Článek
Poměrně často s kolegy řešíme, že se studenti omlouvají za nevypracování zadané práce (někdo by možná použil slovo „vymlouvají“) s použitím argumentu, že na to neměli čas, protože musí chodit do práce. Nabízí se jasná odpověď, kde leží priorita. Je mladý člověk studentem a k tomu pracuje, nebo je zaměstnancem a k tomu studuje? Studenti, o kterých je řeč, jsou tzv. studenti denního studia. Nestudují v kombinovaném studiu, tedy jak se dříve říkávalo, při zaměstnání. Paradoxně, studenti kombinovaného studia se na své zaměstnání nevymlouvají. Máme tedy studenty denního studia, kteří ale pracují tak intenzivně, že k tomu studium nestíhají. To je celkem typické.
Opravdu však musí studenti tak moc pracovat? Není pochyb o tom, že bydlení v hlavním městě není levné a buď platí za spolubydlení v bytě s ostatními studenty, nebo za bydlení na koleji. Jen minimum z nich bydlí doma u rodičů. Většinu studentů denního studia rodiče finančně podporují, i když každá rodina samozřejmě dle svých možností. Nikdy jsem nezkoušela spočítat, kolik student na pokrytí nákladů svého studentského života potřebuje, podle odborníků je to mezi deseti až patnácti tisíci měsíčně. Je to možné. Mně ale stačí, že se dívám kolem sebe. A vidím!
Vidím v prvé řadě to, že kdyby si studenti nekupovali například drahou kávu u značkového řetězce, výrazně by ušetřili. Nosí si ji do školy ve velkých kelímcích s logem známého řetězce, jen proto to vím. Jedna taková káva stojí stovku a není nic divného, že si studenti kupují jednu denně, někteří i dvě. To jsou přibližně dva tisíce korun vydané měsíčně jenom za kávu. Podobně je to s oblečením. Proč musí být značkové? Opravdu je to nutné? Nebo je skutečně nutné používat značkové vůně?
V zásadě mi není nic do toho, kdo co pije a v čem chodí oblékaný, kdyby to ovšem nemělo významný a přímý vliv na kvalitu studia. Když studenti hodně utrácejí, potřebují o to víc pracovat. Čím více pracují, tím hůř plní zadávané úkoly, tím méně času věnují studiu a tím více se na nutnost práce (vy)(o)mlouvají. Proto mi do toho je.
Kromě toho, když se tito mladí lidé nenaučí hospodařit za dob studií, těžko se to naučí kdykoliv později. Hrozí jim, že až vstoupí do života, dostanou se do tzv. krysího závodu. Budou stále více pracovat, aby mohli stále více utrácet, přesto nic neušetří a budou jen splácet dluhy. To je velmi nepříjemná vyhlídka. Vyhlídka bez volného času a osobního uspokojení. Přitom je to vše jen otázka priorit. Potřebuji značkovou kávu, boty, čepici, triko, kalhoty nebo třeba mobil či notebook? Neposlouží mi stejně dobře neznačkový kus? Někdy stojí otázka i tak, jestli skutečně potřebuji nový mobil jen proto, že už se objevil na trhu nový typ, a přitom ten můj ještě stále velmi dobře funguje.
Nemyslím si, že bych si nemohla dovolit koupit denně jednu kávu za stovku, můj příjem by to zvládl. Rozhodně si ji však nekoupím, protože by mi při vědomí té ceny ani nechutnala. Dokážu si stejně chutnou kávu dopřát za výrazně nižší cenu, a to tu jde.
Myslím, že i přesto, že je práce při studiu dnes již standardem, nastal čas, kdy by na to pedagogové měli přestat brát ohledy. Pokud někdo chce studovat vysokou školu, nechť tedy studuje. Rozhodně by přivýdělek neměl být omluvenkou pro „nestudium“. Možná je to jediný způsob, jak mladým lidem ukázat, že nejbohatší není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Třeba to ocení, až jednou budou mít vlastní rodinu a na krku hypotéku. Pokud nebudou umět rozlišovat mezi prioritami, nejspíš se upracují, v lepším případě se dopracují k naprostému vyčerpání. Možná jsme my, vysokoškolští pedagogové, poslední, kdo ještě může mladé lidi od celoživotního krysího závodu uchránit.
Zdroje:
