je částečně hovořeno výše. Dítěti se nedostává dostatek pozornosti a podnětů k jeho rozvoji, dochází k citové a k psychické deprivaci. Mimo to mohou hrát roli i nevhodné výchovné působení (například nedostatečně smysluplné trávení času s dítětem) či například extrémní přetěžování.
Profesorka Vágnerová, které je přední odbornicí v oblasti dětské a vývojové psychologie a psychologie handicapu k této problematice říká: „Pokud je příčinou vývojového opoždění nedostatečná nebo nepřiměřená výchova, nelze mluvit o mentální retardaci. Takový hendikep není vrozený, ani trvalý. Mohli bychom je definovat spíše jako sociální poškození vývoje rozumových vlastností (dříve nazývaného pseudooligofrenie)… Pokud by se dítě dostalo do podnětnějšího prostředí, jeho stav by se zlepšil. Míra očekávaného zlepšení je však leckdy těžko odhadnutelná, protože zanedbávající rodiče mohou být i hůře disponování, a podobným způsobem může být zatíženo jejich potomstvo.“1
Plné hnízdo
Plné hnízdo je čtrnáctidílný cyklus připravený ČT ve spolupráci s MPSV, který má aktuálně dvě řady. Představuje všechny radosti, úskalí i překvapení dětí a dospělých, kteří se spolu potkávají v rámci pěstounské péče a budují společné vztahy. Je to úctyhodná činnost.
Je velmi zajímavé v seriálu pozorovat kouzlo pěstounských rodin. Jejich nekončící lásku a bezpečnou náruč. Osudy dětí a radost z toho, když mohou konečně kvést a rozkvést.
Každý díl stojí za shlédnutí. Jeden z nich však vypráví o úžasném chlapci Dominičkovi, který chytne za srdce. Usměvavý, veselý chlapec, který konečně žije v té správné rodině. Schopný radovat se a dohánět vše, co mu bylo odepřeno. I přes týrání a ošklivé dětství, kterým si prošel, které si samozřejmě pamatuje a o kterém vypráví.
„Rodiče nevařili, jen hráli na počítači a měli jsme pořád bordel. Taky jsme dostávali vařečkou do zad… “ Říká v dokumentu Dominik a z jeho dalších výpovědí jen mrazí.
Pěstouni tento fakt pomalu mění a Dominik dosahuje úžasných výsledků a akcelerace, s úsměvem na tváří.
V každém díle hovoří odborníci na danou oblast, kteří divákům vysvětlují souvislosti a přibližují celkový kontext. V případu Dominika hovoří terapeutka Mia Fagertun o tom, že si děti s tak závažnými zkušenostmi nesou velké trauma, při kterém dochází ke snížení mozkové kapacity. Jelikož byla nebo stále je nervová soustava ustavičně zaměstnávána tím, zda nehrozí nějaké riziko, zda je dané dítě v bezpečí, a je nastavena na systém hlavně přežít. Na další činnosti jako vlastní rozvoj a učení se není v mozku prostor.
O problematice hovoří i profesor psychologie Radek Ptáček, který podotýká, že některé děti, které přichází z původního rodinného prostředí do ústavní či pěstounské péče mohou být poměrně vážně zanedbané. Míra zanedbání může v některých případech připomínat onu mentální retardaci, i přesto, že se o vývojovou poruchu nejedná. S dítětem se to může pak vléci roky, až do dospělosti.
Problematika ukotvení
Ačkoliv je známo, že děti s těmito potížemi existují a je prokázané, že při správném přístupu mohou dosahovat velkého zlepšení, není pseudooligofrenie, zdánlivá mentální retardace ani sociálně podmíněné mentální postižení oficiální diagnózou, která by měla své ukotvení a jasná stanoviska.
Pokud tedy není jasné, zda je dítě skutečně mentálně postižené anebo se jedná o tuto problematiku a není to řádně vyšetřeno, může být tak zbytečně vzděláváno a rozvíjeno lehčím či nevhodným způsobem. Nedojde tak k naplnění celkového potenciálu dítěte. Což je pro něj pochopitelně ovlivňující na celý jeho život.
Fakta2,3, že „částečného zlepšení lze dosáhnout, pokud je příčinou mentální retardace výhradně intelektová a sociální deprivace v dětství“ a „pokud by se dítě dostalo do podnětnějšího prostředí, jeho stav by se zlepšil.“ Můžeme číst v mnoha odborných publikacích napříč obory zaměřující se na dětský vývoj.
Zdroje:
1,3 Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
2 Libiger, J., Hrdlička, M., Hosák, L. (2015). Psychiatrie a pedopsychiatrie. Praha: Karolinum Press.
Bazalová, B. (2006). Uvedení do Psychopedie. Brno: Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta.
Klusáček, J. (2014). Nálepkování dětí diagnózou mentální postižení v České republice. Praha: COSIV
Pipeková, J. (2010). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido
