Článek
Věty, kterými se obhajuje mnoho rodičů.
„Já ti říkám, že sestřičku prostě bouchat nebudeš! Je mladší a slabší! To se nedělá, někomu ubližovat! To nesmíš.“ Křičí maminka na staršího sourozence, pevně ho svírá za ruku a na zadek mu dává pěkné tři rány.
„Myslíš, že té paní dochází absurdita celé situace? “ Ptám se manžela. „Dělá přesně to samé, co udělal její malý syn. Bije slabšího a mladšího, přestože u toho křičí, že se to nedělá.“
„Vždyť ten chlapec nemůže poznat rozdíl, proč on to nesmí a maminka může.“ Pokračuji dál a vedu si monolog o tom, že v tom žádný rozdíl není. Ten kluk ví, že je to prostě to samé, zažívá situaci, že maminku naštval, a tak mu dala na zadek. Bere jako normu, že když někdo naštve jeho, je na čase udeřit a křičet při tom…a tak se to zřejmě příště stane znovu na chlup stejně, protože je to vzorec, který zažívá. Začarovaný kruh.
Jak z toho ven? No jednoduše, nebít svoje děti. Ano, všichni jsme jen lidé, máme jedny nervy, jednu kapacitu, ale ruku na srdce, když uhodíme své děti, ulevujeme pouze svým emocím, svému vzteku a rozhodně neřešíme situaci kontinuálně a dlouhodobě.
Ano, možná se dítě na chvíli „uklidní“, ale pouze z důvodu strachu a příště se budete rozčilovat stejně.
Po týdnu na dovolené, kdy jsme se téměř každý večer setkávali s jinou rodinou u nádherného dětského hřiště a téměř každý večer jeden z otců odnášel s křikem a výpraskem malého synka z hřiště, který tam přirozeně chtěl ještě zůstat, stále nedokážu pochopit, že to ani jednou nezkusil jinak. Celé jen proto, aby měl od syna na hřišti klid, mohl ho předat mamince k uspání a on se mohl vyvalit na balkóně s pivem a telefonem.
...
Bohužel první bití dětí přichází s obdobím vzdoru a probouzením hormonů. Ti největší gauneři se však nebojí začít kolem jednoho roku života, když dítě hodí s hračkou, se kterou se přeci nehází nebo upustí lžičku při jídle. Mnozí dítě pěkně plácnou po ruce, aby vědělo, že se to nedělá…jenže nutno říct, že dítě NEVÍ, že se to nedělá.
Jeho mozeček je roční, bez zkušeností a zcela nepřipravený toto chápat. Vědecká data uvádí, že lidský mozek dozrává dlouhých dvacet jedna let. Z čehož jasně vyplývá, že mozek dospěláka, který umí být racionální, logický a je plný zkušeností, je úplně jiný něž mozek jednoročního, tříročního, sedmiročního, … dítěte.
Pokud bychom slyšeli frázi o dospělé osobě, která je na úrovni ročního dítěte, okamžitě nám naskočí obrázek mentálně postiženého jedince. Takto nemocného člověka by jen stěží někdo bil, pokud by nedopatřením upustil lžíci nebo hodil s hračkou. Ale u ročního miminka to mnohým, i přes tento paradox, jde snáz.
A pak to zmiňované období vzdoru. Je to velmi důležité období v životě každého dítěte, některé děti ho prožívají více intenzivně, některé méně. Jiné je to u chlapečků a jiné u děvčátek, jelikož u kluků o sobě dává vědět navíc „pouze“ testosteron, kdežto děvčátka zažívají hormonální smršť.
Jsou to ty důvody, proč hošíci vylezou i po jedenácté někam na něco, i přesto, že to rodič desetkrát důrazně zakázal. A jsou to ty důvody, proč si chtějí holčičky rozhodovat samy, vybírat věci samy a obvykle se strhne mela v momentě, kdy holčičce nachystáte svačinu jako každý jiný jen, ale ona ji dnes chtěla úplně jinak a něco jiného.
