Osmdesátníci a jejich děti: Péče není jen o povinnostech, ale i o vztazích

Pojistka pro ty, kterým nevelí svědomí a morálka, jak se mají v lidské společnosti chovat. Bohužel, takoví lidé existují, a proto musejí existovat i zákony.

Většina rodičů se o své děti nejen chce starat, ale chce se o ně starat dobře a těší se na to. Přesto to někteří nedělají, a proto Občanský zákoník 89/2012 Sb. má mimo jiné také oddíl 3 zvaný „Rodiče a dítě“. Tam se mimo jiné dočteme, že „Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.“

Občanský zákoník (dále OZ) mimo jiné také upravuje výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky. Například v § 915 odstavec 2 se dočteme, že „Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“ Většinou se tím myslí na stáří rodičů, pokud by se ocitli ve hmotné nouzi a nebyli by schopni zajistit si sami důstojný život.

Možná někoho právě napadlo k čemu vlastně taková ustanovení, vždyť žádné „normální“ dítě přece nenechá své rodiče strádat. Co když je ale situace komplikovanější?

Někdy se stává, že rodič nebyl tak úplně vzorovým rodičem. V § 884 stojí, že „Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v  rodině.“ a dále, že „Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a  nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Co když tomu tak nebylo a rodič své děti psychicky i fyzicky týral, hrubě je bil a ponižoval? Pak jednoho dne sám zestárne a očekává od dětí lásku a péči? Může se někdo divit, že mu ji děti nedávají?

Pokud se domníváte, že něco takového přece nejde na dětech páchat nepozorovaně, tak bohužel jde. Není úplně málo tzv. „vzorných rodin“, které jsou vzorné jen na oko a za zdmi jejich bytů nebo domů se odehrávají věci, které rozhodně do dobré výchovy nepatří. Pokud jde o nepřiměřené tělesné tresty, situace se dnes výrazně zlepšila oproti minulosti, kdy ještě před čtyřiceti lety bylo mnoho rodičů přesvědčeno, že děti jsou jejich majetkem a mohou je třískat, jak se jim zlíbí. Dnes jsou tito rodiče většinou ve věku kolem osmdesátky, kdy právě tu vřelou a láskyplnou péči od svých potomků očekávají.

Varující by mělo být, že se sice situace zlepšila, ale ideální rozhodně není. Fyzické tresty ve výchově totiž i dnes používají dvě třetiny českých rodičů.Přes dvě pětiny Čechů (43 procent) nepovažuje za fyzický trest facku nebo plácnutí.

A co škoda rány, která vedle padne? Bití do výchovy nepatří, je to podivný způsob vynucování rodičovského respektu a autority. Ano, jsou situace, kdy je přiměřené plácnutí přes ručku nebo zadeček rychlejší než verbální vysvětlování, ale každý jistě chápe, že právě to na mysli nemám. Pokud mluvím o bití a fyzickém týrání, pak mám na mysli bití, po kterém zůstávají modřiny, šrámy, občas i pěkná jelita. Není málo těch, kteří by mohli vyprávět, jak je rodič vláčel za vlasy, sprostě na ně ječel, bez ostychu je nakopl a ne jednou, přerazil o ně tlustou vařečku apod., což už rozhodně normálním výchovným prostředkem není. A už vůbec to nesplňuje ustanovení OZ, že jde o výchovné prostředky, které neohrožují zdraví dítěte ani jeho rozvoj a  nedotýkají se lidské důstojnosti dítěte.

Sečteno a podtrženo, toto si děti v dětství užívaly a když rodič zestárne, ani náhodou si na něco takového nepamatuje. Chodily děti čistě oblékané? Chodily! Měly hlad? Neměly! Tak o co jim vlastně jde? Je jejich povinností se o starého rodiče postarat! Že se mnohým takovým dětem do starání nechce, tomu se nelze divit. V dětství si zažily peklo, často jsou vztahy s rodičem nefunkční a najednou by se měly starat? Rodiče chtějí dostat zpátky lásku, kterou jim nikdy nedali, a diví se, že ji zpět nedostávají?

My lidé máme tzv. selektivní paměť. Co si chceme pamatovat, to si pamatujeme. Co nechceme, to často vytěsníme. A co hůř, i z toho, co si pamatujeme, si poměrně hodně věcí pamatujeme trochu jinak, než jak se opravdu odehrály. To je hodně špatná vstupenka do pokusu domluvit se. Zatímco potomek vnímá své dětství jako traumatizující a zaplatil už majlant za terapie u psychoterapeuta, rodič nechápe, co to jeho dospělé dítě plácá za nesmysly. Zrovna teď mám kolem sebe dva kolegy, kteří si touto situací procházejí.

