Pražané nechtějí motýly a chobotnice

Rotterdam je znám jako muzeum moderní architektury, New York jako velké jablko, město, které nikdy nespí nebo třeba hlavní město světa a o Vídni se říká, že je definicí elegance. Každé město je jiné a má nejen svou historii, ale také atmosféru.

Není jedno, kde žijeme. Veřejný prostor má na nás vliv a myslím, že můžeme říct, že nás do značné míry utváří. Ne každý může žít v pulzujícím New Yorku, ne pro každého je život v Tokiu. Města nás tak trochu formují a „vychovávají“. Není pochyb o tom, že tento vliv má své plusy i mínusy.

Praha je město známé pro své historické památky. Podobně jako do Vídně, turisté k nám jezdí jako do muzea pod širým nebem a zejména ti, kteří přijíždějí z měst, kde mnoho historických památek není, cítí se, jako by cestovali časem. V Praze toho mají hodně, co mohou obdivovat a přes všechna možná „ale“, která by teď nejspíš Pražané začali vyjmenovávat, je Praha město s neopakovatelnou atmosférou. Napíšeme-li, že patří k nejkrásnějším městům na světě, není to reklamní slogan, ale fakt.

Jak to ale má Praha s moderní architekturou? Patří moderní architektura do města, které zdobí právě takové přívlastky, jako právě Prahu?

Právě proto, že nás města formují a utvářejí, mají na nás vliv, žije v Praze poměrně hodně lidí, kteří jsou konzervativní, pokud jde o architekturu a vzhled města. Nemají rádi experimenty, nelíbí se jim, když navyklou atmosféru najednou něco naruší. Praha však nejsou jen historické čtvrti, mosty, věže a ulice, Praha jsou také nové městské části, které vznikají a město se neustále rozrůstá.

Nejsem architekt a architekturu vnímám jen jako obyčejný laik. Cítím však, že právě architektura je to, co zanechává znatelné stopy, může tu zůstat po jednotlivých generacích, může něco zanechat a promlouvat k těm, kteří přijdou po nás. Předci nám toho v Praze zanechali hodně a právě díky nim je naše město takové, jaké je. Co ale zanecháme jednou my těm, kteří přijdou za dvě, tři nebo čtyři stovky let po nás?

Co budou po nás jednou příchozí generace ve městě obdivovat? Tady nejspíš leží odpověď na otázku, zda patří do takového města, jako je Praha, moderní architektura. Ano, rozhodně patří, protože čas nelze zastavit a každé město se v čase proměňuje. Nejde přitom jen o architekturu. Jde také o sochy, o jakoukoliv výzdobu města.

Stačí se podívat, jak se stavěly činžovní domy v 19. století a jak se staví bytové domy dnes. Jak zdobné budovy dříve vznikaly! Byly na nich sochy, arkýře, nádherně zdobené balkóny, roztomilé věže i věžičky a další prvky. Kolik soch našlo dříve v Praze své místo za každé jednotlivé desetiletí? Kolik jich najde místo teď? To porovnání asi moc veselé nebude. Uživit se dnes jako sochař asi není zrovna nic jednoduchého.

Jednou za čas se objeví originální nápad, jak zpestřit pražské prostředí. Pokaždé, když se objeví, nepřestává mě fascinovat, jakou bouři to přinese. Třeba architektem Kaplickým navrhovaná knihovna v podobě chobotnice zvítězila v  mezinárodní soutěži na novou budovu Národní knihovny v roce 2007 a nestojí dodnes. Na pražské Letné měla stát už v roce 2010. Bohužel návrh vzbudil odpor jak politiků, tak i velké části veřejnosti. Není mi jasné proč. V Praze přesně takové výstřední a moderní budovy scházejí. Přitom Letná byla dle mého názoru místo, které by pro takovou stavbu bylo vhodné.

Jednou z velmi výrazných staveb, která je dokonce v historickém centru města, se stal tzv. Tančící dům. I proti němu se zvedla vlna odporu v době, kdy vznikal a dodnes je nemalý počet Pražanů přesvědčen, že dům hyzdí pražské nábřeží. Pravda je přitom taková, že právě za tímto domem a možností vidět ho na vlastní oči, jezdí turisté z celého světa.

Podobné vášně (nadšení i zatracení) sklízely ve Zlíně moderní stavby od známé architektky a zlínské rodačky Evy Jiřičné. Její kongresové a univerzitní centrum jsou dnes jednou z dominant města Zlína. Zlín není Praha, a přesto to ani tam moderní budovy neměly a nemají jednoduché.

Že by Češi skutečně byli konzervativní, pokud jde o moderní architekturu? Mívám často pocit, že se spíš bojíme udělat krok směrem k experimentu, nebo trochu do neznáma. Jak to asi pak bude vypadat? Jako bychom si ani nechtěli věřit, že by to mohlo vypadat dobře. Co kdyby… raději snad ani ne… zůstaňme u starých osvědčených věcí… Zaprděnost? Možná, trochu. Daleko více asi nedůvěra v moderní vize.

Rotterdam, nizozemský přístav (kdysi největší na světě), se experimentovat nebojí. Je radost dívat se, co se v tomto městě rodí za stavby. Ano, můžeme argumentovat, že město využilo faktu, že bylo za války vybombardováno a zbylo mu naprosté minimum historických památek. Nevýhodu obrátilo ve výhodu a stalo se muzeem moderní architektury. To se jim to staví, když nemusejí řešit, že vedle stojí sto i více let stará budova, říkají mnozí. Pravda je ale trochu jiná.

Jeden příklad za všechny. Přímo v centru Rotterdamu stojí kostel (Laurenskerk), poslední stavba pozdní gotiky, kostel, jehož historie sahá až do středověku a který býval vždy tzv. hlavním kostelem Rotterdamu. Za války byl při velkém bombardování velmi poškozen, ale jako jedna z mála budov katastrofu přežil. Je jediný svého druhu ve městě. Přesto se Holanďané nebáli nechat jen kousek od něj postavit moderní tržnici Markthal, které se dnes přezdívá Sixtinská kaple Rotterdamu. Neumím si něco takového u nás vůbec představit. Moc dobře si pamatuji, jak obrovskou vlnu nevole vzbudila Nová scéna Národního divadla v Praze. Dodnes jí mnoho lidí nenazve jinak než opičárnou, která hyzdí historickou budovu ND.

Tak jako s budovami, je to u nás i se sochami a moderní výzdobou měst, Prahy zejména. Není mnoho umělců, jako je David Černý. Jeho tvorba nevyšumí, nepřehlédnete ji, neztratí se v prostoru. Baví mě koukat na všechno, co vytvořil. Něco se mi líbí hodně, něco méně, ale velmi kvituji, že umí zaujmout.

Co je pěkného na holé noze žižkovské televizní věže? Celkem nic. Moje generace vysílači neřekla jinak, než „Bajkonur“. Teprve, když na věž umístil David Černý svá miminka, začalo mě bavit se na ni koukat. I to však vzbudilo velký odpor. Ostatně, věž samotná rovněž, ale časem jsme si na ni už zvykli.

Podobně zpestřila prostor za nákupním centrem Quadrio v centru Prahy obří Kafkova hlava od stejného umělce. Líbí se mi, do Prahy rozhodně patří a ráda se pohledem na pohybující se hlavu kochám. Všimli jste si, kolik turistů k ní míří? Kafka je pro turisty z celého světa jedním z výrazných symbolů Prahy. Jak je možné, že ještě nikoho před Černým nenapadlo, že nám tu nějaká obří socha/podobizna Kafky schází?

