Článek
Jsem předplatitelkou DVTV a před malou chvílí jsem si poslechla rozhovor s influencerkou Lucií Zelinkovou. Nevím, jestli ji znáte, já jsem ji neznala až do chvíle, než jsem shlédla tento rozhovor. Nejsem příliš generace, která by trávila čas sledováním influencerů na sítích. V rozhovoru mimo jiné zaznívá, jak česká společnost nemá ráda matky s dětmi a že sice chceme, aby se rodily děti, ale když někam přijde matka s kočárkem, lidé dávají znát nelibost, protože očekávají, že dítě bude brečet a bude je to obtěžovat. Určitě jde o něco, co mělo být vysloveno nahlas a je dobře, že to zaznělo. Myslím, že Češi opravdu nemají rádi uječené a nevychované děti a nemají ani rádi matky, které v kavárně popíjejí kávičku, čučí do mobilu a své děti ignorují. Takové děti opravdu obtěžují okolí.
Influencerka v rozhovoru líčí, jak náročné je být matkou a jak by se všechny ty matky zbláznily, kdyby si nemohly zajít posedět do kavárny a že na to přece také mají právo. Nevzpomínám si, že by mateřství bylo tak strašlivě náročné, jak to v rozhovoru líčí, ale každý to asi snáší jinak. Já si ten čas užívala a neměla jsem potřebu chodit s malým dítětem vysedávat do kavárny. Radši jsem s ním šla někam, kde to pro něj bylo zajímavé a mohl se tam vyblbnout, vyřádit apod.
Prý by se také nemělo říkat, že tatínek dítě hlídá, protože to pak vypadá, že potomka má jako hlavní pečovatel na starosti matka, přitom to není podle Lucie pravda, protože dítě úplně stejně patří otci. Když si jde mladá maminka o víkendu vyčistit hlavu někam s kamarádkami, nemělo by se říkat, že tatínek pohlídá, ale prostě se jen bude starat o své vlastní dítě. Vzápětí také dodává, že by se o víkendech měli otcové aktivně své role ujmout, protože mámy se starají celý týden a potřebují si odpočinout, aby se z toho nezbláznily. Dítě je obou a jak Lucie argumentuje, mezi mužem a ženou není žádný rozdíl, oba mají stejné povinnosti.
Jsme stejní?
Bývala kdysi doba, kdy nejdůležitější pro budoucnost dívky bylo, aby se dobře vdala. Znamenalo to pro ni zabezpečení. Její role byla v domácnosti, starala se o děti, manžela a tzv. teplo domácího krbu. Ve společnosti existoval jen omezený počet profesí, kde pracovaly ženy. Třeba jako učitelky, zdravotní sestry, pečovatelky, sekretářky, asistentky apod. Muži vnímali, že na nich bude jednou ležet zodpovědnost za rodinu a že ji budou muset zabezpečit. Společnost byla nastavená tak, aby pracovitý a vzdělaný muž dokázal svou rodinu dobře uživit a mohl jí zajistit určitou společenskou úroveň života. Kromě toho existovalo také něco jako galantnost. Muž podržel ženě kabát, otevřel jí dveře při odchodu z místnosti, odsunul židli u stolu, když si chtěla sednout nebo se postavil, když se žena sedící s ním u stolu postavila. Těch pravidel byla celá řada.
Doba se změnila. Být galantní se dnes muži bojí (až na čestné výjimky). Je tady přece „me too“ a taky „obtěžování“. Z galantních džentlmenů se stali soutěžící. Ženy a muži se stali konkurenty a ve svých kariérách spolu běží závod. K tomu jsou třeba ostré lokty a občas trochu bezohlednosti. Tak si místo galantního držení dveří podrážíme nohy, nebo si pod ně alespoň házíme klacky.
Kromě toho na nás ze všech sdělovacích prostředků a nebojím se říct, že i z mnoha ženských úst, útočí věta, že jsme stejní. A když jsme stejní, nemusí nikdo nikoho pouštět do dveří ani mu držet kabát. Ženy mohou pracovat ve všech profesích a když je někde snad nechtějí kvůli pohlaví vzít, mohou se soudit. Ženy hrají fotbal, hokej, boxují, zvedají činky nebo dělají kulturistiku. Jsme přece stejní, proč by nemohly tohle všechno dělat? Mohly, proč by nemohly. Má to ale jeden velký háček! V pořádku je to jen proto, že to ženy chtějí a pokud to tak chtějí, ať si to tedy dělají. Chtějí to tak ale i muži?
Mužů se nikdo neptal
Ženy se rozhodly a začaly bojovat za to, že jsme stejní. Muži se měli fajn, když chodili do práce a živili své rodiny a doma se jim o vše postarala milá manželka. Doba se však přehoupla do fáze, kdy se ženy o muže starat už nechtějí, chtějí chodit do práce, dělat kariéru, mít své vlastní peníze a děti s muži chtějí tzv. rovnoměrně sdílet, tedy láskou k nim počínaje a péčí o ně konče, protože jsme přece stejní. Jednou uvaříš ty, jednou já. Jednou vygruntuješ ty, jednou já. Jednou vyžehlíš ty, jednou já. Jednou přebalíš dítě ty, jednou já. Hmm. Ženy to tak chtějí, ale většina mužů, kdyby se nebála pravdivě odpovědět, musela by přiznat, že to tak nechtějí ani trochu. Stejně tak, jako by většina dobrovolně nejraději u porodu přítomna nebyla, ale společenský tlak je na ně příliš silný, tak musejí držet ústa.
Plán však ani přes to, že je rok 2025, nefunguje stále ideálně. V mnoha rodinách ženy už dosáhly svého a mohou dělat vše, co dělají běžně muži. Nebo spíš musí? Většina žen do práce dokonce chodit musí, protože ten jejich je prostě neuživí. A muži? Ti změnu nechtěli, proto to z jejich strany poněkud vázne. Oni se o péči o domácnost a děti neucházeli. Na mnoha ženách teď tedy leží oboje. Mají svobodu konání, mohou dělat vše, co dělají muži. K tomu však mnohým zůstala i ta péče o domácnost a děti, tzv. další šichta, jak se dnes často říká.
Mužům byla vygumována role ochránců a bojovníků, důležitých hrdinů a vzorů. Byli upozaděni a stali se křehcí a někteří také líní. Mohou si za to ale ženy samy, to ony je na tuto cestu vystrnadily. A tak se dnes už nevede boj o to, co ženy všechno smí dělat, protože už mohou prakticky všechno. Boj se vede o to, aby muži dělali to, co by dělat měli, protože jsme přece stejní!
Nejsme stejní
My ale nejsme stejní. Muži stále nemohou rodit a kojit. Muži mají jiné tělo, jinou tělesnou konstituci a jejich organismus vykazuje četné rozdíly od toho ženského. Například mají méně elastické svaly, nebo méně receptorů bolesti. Snášejí tedy mnohem lépe jakékoliv násilí na tkáních svého organismu. Jak chytrá ta příroda byla! Byli to právě muži, kteří chodili do bitev a válek a častěji jim hrozili úrazy. Ženy však (díky estrogenu) mají vyšší práh bolestivosti, a to až devětkrát. To jim výrazně pomáhá zvládnout porod. U žen se také vyvinul větší frontální a temporální kortex. Je sídlem řeči, a proto jsou ženy často výřečnější. Muži jsou méně postiženi pocity úzkosti, protože jejich hladiny hormonů (progesteronu, kortizolu a estradiolu) jsou mnohem nižší než ty u žen. Na druhou stranu jsou díky nim ženy schopny intuitivně předvídat různá nebezpečí. Dalo by se pokračovat ještě celkem dlouho ve vyjmenovávání rozdílů, protože příroda nás stejné zkrátka neudělala. Kdyby to tak chtěla, nepochybuji o tom, že by nás udělala naprosto identické. Ale nestalo se tak. Proč asi?