Přesto, že ani jeden vztah nefunguje a v dětství si zažili věci, které by nikdo žádnému dítěti nepřál, kromě jejich sourozenců, kteří to prožívali s nimi, o tom vlastně nikdo „oficiálně“ neví a rodiče to popírají. Tito kolegové jsou přesto ochotni finančně zabezpečit péči o nemohoucího rodiče (v obou případech jde o ovdovělou matku). Například tak, že pro ně seženou místo v domově pro seniory (což není ani snadné, ani levné), nebo jim zaplatí pečovatelku, která se bude o ně starat v jejich domácím prostředí a samozřejmě i uklízečku, která bude pečovat o byt, ve kterém žijí. Bohužel v obou případech kolegové dopadli jako sedláci u Chlumce. Matky odmítají cizí péči, chtějí zůstat žít ve svých obřích bytech, které dávno nezvládají a vyžadují přímou péči od svých potomků. Oba kolegové k tomu mají své rodiny, nezletilé děti, náročná zaměstnání a nesplacené hypotéky.

Obě strany se cítí mizerně. Potomci nabídli, co bylo v jejich silách, víc dát nemohou. Lásku od svých matek nedostali, nemohou ji tedy rozdávat, ani jeden to tak necítí. Matky na ně verbálně hází špínu, kudy chodí, protože kdo je víc, než osmdesátiletá matka?! Pravdu si pěkně kreslí tak, jak se jim to hodí, a dospělé děti se nestačí divit, co se k nim občas donese, že o nich opět jejich matka někde povídala. Že se k nim jako „skutečné mámy“ nikdy jejich matky nechovaly, to si nejen nepamatují, ale hlavně si to nemyslí. Svou výchovu, kterou na dětech praktikovaly, totiž považují za správnou. Jedna z těch dvou dam se dokonce nechala slyšet, že měla své děti řezat ještě víc, protože je vidět, že to dělala málo.

Tím se vracím na začátek, a sice k zákonům. Ty nám mohou nařídit, že musíme platit daně a nesmíme krást, vraždit, podvádět… Žádný zákon nikomu však nedokáže nařídit, aby rozdával lásku, aby miloval bezpodmínečně, aby byl vřelý, chápající nebo odpouštějící, což jsou základní charakteristiky dobrého rodiče. Rodič stojí na začátku celého dominového efektu. Pokud se to pokazí na začátku, na konci se to spravuje už velmi špatně.

Bohužel, tak, jako si matky mých kolegů kdysi myslely, že jejich děti jsou jejich majetkem, se kterým mohou nakládat, jak se jim zlíbí, dnes si myslí, že děti mají povinnost se o ně postarat právě tak, jak si to ony přejí a představují a ne jinak. Faktem však je, že takhle černobílé to skutečně není a kdyby se chtěli potomci bránit soudní cestou, rozhodně by nebyli bez šancí. Přitom by k nápravě celé situace stačilo tak málo (a přitom vlastně hodně). Aby ve vztahu od samého začátku byla přítomna láska a také respekt k dítěti, které přesto, že je nezletilé, nemá být žádným rodičem nikdy ponižováno a traumatizováno ani fyzicky, ani psychicky (což je ještě samostatná kategorie, někdy ještě bolestivější než fyzické tresty).

Matka jednoho z kolegů to vyřešila tak, že své potomky (celkem jde o tři syny) důsledně vydědila, což vědí jen díky tomu, že vydědění začala používat k jejich vydírání ve smyslu - nepostarají se, jak ona chce, nic nezdědí. Taktika nefunguje, všichni tři raději nic nezdědí, než aby skákali, jak matka píská. Pro většinu z nich by to totiž znamenalo tak silné narušení jejich rodinných životů, že by na to jejich rodiny mohly zle doplatit. Vydědění je vždy možné napadnout, protože ani to není vůbec jednoduché a černobílé.

Mnozí rodičové si například myslí, že stačí, když o ně jejich potomek neprojevuje tzv. opravdový zájem. Občanské právo však říká, že jestliže potomek neprojevoval zájem proto, že ani rodič neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího objasňování konkrétních okolností jejich vztahu v případném sporu dospět k závěru, že by takové neprojevování zájmu ze strany potomka bylo důvodem k vydědění. Nejde tedy jen o to, aby byli staří rodičové obletováni a opečováváni svými dětmi, ale musí to fungovat oboustranně. Čeká matka, že jí potomek pravidelně jednou týdně zatelefonuje a ona sama nikdy nezavolá, protože je přesvědčena, že volání je povinnost potomka? Nic jí přitom v zavolání nebrání? Pak i ona by měla projevovat zájem a jednou za čas ukázat, že se o svého dospělého potomka zajímá „jako máma“.

Smutné je, že se nemohu zbavit dojmu, že těchto a velmi podobných případů přibývá. Osmdesátiletí rodiče vyžadují péči, kterou jim nejsou jejich děti schopny z různých důvodů poskytnout (často je to péče o vlastní děti, rodinu, náročné zaměstnání, splácení hypotéky apod.) a tu péči, kterou by jim děti byly schopné a ochotné zařídit, zaplatit, vyjednat, tu odmítají. Prostě proto, že není podle jejich představ. Jako by platilo: „Je mi osmdesát, kdo je víc?“