Naposledy, ale rozhodně ne poslední velké haló, způsobil právě Černý před pár dny umístěním svých plastik motýlů na budovu bývalého obchodního domu Máj v centru Prahy. Prý je to kýč. Upřímně, kdo dnes dokáže něco takového posoudit? Kýč nemá stejnou podobu jako před sto a více lety. Je kýč umění, které se líbí?

Definic kýče je mnoho. V zásadě je to prý umění, které cílí na emoce, je masové, a tak jednoduché, že ho každý pochopí tzv. na první dobrou. Mimo jiné z toho plyne, že většina současných médií není nic jiného, než kýč (knihy, film, televizní pořady atd.).

Kdo je, nebo si chce hrát na intelektuála, zřejmě s těmito definicemi souhlasí. Kolik lidí chce ale koukat na filmy, které jsou tak hluboké, že jim nikdo nerozumí? Kolik lidí chce obdivovat obrazy, které jsou možná oceňované, ale doma byste si je nepověsili, protože je ani trochu nechápete a nevidíte v nich nic jiného, než mazanice? Kolik „hlubokého umění“ dnes existuje a jeden se nestačí divit, co všechno může být dnes nazýváno uměním? Já se rozhodně divím často a o mnoho z těch ceněných artefaktů bych si neopřela ani kolo. Často mám dokonce pocit, že když někdo nemá talent a prostě „to neumí“, začne tvrdit, že jde o hluboké umění, kterému ale běžní lidé přece nerozumí.

Že tomu nerozumím? Nejspíš. Nemusím tomu rozumět, to není můj úkol. Chci žít ve městě, které je pestré, chci, aby mě bavilo dívat se kolem sebe. Zdi bývalého obchoďáku Máj ve mně rozhodně žádné pozitivní pocity nevzbuzují. Jsou nudné. Dívat se na několikametrové skulptury složené z trupů stíhaček Spitfire a motýlích křídel mě baví.

Baví mě, jak David Černý dokázal spojit bojové stíhačky a křehká motýlí křídla. Kombinace války a křehkosti, tedy surovosti a křehkosti, to je pro mě symbol křehkosti lidského života. Symbol, který dnes ukazuje na mnohé a záleží na každém, jak si to přebere, jak to pochopí. Už samotná vícesmyslnost plastik dle mého názoru nesplňuje to, co má plnit kýč. Být jednoduchý a všem svým sdělením pochopitelný.

Co tím chtěl umělec říct? Nevím a upřímně, je mi to fuk. Tyhle školní otázky mi vždycky připadaly směšné, protože nikdo nemůže nikdy mluvit za autora. Není důležité, co tím chtěl říct, ale co to říká nám, kteří se na dílo díváme. Kýč by se dle mého názoru měl zavděčit všem, měl by se líbit všem. Díla Davida Černého se všem rozhodně nelíbí a budí vášně. Já jsem za ně ráda a užívám si je, někdo jiný je nemůže ani cítit. Tady je dle mého názoru odpověď na otázku, jestli je to kýč. Není, na to je totiž těch, kterým se to nelíbí, příliš.

Buďme rádi za lidi, jako je David Černý, Jan Kaplický, Eva Jiřičná a mnozí další, kteří dovedou zaujmout, kteří se nebojí udělat krok do neznáma a experimentovat, za jejichž tvorbou k nám jezdí turisté z celého světa.

Moc bych si přála, abychom jejich nadání uměli ocenit. Pokud to neumíme proto, že jsme v Česku konzervativní (a možná ještě více v Praze), pak to hold berme jako fakt. Třeba budou budoucí generace odvážnější a ochotné vyjít z konzervativní bubliny ven.

Pokud to ale neoceňujeme proto, že umělcům a odvážným architektům nepřejeme úspěch, tak je to mnohem horší. Ono se totiž již víc jak sto let o naší zemi traduje, že není nic horšího než mít tady úspěch. Kdyby to měla být pravda, bylo by to hodně smutné…