Článek
Velikonoce nemají v naší zemi jednu ustálenou podobu. Zatímco děti na mnoha vesnicích ještě stále chodí koledovat, v Praze a větších městech ani netuší, že by něco takového mohly. Lidovým zvykům se ve městech moc nedaří. Pokud jde o náboženské velikonoční tradice, kvetou zejména podle místa, daleko více na Moravě než v Čechách. Kdybychom spočítali, kolik lidí navštíví o Velikonocích bohoslužbu a má to pro ně důležitý význam, nebylo by jich v poměru k počtu obyvatel příliš mnoho. To všechno vnímám jako přirozenou pestrost, kterou i vítám. Pro někoho to jsou zkrátka svátky jara a užívá si každou kvetoucí rostlinku, další se obdivuje mláďatům v zoologické zahradě, jiný má konečně čas na chvíli spočinutí a zajde na bohoslužbu. Teta Máňa se může uběhat, aby stihla upéct beránka, mazanec i jidášky a strýc Tóna se těší na pečení jehněte. Každému, co jeho jest. Nebo snad ne? Ne, ne tak zcela.
Nikdy jsem si nespojovala Velikonoce ani s alkoholem ani s násilím. Pravda, nemívala jsem ani jako mladé děvče v lásce vyšlehání pomlázkou, ale dalo se to přežít. Bratři i tatínek to vždy pojímali něžně, jen symbolicky, nikdy nešlo o násilí, nikdy to nebolelo a nezůstávaly z toho modřiny. Byl to zkrátka takový (pro nás holky tehdy spíš trapný) velikonoční zvyk. V poslední době jsem však již několikrát narazila na alarmující skutečnost. Z mužských úst zaznělo, že Velikonoce dávají chlapům alespoň jednou do roka možnost beztrestně ženskou zmlátit. Ti „vtipnější“ rádi dodávají, že si to ženské zaslouží a potřebují to.
Než takové Velikonoce, to raději žádné. Nejhorší představa těchto svátků je na mol ožralý koledník, po jehož velikonoční pomlázce zůstávají nejen modřiny na těle, ale hlavně hluboké šrámy na duši. Alkohol se na mnoha místech naší země v těchto dnech stává symbolem Velikonoc a s ním opadávají zábrany a z „pánů tvorstva“ se stávají zvířata.
Někteří jsou prostě jen, řekněme si to upřímně, hlupáci, a myslí si, jak jsou vtipní, silní, neodolatelní a kdo ví, co ještě, když ženské kolem sebe pořádně seřežou. Mnohem horší je, když to jsou věřící křesťané, kteří si na Boha celý rok téměř nevzpomenou a najednou na Velikonoce si uvědomí, že jsou vlastně těmi pány domácností a měli by všemu velet. Že si vlastně kdysi v Písmu svatém přečetli, že má žena muže poslouchat. Tak aby se rozpomněla i ona, nejdříve se na to pořádně posilní alkoholem, a pak ji pěkně zmydlí velikonoční pomlázkou koupenou v supermárketu. A ona? Ona zatne pěsti a vydrží to. Proč? To by nám asi měly spíše vysvětlit ty stovky žen, které ještě dva týdny po těchto svátcích léčí modřiny, v horším případě podlitiny. Než takové Velikonoce, to raději žádné. Víra není omluvenka ani alibi pro domácí násilí. Násilí není velikonoční tradice ani něco, co by bible mužům radila jako způsob, jak zacházet se svými manželkami, dcerami nebo snad matkami.
Bývá často pravidlem, že ti, kteří se biblí nejvíce ohánějí, často nejméně ji znají. Na závěr tedy něco z Písma:
„Žijte v lásce, jako i Kristus nás miloval a zcela vydal sebe za nás. Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu… “ (Pavel v listě Efezským 5, 2a.21-33)
Až se tedy zase ten váš opije jako zvíře, a pak se začne ohánět nejen pomlázkou, ale také biblí, že vás může seřezat, rozhodně si to nenechejte líbit. Nežijeme v dobách Starého zákona a Velikonoce nejsou svátky domácího násilí.
