Článek
Koncesionářské poplatky budou vždy vyvolávat emoce. Naši zákonodárci prý právě zvažují nejen jejich výši, ale také podmínky, na koho se jejich placení bude vztahovat. Doba se změnila a televizní i rozhlasové vysílání lze sledovat na počítačích, tabletech i mobilních telefonech. Televizní přijímač k tomu není třeba. Bude platit poplatky každý, kdo vlastní mobilní telefon?
Proč mám platit?
V současné chvíli platíme České televizi 135 a Českému rozhlasu 45 korun měsíčně. Ke zvýšení nedošlo od roku 2008.
Za pět a čtyřicet korun si dnes jen s obtížemi koupíte v kavárně kávu. Z mého pohledu je tedy částka pro Český rozhlas velmi nízká a zvýšení si zaslouží. „Rozhlas neposlouchám, proč mám platit?“ bouří se řada lidí. Odpověď je v dnešní době díky nedaleké válce na Ukrajině o něco lépe obhajitelná, než kdysi. Může přijít doba, kdy budeme všichni za informace z rozhlasu vděční, protože televizní vysílání nemusí vůbec fungovat. Ano, je to sice mezní situace, ale nastat může.
Existují však i příjemnější důvody, proč má smysl koncesionářský poplatek platit. Českému rozhlasu umožňuje nezávislost vysílání. Nikdo určitě nechceme, aby se programová skladba ČRO řídila tím, kdo právě vyhrál volby.
Klidně zrušit? A víte, že je nejposlouchanější?
Někteří by Český rozhlas prý klidně zrušili, nevidí smysl jeho existence. Často to říkají zejména ti, kteří si program ČRO ještě nikdy ani na chvíli neposlechli. Možná by byli velmi překvapení, kdyby to udělali. I přes přiškrcený rozpočet nabízí ČRO stále nejposlouchanější stanici v zemi - Radiožurnál. Na komerčních rádiích dnes jen těžko budete hledat stejně kvalitní zpravodajství a publicistiku. Podle srpnových výsledků hlavního výzkumu poslechovosti rádií v České republice (Radioprojekt) za první pololetí 2023 se ukazuje, že si ČRO stále drží stabilní pozici v podílu na trhu, který je aktuálně 27,6 %. V průměrném dni ho poslouchalo 842 tisíc posluchačů a v průměrném týdnu to byl 1 milion 629 tisíc posluchačů.
Hodně lidí dnes argumentuje tím, že mladí rozhlas vůbec neposlouchají, že jde již o umírající médium starších ročníků. Ani to by nemusela být pravda. Mám totiž zkušenost, že pokud se mladí mají možnost seznámit s programovou skladbou Českého rozhlasu, bývají velmi mile překvapení a poměrně snadno se pak stanou jeho pravidelnými posluchači. Jde spíš o to, že je to samotné nenapadne. Jsou zvyklí, že rádio poslouchají nejvýše v autě, protože chtějí mít přistup k informacím o stavu silnic. Aplikace jako Spotify a podobné totiž mohou za to, že mladí už rádio dokonce neposlouchají ani kvůli hudbě. Dříve (než tyto placené hudební aplikace existovaly) si mladý člověk musel dost složitě hledat na trhu rádio, jehož hudební styl mu vyhovoval. Ty časy jsou dávno pryč. Vrací se naopak doba, kdy si mladí mohou oblíbit Český rozhlas ne pro jeho hudební nabídku, tu mají ve svých aplikacích lepší, ale pro nabídku programů mluveného slova, které má ČRO skutečně kvalitní.
Když mladým ukážu, jaké rozhlasové hry si mohou na vlnách ČRO poslechnout, jak zajímavé podcasty najdou na jeho internetových stránkách, jak skvělé reportáže z celého světa nebo zajímavé publicistické pořady, často se diví. Nevěděli o tom. Školy by měly našim mladým lidem zprostředkovávat více informací o tom, co pro ně třeba právě Český rozhlas všechno vyrábí a připravuje. Tvorba, která zde vzniká, nemůže vzniknout nikde jinde, protože komerční rádia na takovou produkci nemají dost peněz. Vyrobit pěknou rozhlasovou hru nebo pořizovat reportáže ze vzdálených míst díky práci stálých rozhlasových zpravodajů, to je nákladná záležitost.
Český rozhlas oslavil letos v květnu výročí 100 let. I přes své „stáří“ stále patří k nejrychlejším médiím, jaká existují. Cokoliv aktuálního vždy zvládne předat veřejnosti rychleji než televize a nejméně stejně rychle jako internet. Proto si rozhodně zaslouží z našich kapes víc, než jen cenu jednoho kafe.
ČT nepotřebuje konkurovat a soutěžit
A Česká televize? I ta si zaslouží navýšení koncesionářských poplatků a i v tomto případě platí, že její nezávislé vysílání by mělo být pro nás všechny prioritou. Nechci se dívat na zmanipulované zpravodajství, které si „zařídí“ politické strany. Nemusím sledovat ani zábavné pořady, ani hranou televizní tvorbu, nabídka je dnes na placených kanálech typu Netflix, HBO nebo Disney+ dostatečná. Přesto pro mě ČT jako veřejnoprávní médium neztrácí svůj význam právě kvůli nezávislému zpravodajství. Ale nejde jen o něj.
Ráda budu platit vyšší koncesionářský poplatek i ČT, ale přála bych si, aby se konečně oprostila od pocitů, že musí konkurovat komerčním televizím. Ne, opravdu nemusí. Měla by nabízet pořady, které komerční televize nikdy ze své podstaty nabízet nebudou. To je také její poslání. Bohužel místo toho se v posledních letech spíše snažila soutěžit s konkurencí, což je úplně zbytečné.
„Proč mám platit za něco, na co nekoukám?“ ptají se mnozí. Věřím tomu, že hodně lidí na ČT nekouká. V posledních letech jsem v jejím programu sama musela hledat velmi poctivě, abych alespoň jednou za čas našla něco, čemu bych chtěla věnovat čas. I když takových pořadů nebylo mnoho, některé byly, třeba seriál Kukačky. Některé pořady zkrátka byly dobré a za pozornost stály. Nedivím se, že pokud to máte podobně jako já, napadne vás, že platit si některý z výše jmenovaných filmových kanálů je vlastně levnější. Nepopírám, že pokud v programové skladbě člověk nenachází pro sebe nic, nebo jen málo, pak má nepochybně pravdu. Přesto je dobré si uvědomit, že ČT má jako veřejnoprávní médium celou řadu povinností, protože musí poskytovat tzv. veřejnoprávní službu.
Co ČT musí a nesmí?
Povinnosti ČT ukládá zákon o České televizi. Je jich tam vyjmenována celá řada, pro obyčejného člověka jsou podstatné zejména tyto: provozuje televizní vysílání dvou celoplošných televizních programů, zřizuje síť vlastních zpravodajů, v oblasti zpravodajských a publicistických pořadů zajišťuje regionální vysílání, podporuje českou filmovou tvorbu, poskytuje alespoň na jednom vysílaném programu 24hodinovou programovou službu, včetně aktuálního zpravodajství a například opatřuje alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené (nebo simultánním tlumočením do znakové řeči). Nic z toho komerční televize dělat a zajišťovat nemusejí.
Kromě toho je ČT výrazně omezena i pokud jde o vysílání reklamy. Jestli něco skutečně oceňuji, pak fakt, že se na mě nevalí při sledování vybraného programu ČT tolik reklamy, jako na komerčních televizích. Dle zákona 231/2001 Sb., o vysílání, platného od roku 2011 je reklama v České televizi povolená pouze na stanicích ČT2 a ČT sport, kde nesmí přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času na každém z těchto programů. Na programu ČT1 je zakázána zcela.
Pokud vás ani trochu nezajímá co se děje ve světě nebo na naší celostátní úrovni, třeba oceňujete alespoň regionální zpravodajství ČT, ze kterého se dozvíte novinky ze svého kraje. Pokud ani to, možná patříte k divákům, kteří se rádi podívají na původní české filmy z nichž mnohé vznikly právě i díky ČT. Nebo možná oceňujete archivní snímky, které vám ČT nabízí. Programy, které mají tzv. malou cílovou skupinu (tzn. dívá se na ně jen málo lidí), také najdete téměř výlučně jen na ČT. Dalo by se ještě nějakou chvíli vyjmenovávat, co každého z nás v programové skladbě ČT vlastně těší. Pokud máte ve svém okolí sluchově postiženého člověka, pak určitě oceňujete, že mu ČT zajišťuje titulkování do znakové řeči. Ani to ne? Patříte skutečně k těm, komu by zrušení ČT ani trochu nevadilo, protože si její vysílání nepustí týdně ani na pár minut? Pak je asi nejlepší vnímat placení koncesionářských poplatků jako druh daně, což ve své podstatě i je. Z vašich daní se také platí věci a služby, které třeba nikdy nevyužijete. Obdobně je to s placením zdravotního pojištění. Musíme ho platit všichni, ale někdo využívá služby veřejného zdravotního pojištění dnes a denně, jiný téměř vůbec.
Zkušenosti ze světa
Kdysi jsem žila v Nizozemí a i tam se tehdy platil koncesionářský poplatek za televizi a rozhlas. Nebyl nijak nízký vzhledem k tehdejšímu průměrnému platu, ale součástí této platby bylo i vyplnění poměrně rozsáhlého dotazníku, ve kterém byl koncesionář dotazován, co by si přál mít v televizi a v rozhlase za pořady. Člověk tak nejen měl pocit, že veřejnoprávní média zajímá jeho divácký a posluchačský vkus a potřeby, ale odpovědi byly následně hromadně zpracovány a koncesionářské poplatky podle toho rozdělovány. Když se například ukázalo, že si 6 % koncesionářů přeje každotýdenní křesťanské vysílání, šlo na jeho výrobu také příslušné procento z koncesionářských poplatků. Nizozemští koncesionáři tak měli pocit, že jejich individuální přání někoho zajímají.
Dnes už je i v Nizozemí situace jiná. Z koncesionářských poplatků se stala od 1. ledna 2000 další daň. Platí se jednou ročně, zdaňovacím obdobím je 12 po sobě následujících měsíců a činí 1,1 % z poplatníkovy daně z příjmu. Holanďané si stěžují, neboť zatímco dříve, když ještě koncesionářské poplatky existovaly, věděli, kolik kdo přesně zaplatil, kolik zaplatila rodina apod., dnes je systém velmi špatně průhledný. Poplatky již „nejsou vidět“ jako dřív, jsou vybírány nepřímo prostřednictvím obecních daní a jsou vypláceny provozovatelům vysílání prostřednictvím dotací.
Odhaduje se, že průměrná rodina (tzn. dva zaměstnaní dospělí a tři nezletilé děti) zaplatí ročně v Nizozemí za vysílání veřejnoprávních médií cca 200 euro. Postavme si to proti průměrnému příjmu, abychom mohli porovnat výši placené částky se situací v Česku. Průměrný plat je dnes v Nizozemí přibližně 3 300 euro hrubého měsíčně. To je přibližně totéž, jako kdyby česká rodina při současném celorepublikovém přibližném průměrném hrubém platu 43 tisíc, zaplatila na této dani 2 605 korun ročně. Rozpočteno na měsíční platby, musela by česká domácnost zaplatit na koncesionářských poplatcích 217 korun měsíčně. Upřímně, to není až tak velký rozdíl oproti tomu, co dnes skutečně platíme (celkem 180 korun). Přitom nizozemská veřejnoprávní média jsou v Evropě považována za jedna z nejdražších.
I v Nizozemí se platí za televizní přijímač v domácnosti, nikoliv za to, jestli je přijímač používán. Zákon navíc uvádí, že nemusí jít vysloveně o televizní přijímač, ale o jakékoliv zařízení, které je schopné zprostředkovat televizní vysílání. Plyne z toho, že je v dnešní době téměř nemožné, aby placení nějaká domácnost unikla.
Dříve byli v Nizozemí od koncesionářských poplatků osvobození nevidomí a hluší, kteří žili osamoceně v domácnosti (nebo žili v domácnosti s jiným stejně hendikepovaným člověkem). Dnes už to neplatí, platí všichni stejně vysoké procento z daně z příjmu.
Oproti tomu v Německu byly před časem výhody nevidomých a slepých zrušeny a i tito lidé jsou povinni za veřejnoprávní média platit, i když jen 1/3 běžné sazby. Dříve však neplatili nic. Stejně tak byly zrušeny výhody seniorům v domovech s pečovatelskou službou, kteří nyní musí platit jako kdokoliv jiný. Od poplatku jsou osvobozeni jen ti, kterým jejich velmi nízké příjmy neumožňují poplatek platit (hranice příjmu je každý rok jasně stanovena).
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře
Možná bychom se divili, kdybychom zjistili, jakým způsobem a v jaké výši se platí za veřejnoprávní média v jiných evropských zemích. Není ani nic výjimečného na tom, že jsou rodiny popotahovány po soudech, když tvrdí, že v domácnosti žádný televizní přijímač nemají a úřady jim to nevěří (takový případ se kdysi stal v Británii a spor nakonec rodina vyhrála, protože skutečně televizní přijímač nevlastnila).
Zdá se, že téměř nikde nemají ideální systém a řešení. Přes všechny plusy a mínusy si myslím, že celkový měsíční poplatek (ČRO + ČT dohromady) ve výši ceny jednoho relativně běžného oběda v pražské hospodě, si tato dvě média zaslouží. Že ho budeme platit prakticky úplně všichni, je myslím už více méně jasné. Berme to zkrátka jako další solidární daň. Možná se právě teď na ČT nedíváte a ČRO neposloucháte, ale už jen proto, že může nastat doba, kdy budeme tato média víc než potřebovat, stojí za to poplatky platit.
Zdroje:
https://poplatky.ceskatelevize.cz/domacnost
https://www.refundo.cz/magazin/238/koncesionarske-poplatky-kdy-komu-a-jak-je-platit
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-483
Karel Kyncl, publikace V Buckinghamu otevřeno, příběh „Potíže s netelevizí“ ze dne 20. 2. 1993, vydal Radioservis a. s. ve spolupráci s Českým rozhlasem v Praze 1997. Kniha je výběrem příspěvků odvysílaných z Londýna od jara 1992 do jara 1994 nejdříve v Československém a později v Českém a Slovenském rozhlase.
https://nl.wikipedia.org/wiki/Kijk-_en_luistergeld
https://www.startpagina.nl/v/maatschappij/politiek-overheid/vraag/109791/kijkgeld-betalen/
https://www.bnnvara.nl/kassa/artikelen/omroepen-zien-herinvoering-kijkgeld-wel-zitten
https://www.businessinsider.nl/in-duitsland-moeten-ook-blinden-kijkgeld-betalen/
