Článek
Bylo krátce po roce 1989. Železná opona, stejně jako berlínská zeď, dávno vzaly za své. Do světa se rozjížděli první mladí lidé z východního bloku. Bez příslibu, bez potupných žádostí a doufání, jestli je úřady pustí „na západ“. Byla jsem mladá holka, studentka vysoké školy a i já jsem se rozjela do světa. Poprvé v životě jsem zamířila do Londýna. Konečně vyzkoušet, jestli se člověk skutečně domluví!
V kapse jsem měla pár liber, bydlela jsem u kamarádky, která tam pobývala jako au-pair. Její rodina byla velmi vstřícná a směla jsem bydlet spolu s ní v jejím pokojíku. I přes velmi malý rozpočet, který jsem na tuto cetu měla, byla jsem rozhodnutá alespoň jednou navštívit nějakou kavárnu. Na jídlo v restauraci jsem finance neměla, ale chtěla jsem si vyzkoušet objednat alespoň kávu a zkusit komunikovat s obsluhou.
Ke konci týdenního pobytu, již téměř před odjezdem, když jsem si byla jistá, že si mohu vyhodit z kopýtka a utratit poslední (tehdy velmi drahé) britské libry za posezení u kávy, navštívila jsem jeden podnik přímo v centru města. Rozhodla jsem se impulzivně, to místo se mi zkrátka líbilo a káva úchvatně voněla až na ulici.
Zřejmě šlo o oblíbenou kavárnu, protože když jsem vstoupila, nikde nebyl jediný volný stolek. U každého byly čtyři židle a všude seděli nejméně dva, ale většinou dokonce i více lidí. Bylo mi trapné rozhlédnout se, a pak zase odejít. Chvíli jsem pátrala očima, až jsem si všimla jednoho zastrčeného stolečku, kde seděl pouze jediný člověk. Dodala jsem si odvahu, přistoupila k němu a zeptala se, jestli si smím přisednout. S napětím jsem čekala, jestli mi bude rozumět (do té doby jsem totiž zkoušela angličtinu jen ve škole). Usmál se, změřil si mě očima a přikývl. Přisedla jsem si.
Ve chvíli, kdy jsem spočinula s tímto mužem u jednoho stolku, měla jsem pocit, že na mě visí oči snad celé kavárny. Dokonce i servírka se tak podivně potutelně usmívala, když jsem si objednávala kávu. Přesto jsem se tomu snažila nevěnovat pozornost, říkala jsem si, že bych neměla ty obavy z anglické konverzace tolik prožívat a hlavně nebýt tak vztahovačná. Ty pohledy se mě přece vůbec nemusejí týkat, běželo mi hlavou.
Seděla jsem, usrkávala kávu, když najednou můj soused u stolku promluvil.
„Odkud jste?“ zeptal se. Vysvětlila jsem, že studentka z České republiky a on na to odvětil, že to zná, přece Havel, Kundera, Jágr a pivo. Brala jsem to jako společenskou konverzaci a neočekávala jsem žádné další pokračování. Muž však náhle řekl: „Tak já se vám podepíšu, když jste z takové dálky, chcete?“
Strnula jsem a zírala na nepříliš pěkného chlápka, trochu extravagatně oblečeného, jak mi z nepochopitelného důvodu nabízí svůj podpis. Nedokázala jsem ze sebe vykoktat nic chytřejšího, než otázku: „A proč?“
Kdybych už tehdy znala pojem „wow moment“, tak bych řekla, že právě nastal. Muž na mě vytřeštil oči a znovu si mě prohlédl. Pak se zeptal, jakou mám ráda hudbu. Upřímně jsem odpověděla, že klasiku a jmenovala jsem Mozarta, Beethovena, Smetanu a další své oblíbence. Chtěl vědět, co poslouchám kromě klasiky. Pravdivě jsem odpověděla, že pokud něco, tak zpěváky, které asi znát nebude, třeba Gotta nebo Marii Rottrovou. Měla jsem pravdu, ty neznal.
Zřejmě mu to nedalo a po chvíli mi potichu zanotoval nějakou melodii a chtěl vědět, jestli ji znám. Neznala jsem ji a ani další čtyři. Čím víc se mě vyptával, tím víc vypadal nadšeně a také fascinovaně. Nakonec řekl: „Jmenuji se Elton John a jsem zpěvák. Říká vám to něco?“ Musela jsem zakroutit hlavou. V té době jsem skutečně moderní populární hudbu neposlouchala a zahraniční už vůbec ne. Proběhlo mi hlavou, že to asi bude nějaký britský zpěvák, ale určitě ne moc známý, protože ten by asi jen tak kavárně v centru Londýna neseděl. Nevím, proč jsem si to myslela, ale myslela.
Znovu se ke mně natočil a zeptal se, jak se jmenuji a kolik je mi let. Táhlo mi na dvaadvacet a byla jsem tehdy taková nezkušená mladá holka s očima na vrch hlavy. Všechno pro mě bylo nové, úžasné a svobodné. Znovu zopakoval své jméno, a pak už jsme si jen povídali a povídali. Objednal mi časem ještě džus a taky nějaký zákusek a ten rozhovor nebral konce. Nakonec se s tím chlapíkem dobře povídalo a já si užívala konverzaci s rodilým mluvčím.
Po víc jak hodině rozhovoru zaplatil, samozřejmě i za mě, a než odešel, ještě vytáhl z kapsy svou fotku a zeptal se, jestli ji opravdu nechci s věnováním a podpisem. Zakroutila jsem hlavou, protože co bych s ní dělala…
Přibližně za dva roky jsem si takhle jako novopečená maminka jela s kočárkem po Praze a najednou se před mýma očima zjevil billboard. Obrovský reklamní poutač, na kterém se zubil ten podivný chlápek z londýnské kavárny. Pokud jeho setkání se mnou pro něj tehdy bylo wow momentem, protože si zcela jistě už hodně dlouho nepopovídal s někým, kdo by ho opravdu vůbec neznal, tentokrát nastal můj wow okamžik. Reklama hlásala, že se bude v Praze konat koncert Eltona Johna. Psal se rok 1994 a já jsem začala tušit, že jsem si od něj tu fotku s podpisem tehdy přece jen měla vzít a myslím si to dodnes…