Katastrofy jsou na světe a s nimi i tělesné tresty. Avšak důvodem není, že by to byly zlé, zlobivé děti, které dělají naschvály.
Většinou dochází ke dvěma extrémům. V prvním případě rodiče dítěti snesou všechny barvy z nebe, podsouvajíc televizi, telefon nebo tablet, hlavně aby byl klid.
A doma jim roste nesoustředěný prudič, který není spokojený nikdy s ničím, odmítá o cokoliv usilovat, protože to neumí a jako dospělák se plácá ultra konzumním životem, neschopný se radovat, protože měl vždycky všechno zadarmo a teď to najednou nejde.
V druhém extrému dochází k bití. Jedna známka nesouhlasu, nelibosti, neposlušnosti, zlobení a hned dítě dostane ránu. Fackou k poslušnosti.
Ovšem i toto má důsledky do budoucna a velmi zásadní. Za prvé, pokud se to s bitím, ponižováním a zlými frázemi přehání, jsou to pak ty důvody, proč si rodiče v budoucnu zoufají, že ta jejich holka pořád někde lítá a ani se zastaví doma, že ani nezavolá. Nebo ty důvody, proč děti v dospělosti přijíždí na návštěvu jednou za měsíc, proč rodiče nevědí o jejich úspěších a problémech nebo proč se jim syn nesvěřil, že má trápení ve škole, že ho někdo šikanuje apod…
A za druhé, pokud své děti za vztek trestáme, nikdy se ho nenaučí zpracovávat. Generace mileniálů, ale i jejich rodičů často během výchovy dostala výprask, přes zadek i facku, vztek natož vzdor se netoleroval. Jenže obě tyto emoce jsou naprosto běžné a je normální někdy cítit vztek, nesouhlas, rozčilení. Kdy jste to naposled zažili vy? A teď si představte, že by i v dospělosti přišel rodič a jednu vám plácl… Asi by se vám to nelíbilo. A to máte svůj dospělý mozek. Nikdo nemůže od dětí očekávat, že to budou chápat.
A že to děti cítí v situacích, které nejsou pro rodiče vhodné nebo se jim jeví jako zcela pochopitelné? Je to tím, co je psáno výše, mozek dítěte situace NEDOKÁŽE vnímat tak jako mozek dospěláka, schopného racionality.
Jak to pak vypadá v dospělosti? Tak jako u většiny z nás. Když máme vztek a jsme naštvaní, okamžitě si ulevíme na první nebo nejbližší osobě, kterou potkáme. Nejčastěji to odnese manžel, manželka. Tak nás to doma naučili, vzpomeňte si na situaci na začátku článku.
Pakliže je na vás někdy manželka protivná nebo manžel nepříjemný, ulevuje si od svého vzteku, naštvání, své frustrace. A pokud jste někdy ten protiva vy, zkuste nejprve zpracovat své emoce jinak. Třeba tím, co vás baví.
Asi mi dáte za pravdu, když vám nastíním model závislostí. Pokud nás nikdo nenaučil zvládnout vztek, hledáme to sami, a přitom hledání se často staneme závislými. Někdo si ve vzteku musí okamžitě zapálit, jiný klopí jedno pivo za druhým, navztekaný na všechny okolo. Jenže ráno se z toho vyspí a situace není o moc lepší. Jsou tu i tací, kteří sáhnou po tvrdých drogách jakožto úleva od vzteku, stresu apod…
Ale co osobně považuji za nejhorší, každá, každá rána ničí vztah mezi rodičem a dítětem. A i přesto, že si někdy tvrdě stojíte za svým, vzpomeňte si, jak bylo vám, když jste v dětství dostali tělesný trest? Přišlo racionální a logické uvědomění, že jste si to vlastně zasloužili nebo to pro vás byla křivda a nepochopení?
M.R.