Obava promluvit
Společenský tlak došel tak daleko, že se lidé často bojí ozvat a říct, že nejsme stejní. Místo toho, aby se ozvali, zaznívají hlasy, že brzy stejní budeme. Je prý jen otázkou času, kdy dítě donosí a porodí i muž, tedy alespoň v tom smyslu, že si nechá dítě vypěstovat ze zkumavky, na jeho zrání se bude pravidelně chodit dívat, bude se ho moci přes nějakou membránu dotýkat a bude na něj mluvit podobně, jako mluví žena na své ještě nenarozené dítě. A jednou pak bude u porodu svého dítěte, to bude vyjmuto ze speciální umělé dělohy a vloženo přímo do mužské náruče. Dnes ještě sci-fi, ale za pár let, kdo ví?
Neříkám, že by ženy měly být doma u plotny a jen rodit děti. Ať to dělají ty, které by to tak dělaly rády. Otázkou je, jestli na to ještě někdy tyto ženy budou mít odvahu a podmínky. Být totiž ženou v domácnosti, o kterou se muž postará, to je stále větší finanční luxus. Mimochodem i díky tomu všemu, co se ve společnosti za posledních sto let událo.
Ctím svobodnou vůli každého člověka a také to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Proč se mají všechny holčičky a kluci na základní škole učit, že jsou úplně stejní, když nejsou? Proč mají být vedení k tomu, aby očekávali stejné role? Muž a žena nemají ve společnosti stejné role, i když to mnozí rádi vykřikují. Naprosto přirozeně inklinují k různým rolím. Chlapci si častěji hrají na rytíře a bojovníky než na princezny a naopak. Mohou nám tisíckrát „odborníci“ tvrdit, že holčičí a klučičí hračky neexistují, výrobci hraček dobře vědí své. Bylo by fajn, kdyby se konečně objevil někdo, kdo by hezky hlasitě prohlásil, že ženy jsou ženy a muži jsou muži a basta.
Mnohoženství
Před lety jsem byla na dovolené v Tunisku a průvodce, což byl tamní rodilý muslim, nám vyprávěl o mnohoženství. Říkal, jak je to náročné mít více než jednu ženu a že si to mohou dovolit jen velice dobře finančně postavení muži. Již mít dvě ženy je prý nadstandard. Vysvětlil, že muž musí být ke svým ženám spravedlivý a všem dát všeho stejně. Každá musí dostat dům, nějaké zlato apod. Každá stejně. To leze dost do peněz…
Některé české turistky se začaly bouřit, jak je to nemorální, mít více jak jednu ženu a že by mnohoženství zakázaly. Průvodce se usmál a vysvětlil, že zatímco v Evropě má většina mužů manželku a milenku, v Tunisku může mít muž druhou ženu oficiálně, pokud si ji může dovolit. V Evropě má manželka nárok na vše a milenka na nic. Poznamenal také, že proto je tam tolik svobodných nezaopatřených matek.
Pokud jedou manželky nakupovat, musí každá od muže dostat kreditní kartu na utrácení a obě musejí mít stejný rozpočet. Účastnice zájezdu se hrozily, jak je to příšerné, že ženy nemají vlastní peníze a dostávají je od muže! Jak nesamostatné jsou! Chudinky!
O něco později měly české ženy možnost mluvit s několika tuniskými ženami. Ty nechápaly, proč by měly život českých žen chtít. Jedna dokonce řekla: „Starám se o domácnost a děti, chodím ven s přítelkyněmi a když potřebuji nakoupit, jen si vyzvednu peníze od manžela. Nikdy bych nechtěla být muž, je to těžký život. Být ženou je dar.“ Nevypadala, že by ji k té odpovědi kdokoliv nutil.
Proti gustu
Kdysi se říkalo - proti gustu, žádný dišputát. Kdo chce kam… Proč tam ale mají být nucené ty dívky, které si užívají galantnost mužů a s klidem na duši by byly celý život v domácnosti? Proč mají být muži nuceni žehlit si vlastní košile, péct koláče a přebalovat děti? Protože to je moderní? Tak s takovou módou ať jde svět do háje. Pak se nemůžeme divit, že se vztahy hroutí a manželství nevydrží, když si hrajeme na něco, co nejsme. Muži jsou a vždy budou muži a ženy zase ženy. To je na tom to pěkné a pokud to člověk sám změní, tak na to také jednou doplatí. Nakonec, na něco tahle civilizace zajít musí, tak jako četné před ní, že ano…
Anketa
Zdroje:
