Článek
Kolik jich je ve skutečnosti se můžeme pouze domnívat.
Pro přehled, policie České republiky evidovala za rok 2022 bezmála 1 500 případů, ve kterých bylo identifikováno domácí násilí.1
Portál i60.cz v minulém roce vydal rozhovor se zakladatelkou organizace ROSA (centrum pro ženy, z.s., které se zabývá ochranou žen proti domácímu násilí), ze kterého je patrné, že každá třetí žena zažila nepřijatelné chování. Statistiky uvádějí, že se jedná až o 35 % žen různého věku.2
Kampaň Beztrestu.cz uvádí velmi tvrdá data. Ročně dojde až k 12 000 případům znásilnění. Ohlášeno je však mizivé množství, okolo pěti procent.3
Mimo tyto oficiální údaje existuje na sociálních sítích mnoho iniciativ (např. instagram pod svícnem, instagram to.po.tom), které informují o různých případech násilných trestných činů a obsahují autentické výpovědi obětí. Představují různé cesty k řešení situací a zejména vedou diskuze. Komentáře těchto profilů jsou plné zpráv od těch, kteří mají bohužel s různými druhy špatného chování vlastní zkušenost. Tyto platformy však tvoří jakousi komunitu, kde dochází k markantní podpoře a propojení těch, kteří to potřebují.
Naproti těmto faktům jde skutečnost, na kterou upozorňují odborníci a je často diskutována i na zmiňovaných účtech sociálních sítí.
Může se to zdát zarážející, ale mnohdy chybí osoba, která by dětem řekla: „Hele, nikdo ti nesmí ubližovat. Není v pořádku, když se k tobě někdo chová ošklivě. Nikdo tě nesmí nutit do věcí, které nechceš. Nemusíš nikomu vyhovovat a nechat si líbit věci, které se ti nelíbí, jen proto, že nechceš být sám/sama. Neměl(a) by ses kvůli někomu cítit zle. A pokud potřebuješ pomoci, cítíš se špatně, chci abys mi to řekl/a. Vždycky ti pomůžu.“
Advokátka Lucie Hrdá, která vynakládá ohromné úsilí a doslova se rve za oběti násilí, otevřeně hovoří4 o tom, že my jako společnost nemluvíme s dospívajícími dětmi dostatečně na téma, že si nemusí nechat nic líbit od někoho jen proto, aby s někým chodili nebo s někým trávili čas. A o tom bychom měli s našimi dětmi, a celkově s lidmi napříč generacemi hovořit z hlediska psychologie ve všech vývojových stádiích. Včetně seniorů.
Kdo má děti ví, že děti budou dětmi svých rodičů napořád. A tak je potřeba toto vtloukat nejen malým dětem, ale je třeba to říct i dospívajícím slečnám a klukům. Mladistvým v pubertě a na prahu dospělosti. A pokud si to situace žádá, tak i kdykoliv potom a s pomocí to myslet vážně.
Funguje to i obráceně. Nesmí se zapomenout i na druhý pohled.
Občas je třeba připomenutí: „Nikdy nikomu neubližuj. Není v pořádku někomu nadávat, někoho ponižovat, někoho bít.“
Ovšem zde je nutné jít vzorem a to, co slovně říkám dětem, tak sám činit. Těžko to bude fungovat, když by rodiče učili děti, že si navzájem neubližujeme a při první příležitosti by děti dostaly pár facek.
Pokud dítě/mladistvý vyrůstá v prostředí, které je silně toxické, plné stresu a agrese, nemůžeme se divit, když si takové dítko ponese tyto způsoby chování s sebou celý život. Ať už jako oběť nebo agresor.
Komunikace samozřejmě není jediné řešení celé problematiky, ale je nutná a má velký potenciál ledacos změnit a pomoci zejména těm, kteří to potřebují… pár upřímnými slovy, v pár minutách.
M.R.
Zdroje:
