Článek
Nedávno jsem neúmyslně vyslechla rozhovor dvou kamarádů. Skládala jsem nákup do kufru a zaslechla zvuk motorky. Teď v zimě? Pomyslela jsem si. Motorka zaparkovala mezi mým autem a autem, které stálo ob jedno parkovací místo. Z motorky slezl muž poměrně vysoké postavy. Když si sundal helmu, zjistila jsem, že je to ještě kluk. Nicméně mě nejvíce zaujal způsob, jakým slézal dolů. Tak nějak nemotorně, neohrabaně. Kalhoty na něm zvláštně visely a nohy vůbec neohýbal v kolenou.
„Ty hele, rád tě vidím, ale není ti zima?“ Ptal se ho kamarád z vedlejšího auta a přerušil moje myšlenkové pochody.
„No… nohy mě nezebou,“ odpověděl kluk z motorky a oba se začali upřímně a hlasitě smát. Asi jsem byla trapná, ale začala jsem se smát taky.
Jelikož jsem své vysokoškolské studium zasvětila speciální pedagogice a celý život mě to táhne ke zdravotně postiženým, byla jsem velmi mile potěšená, jakým způsobem a jak upřímně kluk komunikuje. To byl důvod mého úsměvu.
Mého smíchu si oba všimli.
„Omlouvám se, nechtěla jsem se vám smát, bylo to trapné. Nic mi do toho není, jen jste mě mile překvapil,“ řekla jsem.
„To nevadí, jsem rád, že se smějete. To víte, se smyslem pro humor je to jako s nohama. Někdo je má a někdo ne,“ zamrkal na mě a já přísahám, že jsem dobu jen civěla a zmohla se jen na: „tak, teď jste mě dostal.“
Celou cestu domů a ještě mnohokrát poté jsem nad klukem přemýšlela. Ve svém životě jsem se potkala s mnoha lidmi se zdravotním znevýhodněním, s mnoha hendikepovanými. Ale tento kluk rozhodně žádný hendikep neměl. On neměl nohy, ale bylo více než zřejmé, že mu to nezabránilo v optimistickém prožívání života. Velmi mě to fascinovalo. Ale ne tak, jak to mnozí známe. Nemyslím tím to, že když vidíme někoho, kdo vypadá jinak, tak se neubráníme pohledu a prohlížení dané osoby. Byla jsem fascinovaná zcela jinak.
Přiznám se. Trošku jsem na sebe byla naštvaná, měla bych znát odpovědi, vědět co je to TO, díky kterému byl tento obdivuhodný mladý muž tak vyrovnaný a pozitivní. Vždyť jsem to studovala… při mateřské čtu, snažím se vzdělávat. Miluju knihy o Stephenu Hawkingovi nebo příběh Mikea Cootse (doporučji).V obou případech se podobné věci dějí rovněž.
Načež se stačilo trošku zamyslet, odtrhnout se od modelu děti, domácnost a vaření, zapojit i profesní buňky a sáhnout do knihovny po jedné z odborných publikací na téma tělo, já a jáství, vnímání vlastního těla, aspekty které ovlivňují to, jak každý z nás nahlíží na sebe sama a na své tělo, vztah k sobě samému atd. Začala jsem číst, vzpomínat a v hlavě mi naskakoval obraz toho, jak to v lidském bytí je a dávalo mi to čím dál větší smysl.
No jasně…pokyvovala jsem si hlavou, to zpropadené vnímání vlastního těla na základě toho, jak moc jsme nebo nejsme spokojení, odolní, kde žijeme… V souvislosti s mnoha aspekty, které utváří každého z nás.
A tak tu máme na jedné straně neuvěřitelné hrdinky a úctyhodné frajery, kteří bojují dennodenně s fyzickou odlišností a zdravotním znevýhodněním a snaží se žít plnohodnotné a veselé, šťastné životy. Svému osudu navzdory. A na druhé straně nás. Nás zdravou populaci, kterou mnohdy rozhodí malá odchylka od něčím nebo někým stanovené normy a toho, co je pro nás přijatelné ve vnímaní vlastního já. Ale rovněž nás, společnost, která by měla být přístavem pro tyto osoby. Tak jako jsme sami sobě navzájem.
Celá tato problematika je přirozeně mnohem obšírnější než by se mohlo zdát a není vhodné ji zjednodušovat. Ať se jedná o osoby s postižením či bez, každého jednotlivého z nás se někdy dotkl ideál krásy, představování dokonalosti a „normy“ a toho, co je žádoucí, líbivé. Jistě jsme každý z nás někdy posuzoval sám sebe podle toho, jak vypadáme a bohužel máme i tendenci povrchně posuzovat i ostatní dle vzhledu bez okolního uvědomění, přesvědčeni o tom, že můžeme.
Avšak předsudky, nálepkování a stigmatizace jsou v tomto směru dost silnými aspekty, které dokáží udělat mnoho paseky. Stejně tak sociokulturní a etnické prvky.
A to, že dokážeme druhé soudit a odsoudit dřív než je poznáme je věc známá po staletí.
Co je ale TO rozhodující v tom, že se někteří dokáží s jakoukoliv tělesnou změnou popasovat lépe a někteří hůře?
Co ovlivňuje životy osob se zdravotním postižením v souvislosti s tím, jak dokáží být vyrovnaní?
Možná vás to překvapí, ale jsou to velmi podobné a mnohdy i stejné aspekty jako u lidí zdravých. Ale s jedním velmi konfrontujícím a každodenním omezením. A tím je pohyb, který souvisí s prací, činností, tvořivostí, relaxací a mnohým dalším, ale o tom později.
Můžeme tvrdit, že jsou to vnitřní činitelé jako osobnostní rysy jedince dané souhrnem vrozených dispozic, které zcela zásadně ovlivňuje působení rodiny, blízkých, komunity, školy a celé společnosti a její kultury.
Stejně tak vlastní sebehodnocení, možnost (sebe)realizace a dosahování vlastních cílů potažmo úspěšnost.
Bezpochyby zdravotní stav, míra postižení a závislosti ať už na jiných osobách, službách, zdravotnictví, pomůckách…
A vnější, které představují možnosti a systém sociálních služeb, zdravotnictví, úroveň kvality života, přístup společnosti k lidem se zdravotním postižením, možnosti pracovního uplatnění, vzdělávací a kulturní politika apod.
Do jisté míry hraje roli i odolnost každého člověka s postižením, jeho schopnost zvládnout nepřízeň a okolnosti, které utváří jeho každodenní život. Což platí i pro každého z nás.
Samozřejmě bývá zásadní, zda je postižení vrozené nebo získané, ale o tom příště.
Tělesné postižení jako výzva i přímá konfrontace s realitou
Nyní se už jen krátce vraťme k onomu pohybu, který je pro nás tak automatický, že o něm hlouběji nepřemýšlíme. Chceme se najíst a stejně jako po tisícé bereme do ruky talíř, usedáme ke stolu, bereme do ruky příbor a vykonáváme činnost. Něco nás někde šimrá, tak se podrbeme a více tomu nevěnujeme pozornost. Někteří z nás milují tanec a automatiky si rytmizují a vykonávají pohyby. Jiní potřebují pohyb k výdělku.
Když potřebujeme, přidáme do kroku, s chutí si jdeme zaběhat a velmi rádi si pak dáme nohy na stůl a ruce za hlavu. Zcela automaticky jako sto jiných činností.
A zde tělesně postižení jednoduše nemohou nebo mohou v omezené míře. Přes všechno možné pozitivní vnímání sebe sama, životní optimismus a příznivé vnitřní i vnější faktory to zde prostě častokrát nejde.
Pohyb je ztížený, omezený. Může být nekoordinovaný, atypický…A to všechno úzce souvisí s vlastní sebeobsluhou, realizací, pracovním uplatněním, navazováním vztahů atd. Každý den.
Osoby s tělesným postižením jsou tak v konfrontaci mezi funkcemi vlastního těla a ambicemi, které mají. V konfrontaci s okolím a s interakcemi s dalšími lidmi v rovině pozorování, souzení a srovnávání.
A tak, i přesto, že máme někdy tendenci osoby s postiženým litovat, podceňovat nebo se jim vyhýbat, věřte, že oni sami o to možná mnohdy nestojí. Jsou plnohodnotnou součástí naší společnosti, která má velký potenciál. Tělesná schránka neurčuje to, jakými jsme lidmi a fakt, že někdo z nás vypadá jinak nebo je v jistých věcech limitován není důvod k jeho odmítání.
A tak, my jakožto součást celé společnosti/komunity, která je vnějším faktorem života lidí s jakoukoliv odlišností jsou naopak oni pro nás zrcadlem.
M.R.
Zdroje:
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskurzivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-873-9.
